stopka64 diskuze

Vždycky u Pana Kaplana! A ještě byly skvělé Pestré vrstvy, od té doby blbcům říkáme "kvadr cipa". Marta

Začala jsem 4.kládu v této době: přečetla jsem Magora, Kunderu, O Pavlovi, a právě jsem začala Janoucha-Nikdy jsem se nenudil. S Magorem a Kunderou se neztotožňuji, Daňa H. se mi líbila, ale jako ženská ji taky nechápu, Janouch mi po několika desítkách stránek připadá dost suchopárný. Možná se tedy budu trochu nudit já, ale jeho život je velice zajímavý a obsáhlý a určitě se hodně dovím. Mezitím jsem si znovu přečetla Ivana M.Havla při příležitosti jeho odchodu. Už dlouho jsem nečetla nějaký nový krásný čtivý román typu Poslední kabriolet, Medojedky, Jak voní tymián... Marta

Pozdrav všem - mám otázku, zkuste mi někdo pomoci: asi před 2-3 roky jsem četla knihu o hodně náročném treku kdesi na severu ve sněhu a ledu, šli to on a ona, napsala to žena. Hledala jsem
v diářích, kam si píšu, co jsem četla, ale nenašla jsem. Knížka byla velice zajímavá, měla dokonce mapu jako zapáskovanou přílohu... měla jsem půjčené z městské knihovny.
Znáte někdo autorku či název? Děkuji, Stopka.

Jako děti jsme používali slovo čurýk pro čepici (dnas tvar kulichu). Je tam zima, vezmi si čurýk, nebo čurýka. Jsem z Pošumaví - zajímalo by mě, jestli to znáte i jinde?

Hledám knížku z 50.let (četla jsem jako dítě u babičky na prázdninách) o čs.pionýrech v sovětském Artěku na Krymu. Napsal pravděpodobně český autor, ale není to Poledňák Alois: Na březích Černého moře (1954), ani Gajdar: Vojenské tajemství. V této mnou vzpomínané knížce si děti zpívají popěvek "Náš Artěk, náš Artěk, v našich (srdcích?) bude vděk...." Prosím, pokud si někdo vzpomene, dejte mi vědět. V knize je zajímavá pasáž o dávné historii Krymu. Díky, Marta

Vždycky u "pana Kaplana" a jeho definice rum - vrťan! a dalších... senzační překlad Antonína Přidala!!! - Jednou jsem se tomu tak moc smála v dálkovém autobusu, až se na mne nějaký pán pohoršeně obrátil. Tak jsem zvedla knížku, aby viděl, co to vlastně čtu, a on chápavě pokýval hlavou: "aha"!
Jinak navážu na předchozí diskutující - ano, přečtěte si tu Agathu, jak popisuje idylickou Syrii 30.let dvacátého století - a jak to tam asi vypadá dnes.... Tuto knihu doporučuji, viz dnešní diskuze k tématu "kdo mi pomůže zaplnit knihovnu".

Také přidám pár svých "srdečních" titulů: Pagnol: Jak voní tymián, Myrer: Poslední kabriolet, Ruark: Medojedky, Agatha Christie: Můj životopis a Pověz mi, jak žijete (velice poučné zvláště v dnešní době!!!), Betty Mc.Donaldová: vše-pro dobrou náladu, K.Čapek: aspoň Povídky z obou kapes, B....??. V Brooklynu roste strom.....==== Já bych spíš otevřela diskuzi o tom, jak lze USPOŘÁDAT knihovnu, aby byla přehledná. Kupuji knihy více než 50 let a dala jsem od začátku přednost řazení podle zemí a autorů: mám oddíl americké, britské, australské, německé, francouzské, italské, ruské, severské, ČESKÉ.... a jiné literatury, v nich pak jednotlivé autory. Pochopitelně to neplatí na 100%, extra a mezinárodně mám např. odbornou literaturu, zachovalé dětské knihy, básně, zpěvníky. Úplně extra mám pak sběratelskou Babičku, kde mám na 300 našich a přes 30 cizojazyčných vydání. - Můj muž má svoji obrovskou knihovnu seřazenou podle témat: psi, hvězdy, příroda, technika..... a pak mišmaš všeho dohromady, kde já NIKDY NIC nenajdu.

Voltaire řekl: "Jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec!" S tím tedy tak úplně nesouhlasím, ale pokud musím redukovat knihovnu, pak vyřadím tu knihu, o níž vím, že ji nebudu mít chuť nikdy číst znovu, že v ní nebudu hledat jakkoli malou informaci, odkaz na jméno, příhodu atd. - Před několika roky jsem takto probrala knihovnu a banánovou krabici (detektivek, plytkých milostných příběhů končících vždy stejně) jsem odvezla do místního domova důchodců. Hned bylo trochu místa na nové knihy, které pořád kupujeme.... a ještě sháníme speciality po antikvariátech.

Pro mne jednoznačně Pagnolova kniha Jak voní tymián, po té sáhnu, když život někdy bolí. Těch velice oblíbených mám určitě dvě desítky, mám je všechny v knihovně a opakovaně si je čtu; např. Medojedky, Poslední kabriolet, Co život dal a vzal, Vejce a já, Čapkovy povídky z obou kapes, Vlastní životopis Agathy Christie i její Pověz mi, jak žijete, Vaculíkovy Polepšené pěsničky i Český snář.... Voltaire řekl: "Jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec!" Stokrát souhlasím!

V říjnu jsem přečetla několik knih, z toho zmíním Radky Třeštíkové TO PRŠÍ MOŘE - to mne tedy nenadchlo, je to jako slepenina dvou Páralů z 80.let, a sice Katapultu a Profesionální ženy. Zato mne uchvátila útlá kniha Radčina tchána Michaela Třeštíka CHCEŠ-LI ROZESMÁT PÁNABOHA - to na mne velice silně zapůsobilo, zvláště ten životní konec jeho matky. - Pak jsem doslova zhltla Boučkové ŽIVOT JE NÁDHERNÝ, oproti dvěma předchozím knihám této volné trilogie je toto sice v rodině optimističtější, ve společnosti nikoliv. Koupila jsem, budu se k ní ještě vracet.
A teď právě čtu HRDINOVÉ VE ČLUNU (příběh 9 studentů amer.univerzitní osmiveslice a jejich boj na OH 1936). Kniha velice zajímavě přibližuje tu dřinu na vodě (na Synka a Knapkovou už se dívám úplně jinak!), psaná reportážním stylem, ale !!! velká, převeliká škoda, že vydavatel nemá čas na pořádného editora - je tam spousta drobných chyb (chybí písmenko, slovo ve větě, špatná koncovka ve skloňování). Takže doporučuji všechny tři výše popsané.
Marta