kní
diskuze
TANKY JSOU ZAS TADY
(21.8.2018 Autor: MARTIN C. PUTNA Zdroj: Lidové noviny)
Když se řešívají problémy současnosti, obvykle připomínám: podívejte se také na historický rozměr té věci - na to, po jakých cestách problém dospěl do stavu, v němž je nyní. V těchto dnech naopak všichni řeší historii, tedy události před padesáti lety, konkrétně vpád ruských tanků. A já volám: podívejte se na současnost - na to, do jakého stavu jsme dospěli padesát let po ruské okupaci. Stručně řečeno, ruské tanky už jsou zase tady.
Tentokrát to nejsou tanky fyzické, ony Krylem pojmenované "plechové maringotky", nýbrž tanky mentální. Nejsou o nic méně reálné, o nic méně účinné. Jsou to tanky "alternativních médií" i mnoha ještě nedávno seriózních autorů, již pálí do české krajiny úplné lži i polopravdy, rafinovaně pomíchané s jednotlivými pravdivými fakty. A hle, jak se jim podařilo českou mentální krajinu rozkotat a rozmetat. Skrze ty ruiny a krátery už jako by nebylo lze vidět zřetelně - jako by už nebylo možno vidět pravdu - jako by žádná pravda už vůbec neexistovala. Jako by už nebylo lze ničemu a nikomu důvěřovat.
I tehdejší ruské tanky následovala vysílačka Vltava, šířící "pravdu" okupantů. Byla však směšná, a to nejen svou proslulou bídnou češtinou. Když se však "pravda" okupantů díky reálným tankům prosadila, přišli normalizátoři, kteří "pravdu" okupantů hlásali dobrou češtinou, ba i veršem a filmem a písničkou. Dnešní tankisté mluví dobrou češtinou: "Evropská unie ohrožuje Rusko." - "Ukrajina vůbec neexistuje, hranice Ukrajiny jsou tam, kam došla Rudá armáda." - "Svatá Ludmila, jako tehdy ve středověku, nám ukazuje na východ." - "Rusko je dnes největším obráncem křesťanských hodnot." - "Dnešní Rusko nemůžete přece srovnávat se Sovětským svazem."
Naopak, musíme. V dnešním Rusku umírá ve vězení Oleg Sencov, odsouzený za vymyšlená provinění, a desítky dalších politických vězňů, jejichž jména téměř nikdo nezná (ale jsou tu ti, kdo je znají - prosím, ptejte se Jana Machonina!); jsou zakazovány zahraniční filmy, které by mohly "zmást historické vědomí našeho lidu"; je trestným činem připomínat temné stránky "Velké vlastenecké války"; Stalin je vychvalován a gulag znovu vymazáván z paměti; "kozáci" vpadají s biči na výstavy a do divadel; kdo může, prchá; a stejně mu to nemusí pomoci, protože agenti si ho najdou kdekoli na světě (Trockého sekáčkem, Skripala novičokem). Jen ten marxismus-leninismus byl vyměněn v roli státní víry za pravoslaví, v podobě stejně tupé a formální. Toto vše se v české krajině ví, bylo to popsáno, analyzováno, někdy i nafilmováno. Ale je to zjevně k ničemu, protože na každé odhalení reagují tanky další palbou. Vrháme se proti nim s holýma rukama a s vírou, že pravda existuje a že pravda zvítězí. Jednou - nejpozději v království Božím. V království českém to jen tak brzy nebude.
NOC POSLEDNÍ V ROCE
Jaké to dni. Lesk olovný padal oknem
na naši tvář, na naše ruce očistcové,
jak jsme sedali na podlahách a jedli,
na smutnou zem trousíce smutné drobty.
A zatím tam venku
tráva a sníh, tráva a sníh, ubrus, jenž střídá se.
A bláto zde zlata vzácnější, jež vlaštovky k nebi nosí.
Bláto a kalužiny ta zrcadla závrati.
A zatím tam venku
jak stáda krav strakaté mraky nebem šly.
Šly bouře a závratně voněl prach lesních cest
pod prsty prvních kapek...
Tak končí se rok kruté výslužby v šeru.
Sbohem, občané prázdna, mé smysly tmám dokořán.
Konec těch chval v pěti podřečích ráje.
Konec. Mé smysly teď přezimují. Já bdím.
Ležím a bdím noc poslední v roce. Čas od času
vápno světla nás polévá tmu milostnou zahánějíc.
A já ztrátu a zisk, ztrátu a zisk přehořce srovnávám si,
jak bez rukou hladím děti své.
část básně Jana Zahradníčka ze sbírky Dům Strach
dnešní sloupek LN (Martin Zvěřina):
Zoufalý pokus
Davidu Rathovi nikdy nechyběla cynická drzost. Kandidatura do Senátu na Litoměřicku, zdůvodněná bojem proti privatizaci nemocnic, je podobně věrohodná jako tvrzení, že pan Rath je nezištný a skromný občan. Rathovo prohlášení: město znám, byl jsem tam ve vazbě... plně potvrzuje, že sledujeme spíš zoufalý pokus o únik před spravedlností než něco seriózního.
