Čingiz Ajtmatov

Na tohoto spisovatele jsem narazila teprve nedávno. Jeho knihu Stanice Bouřná jsem přečetla na doporučení přítele, jinak bych po autorovi asi nesáhla, jeho jméno mi nic neříkalo. A kniha mě naprosto uchvátila, v záplavě zahraniční i domácí literatury to bylo po dlouhé době jako zjevení.

Jistě to bude i tím, že jsem ve Střední Asii několikrát byla a mám tento region moc ráda, takže vím, jak vypadá tamější příroda, step, hory, znám zvyky místních lidí, vím, jak žijí (většina z nich stále stejně jako Ajtmatovovi hrdinové). Ale Ajtmatov dokáže jednání, city a motivaci svých hrdinů popsat tak, že ač z naprosto odlišného kulturního prostředí, vcítí se do nich snadno i domácí čtenář.

Uchvácena knihou Stanice Bouřná jsem začala shánět všechna dostupná Ajtmatovova díla. No, ne všechna se mi podařila sehnat v českém jazyce, takže na některých jsem si oprášila znalosti ruštiny (Материнское поле, Первый учитель). Dá se říci, že jsem přečetla celé jeho dílo – jen Popraviště jsem odložila po přečtení několika desítek stran – nebyla jsem schopna „rozdýchat“ tu obrovskou míru krutosti.

Za nejlepší rozhodně považuji knihu A věku delší bývá den (alternativně Stanice Bouřná), Sbohem, živote a Velbloudí oko.

Čingiz Ajtmatov je jeden z tých autorov, vďaka ktorým sa nedá tvorba socialistického realizmu zavrhnúť. Spolu s ďalšími, ako Jevtušenko, Mináč, Rúfus, Sloboda...iks je ich. Písali úžasné veci. Ajtmatovov Mimochodník Gulsary je nezabudnutelný. Tiež Deň dlhší ako ludský vek; i keď to je dosť intelektuálne náročný román. Ajtmatov celkove nie je pre každého. No ak niekto nepotrebuje Nesba, Dána či Murína a akciu od prvej strany, a zaujímajú ho skor osudy, vzťahy, súvislostí, skryté motivácie konania, Ajtmatov je bašta.