samuela.gc diskuze u knih

Anotace nemusí být oficiálním textem nakladatele nebo distributora, je to literární žánr, který má různá pravidla a napsat anotaci může i laik. Podle Slovníku literární teorie je anotace "krátká hodnotící poznámka o obsahu knihy" (vydala Československá akademie věd, 1984, str 309). Anotace není tedy jen něco oficiálně vydaného. Nedává ani smysl pevně spojit knihu a její anotaci, anotací může být víc a zcela běžně jich víc i je (různá vydání, web, papírový katalog). Mnohé oficiální anotace píšou lidé, kteří knihu vůbec nečetli (v nakladatelství nemá nikdo čas číst všechny knihy, se kterými pracuje), často je to spíš marketing než podání odpovídajících informací. Mnohé anotace jsou nepřesné, zavádějící nebo nedávají potřebné informace o knize. Tato anotace je lež, neměla by být šířena. Je v pořádku mít různé názory, ale lež není alternativní názor, lež je lež. Kdokoli lež vědomě šíří (i když k tomu řekne, já nic, já muzikant, to bylo v anotaci), je zodpovědný za její dopad a sám se stává lhářem.

Knihu jsem chtěla číst, ale odradil mne od toho článek v Lidovkách, rozhovor s renomovaným historikem Adamem Hradilkem. Zděsila jsem se, k jaké manipulci došlo. Úryvky z rozhovoru:

Historik Hradilek: Tvrzení Věry Sosnarové o Gulagu jsou smyšlená: tamní vězni zažívali obrovské utrpení, ale nebyli upalováni po stovkách ve stodolách ani nebyli tráveni jedem, zabíjeni za nesplnění normy či vystavováni sexuálnímu násilí v takové míře a formě, jak paní Sosnarová sugestivně líčí. Syn mladší sestry Emilie, narozený v SSSR, nevzešel ze znásilnění v táboře, ale z manželství uzavřeného na svobodě v Nižním Tagilu.

Knihu paní Sosnarové Krvavé jahody jsme vždy považovali spíše za beletrii. V posledních letech ale se začala na besedách objevovat velmi často. Na jednu z nich jsem byl pozván zjistil jsem, že jsem svědkem velmi zvláštní seance plné emocí. Své vyprávění prokládala historkami, které se nikdy nemohly stát. Přecházela od modliteb k pláči i smíchu a celý sál v Letohradě to prožíval s ní. Na závěru si všichni ve velkém kupovali její knihu a nechávali si ji podepsat.

Na případu Věry Sosnarové se dá naopak najít spousty pozitiv. Problém je, že její příběh konzumovaly stovky dětí na besedách po českých školách. Tyto děti se teď setkávají s tím, že se to nemuselo odehrát tak, jak jim to bylo předloženo. Lze tedy tento případ dobře využít jako lekci z kritického myšlení.

Pokud ví, že se někde šíří nepravda, měl by vystoupit a za pravdu bojovat. Stejně jsem k tomu přistupoval i v případě paní Sosnarové. Nevěřím, že jedna taková kauza zpochybní utrpení tisíců Čechoslováků v gulagu.