Pan Rath žel není originální, o útěk před spravedlností do zákonodárného tělesa se před ním pokusili mnozí, v tomto případě asi typově nejbližší je televizní ředitel/bavič Vladimír Železný v roce 2002. Pokud bychom se my Litoměřičtí ukázali jako natolik vyšinutá paka (autor je litoměřický občan) a toto individuum zvolili, pak by pana Ratha Senát velice pravděpodobně stejně vydal do rukou justice. Ale užil by si slávu a zase by trochu zazdržoval.
Doufejme v lepší příští, a tedy v Rathův neúspěch a v to, že další kandidaturu ohlásí pan doktor na Borech, v Minkovicích nebo na Pankráci.
A není on náhodou příklad ostrakizace pachatelů plácnutí po zadku jen vypíchnutá vyjímečnost celého hnutí? Je to přece jen extrém, bulvární titulek, který by neměl zastřít podstatu. Kvůli tomu by "někdo" měl to celé zastavit? Tím by se přece nic nevyřešilo. Když vás někdo dlouho škrtí, tak jakmile trochu poleví, vykřiknete! Ženské hnutí je správné a v posledku přispěje ke zlepšení lidstva. Mužský a ženský princip člověka má být v rovnováze. Tenhle vývoj se mně, ženě a matce dvou dcer, zamlouvá, to směřování je správné. Jako příklad zemí, které jsou v rovnoprávnosti hodně napřed uvedu např. severské státy.
Z rubriky pravidelný výběr ze světových médií (poslední Respekt - 28/2018):
Jak temné trumpovské časy inspirují filmaře, aby upřednostňovali laskavost před konfliktem - o této nové vlně tzv. nicecoru píše ve svém komentáři David Ehrlich na serveru IndieWire: "Současná záplava lidských a optimistických filmů - takových, kde je málo sporů, hodně hřejivosti a pojednávají vysloveně o lidské dobrotě - naznačuje, že současný politický debakl vede k tomu, že mnozí filmaři přehodnocují, jaké příběhy nám vlastně chtějí vyprávět. Vymanili se z diktátu filmových škol, který velí, že filmové vyprávění žene vpřed chemická reakce mezi konfliktem a jeho řešením. Tato nová vlna nicecoru říká, že laskavost sama o sobě může být transformační silou. Přestože Trumpova éra stále ještě s politováním trvá, na světové scéně se už pomalu formuje její kulturní dědictví," popisuje své pozorování Ehrlich a ihned přispěchá s nečekaným příkladem. Tím je Paddington 2 .. (...) ..medvídek Paddington je v celém filmu zachraňován laskavostí lidí, ke kterým se předtím choval slušně. Prokazoval jim služby, byl k nim pozorný sám od sebe, přestože je mohl klidně brát jako cizí a nevšímat si jich. "Nejsou tu vztahy 'něco za něco', ten film je o tom, co se stane, když členové komunity vzájemně jeden druhého pustí do svých životů a dovolí sami sobě změnit se k lepšímu,".. (...) ... filmy jako Paddington 2 nelákají diváka do kinosálu, aby se tam ukryl před hrůzami světa a zapomněl na všechny problémy. Naopak. "Povzbuzují nás, abychom ve světě hráli aktivnější roli. Může být velmi podnětné spatřit, že empatie umí pohnout dějem. Nicecore přichází s tvrzením, že laskavost není slabost a útěk - je to protiútok."
První uvedení do meditační praxe v MBSR (Snižování stresu pomocí všímavosti) je pro naše pacienty vždy překvapením. Lidé nejčastěji přicházejí s představou, že meditace znamená dělat něco neobyčejného, něco mystického nebo přinejmenším relaxačního. Abychom je hned na začátku zbavili těchto očekávání, každému dáme tři rozinky a jíme je jednu po druhé. Přitom věnujeme pozornost tomu, co děláme, a prožíváme každý okamžik. Možná to budete chtít zkusit sami, až uvidíte, jak na to jdeme.
Nejdříve přivedeme pozornost k pohledu na jednu z rozinek; prohlížíme ji tak důkladně , jako bychom ji nikdy předtím neviděli. Mezi prsty cítíme strukturu jejího povrchu a zaznamenáváme barvu. Také si uvědomujeme myšlenky, které nás mohou napadat o rozinkách nebo jídle všeobecně. Zaznamenáváme všechny myšlenky a pocity libosti či averze vůči rozinkám, jestliže během jejich pozorování vyvstanou. Pak k rozince na chvíli přičichneme a na závěr ji s uvědoměním pozdvihneme k ústům. Přitom si uvědomujeme, jak paže hýbe s dlaní, aby ji umístila do správné pozice, a jak sliníme, když mysl a tělo očekává žvýkání. Proces pokračuje tím, že si rozinku dáme do úst, pomalu ji žvýkáme, přičemž zakoušíme reálnou chuť jedné rozinky. Když jsme připraveni ji spolknout, sledujeme přicházející impulz ke spolknutí, aby i to bylo zakoušeno s uvědoměním. Dokonce si představujeme - "cítíme" - že naše tělo je nyní o jednu rozinku těžší. Pak uděláme totéž s další rozinkou, tentokrát bez slovních instrukcí, v tichosti. A pak to uděláme i se třetí.
