Medunkavera
diskuze
elfos: Tuhle knihu od Ludvíka Součka: Obrazový opravník oblíbených omylů,
jsme měli doma. Měli jsme hodně knih a tohle byla kniha, po které jsem stále pokukovala a říkala jsem si, že si ji přečtu, ale to bylo v období, kdy byly děti ještě malé a nebyl na to absolutně čas.
Vidím, že probíráte nómen ómen. Když jdu od své lékařky, míjím malou kancelář a nad ní je cedule Finanční poradce Halířová.
Přeji hezké sobotní ráno elfos.
Já jsem Vám odpověděla prostě okamžitě, bezmyšlenkovitě. Prostě hned, co mě napadlo. Překladač mě v tu chvíli nenapadl.
Přitom bez překladače - pokud člověk neumí anglicky - tak tu nemůže existovat.
Prostě mě to nenapadlo. Chtěla jsem Vám jen rychle odpovědět. Abyste nečekala dlouho na odpověď.
Já mám kočičku mourovatou a jinou bych nechtěla. Mě se líbí ty mourovaté kočky. I na chalupě jsem měla oblíbeného kocourka (toho jsem strašně milovala) a byl to mourek.
Jednou jsem vyšla z chalupy a on stál na verandě. Strašně pršelo, byl celý mokrý, voda z něj kapala.
Chviličku jsme se na sebe dívali.
"Ahoj, tebe jsem tu ještě neviděla.. Čí seš?"
Asi někoho byl, protože byl hezky živenej a měl hezkou srst a nevypadal jako tulák.
Pořád tam stál, pršelo na něj a díval se na mě.
Natáhla jsem ruku, že ho pohladím.
Uskočil. Že ne, že nechce, abych na něj sahala. A stále se na mě díval. Měl nádherný oči. A těma se na mě díval takovým stylem..Něco jako..Mám jí věřit, nemám jí věřit..
"Tak jo, počkej, já ti něco přinesu."
Nandala jsem mu půlku konzervy. I jsem si říkala: týjo, z toho by se nažralo pět koček...
Vrhnul se na to, ale pořád mě pozoroval, jestli se k němu nepřiblížím. Ale to já jsem už samozřejmě pochopila, že nechce, abych se k němu přiblížila. Jen jsem ho z určité vzdálenosti pozorovala. Aby se cítil bezpečně.
Sežral úúplně všechno. Nakonec se spokojeně olíznul, podíval se na mě, jako kdyby řekl: Tak díky.
A šel pryč.
Pak občas přišel. A vždycky se na mě tak hezky díval.. Začala jsem mu říkat Macíčku.
Získat si jeho důvěru ale nebylo lehké. Když jsem k němu natáhla ruku, bázlivě uskočil. Nenechal na sebe sáhnout. Tak..to člověk musí respektovat, že?
Jednou - po nějaké oslavě - zbyly v ledničce nějaké salámy a sýry.. a tak jsem si to nandala na talíř a že si to sním na verandě.
Bylo příjemně: ani horko, ani chladno a tak jsem ujídala z toho talíře a najednou jsem se strašně lekla. Macíčka jsem měla na klíně! Představte si to!
Po takové dlouhé době ke mně přišel, jen tak. A přímo na klín.
Jasně. Přilákala ho ta vůně toho salámku.
Tak, když jsem se vzpamatovala z toho leknutí, tak jsem mu řekla:
"TY darebáku jeden! Tak ty ses zaprodal za kousek salámu!?"
Kousek salámu protrhnul tu jeho nedůvěru ke mně.
Ale to nebyl jen kousek salámu. Sežral mi celý talíř. .
Od té chvíle jsem byla jeho největší kamarádka.
Článek je v angličtině, takže nevím, co se v něm píše. Ale videa jsou hezká.
Jojo, to znám. Se mnou se tu - kde bydlím - také pár pejsků kamarádí.
8.8. ? Tak to už jsme prošvihli.
Ale moc hezký příspěvek. Děkuji.
A jak se v článku píše, že 22. ledna by měl člověk odpovídat na otázky své kočky..
Tak to bych si přála, aby to bylo jen jeden den v roce.
Protože na otázky své kočky odpovídám každý den a večer padám únavou.
Až teď jsem si všimla, že je Den psů.
Tak..pejskové, všechno nejlepší. Třepu packou.
Dnes odešel jeden z herců, kterého jsem měla ráda - Ladislav Potměšil.
Zrovna včera jsem se dívala na Diskopříběh 2.
A opět - a zas jsem se dobře bavila.
Je mi to moc líto, že už tu není.
V pátek ráno, před šestou - jako každý den - jsem si nasadila sluchátka do uší, abych nerušila sousedy a zapnula své oblíbené rádio a tam hlásili strašně smutnou zprávu o tom, co se stalo v Jihomoravském kraji. Že se tam přehnalo tornádo a smetlo několik vesnic. Hrůza. Strašné. Je to jak kdybych koukala na záběry z válečného filmu po bombardování.
R.E.M. Ano.
Já jsem se hlavně kochala stromy, obdivovala jsem jejich výšku, kmen a vůbec, jak jsou krásní.. že vlastně z nitěrného semínka dokáže narůst tak krásný silný strom..
Prostě úžas, pokora..
Na houby jsem chodila pouze jen s jedním člověkem, o kterém jsem věděla, že houby perfektně zná a že má dobrý orientační smysl.
Začalo to už ve stodole, kdy vybíral košík jaký si kdo vezme. "No, tenhle ti bude stačit.." A podával mi malý košíček.
Takže jsme chodili po lese a já našla jen pár hub. Zatímco on měl plný velký košík.
Vždy jsem dostala dobrou jsem radu: "Musíš koukat dolů, na zem, víš? Né nahoru.."
A vždycky mě udivovalo, že jsme došli k místu, odkud jsme přišli..
Včera - když jsem šla na nákup, tak jsem viděla páreček holubů.
Dávali si pusinky. Ale kolik! Vždycky si dali pusinku, pak nějak okolo sebe očumovali,
pak si zase dali pusinku.. pak zase.. a zase.. No.. děsná láska.
Musela jsem se zastavit a počkat, než se dopusinkujou, protože jediná cesta vedla okolo nich a já je nechtěla rušit.
PanPredseda: Maličkému přeji brzké uzdravení.
Vás obdivuji za péči, starostlivost, trpělivost a něhu.
Kočky jsou prostě úžasný..
https://www.email.cz/download/k/h6XTGutDEuApgn4Ma0_vPGx3rVi2Ivz9wSXapZc9v8SBRny3zz3rODtOvZDHWkmcYmbVqPc/kocky%20jsou%20pro%20radost%20video-1617378949.mp4
Akorát je mi líto té kočičky, která je zaháknutá. To vím ze své vlastní zkušenosti, že ta kočička si s tím neporadí. Musí přijít někdo a vyháknout ji.