Odezva na toto cvičení je vždy pozitivní i mezi lidmi, kteří nemají rádi rozinky.
Jon Kabat-Zinn: Život samá pohroma
V roce 2014 se tu probíralo téma básně, které člověk umí nazpaměť. Já taky jednu umím (možná ale bych tu znalost musela trochu oprášit) - před dávnými časy jsme ji s kamarádkou párkrát společně recitovaly - paradoxně to bylo zpravidla v časných ranních hodinách - jednou v baru a jindy na nějaké chatě (přikládala jsem při tom do kamen poleno a pila červené víno...):
Je to z knihy https://www.databazeknih.cz/knihy/zpevy-stare-ciny-21181
Je lidský život krátký sen -
proč tedy se tím trápit jen?
Jsem po celý den opilý.
U krčmy v trávě usnu na chvíli
a probudím se, hledím zahradami:
pták křičí někde mezi křovinami.
- Prosím tě pěkně:
večer je či ráno,
podzim či jaro?
Slavík jarně zpívá -
jsem dojat, chci si povzdychnout.
Zalezu tedy zase ve svůj kout,
zpívám si, zpívám,
k nebi líc:
při džbánku vína čekám na měsíc.
A kde je starost?
to by Meduňko, měli hrát každé ráno povinně! :)
já zrovna čtu Hovory o filmu s Woody Allenem, kde na str. 49 Woody vzpomíná (v souvislosti s filmem Zlaté časy rádia) na písně svého dětství, např. na "Begin the Beguine" Artie Shawa:
https://www.youtube.com/watch?v=pCXVxE_YeP4
a hned po něm mi youtube nabídlo Bolero z nákupního centra:
https://www.youtube.com/watch?v=ILNDWCLVnpw
Ale co jsem za ty dva roky zkusil, to pochopí jenom sběratel. Kdepak, muka lásky, to nic není proti mukám sběratele; ale přitom je zvláštní, že si snad ještě žádný sběratel nevzal život a naopak obyčejně dosahuje dlouhého věku; nejspíš to je zdravá vášeň.
Karel Čapek - Povídky z jedné kapsy/Povídky z druhé kapsy
já to ale opsala z knihy:
Příběhy ptačího koberce (ed. Zdenka Klimtová)
Obávám se, že toto už spoiler je a poměrně těžkotonážní..
Edit: děkuji a pardon.. :)
Samozřejmě, že lze Zeměplochu číst třeba pozpátku. Ale čtenář přijde o vývoj postav a dějů.
Na Zeměploše se zabydlet je poněkud obtížné taky z toho důvodu, že skupiny hrdinů se v jednotlivých knihách střídají, a to zcela nepravidelně. A některé ani to ne. :-)
Jestli mohu k Pratchettovi - rozhodně je potřeba číst/poslouchat Zeměplochu popořadě (správné pořadí řadových zeměplošek je např. zde: http://www.discworld.cz/knihy/. Já jsem se k ní taky odhodlala až po mnoha letech váhání a pak mi trvalo asi dva roky, než jsem ji zdolala. Její úžasnost jsem začala tušit a oceňovat až od cca 10. dílu. A specielně pro Lectora chci připomenout a vypíchnout mimoběžnou řadu populárně naučných "Věd na Zeměploše" - jsou to čtyři knihy.
Jo, mně/mě se mi taky stále daří kazit, zvlášť, když se hlouběji zaberu do tématu. A i když si po sobě vše většinou nejméně jednou čtu, než to pošlu, stále po sobě nacházím někdy otřesné překlepy (možná, že moje prsty nebo snad klávesnice proti mně něco mají?!) typu např.: babyčka.
Ale v zásadě jsem spíše pro ignorování tohoto fenoménu - ti, kterým hrubky u jiných vadí - trénujme si toleranci a nebazírování na maličkostech, povznesme se, potlačme svoji pýchu a předsudek! Ty hrubky tam skáčou z různých důvodů, co by měli říkat třeba takoví dyslektici.
Trochu mě mrzí, že se mi smazáním 'novodobé' části Nightlybird´s YJ Night pub ztratilo jméno toho cestovatele a malíře. Byl pro mě objev a já husa hloupá si myslela, že později se ještě k němu vrátím, důkladně ho prozkoumám a budu se těšit z těch krásných fotografií, ale ještě více z jeho obrazů.
Prostě, milí kolegové uživatelé, rojme se tu sice co nejvíce, ale nebuďme v klidu, neciťme se tu jako doma a hlavně se na nic nespoléhejme. Tak to tady chodí, nejistota je tu jistá.
