Fjodor Michajlovič Dostojevskij

November, taký, akých bolo už mnoho. Tento je však niečím výnimočný, a nemyslím tým ten vírus, ktorý sa tak násilne votrel do našej prítomnosti a vehementne odmieta predstavu zajtrajškov bez neho. Pripomíname si totiž niečo, lepšie povedané niekoho - kto by obišiel popri nás nepovšimnutý. Narodil sa v roku 1821 a najlepšie ho predstavím úvodom, ktorý napísala prekladateľka Marta Baránková k jeho Zozbieraným spisom:
"Na západe bol Dostojevskij bestsellerom prv, než to slovo prišlo do módy. Je pravda pravdúca, že Tolstoj a Dostojevskij sú dvaja najväčší géniovia, ktorí silou svojho talentu ohromili svet, obrátili na Rusko pozornosť celej udivenej Európy a postavili sa do radu veľkých ľudí, ak sú Shakespeare, Dante, Cervantes, Rousseau a Goethe".
Prečo je dnes Dostojevskij so svojou schopnosťou vycítiť nadčasové problémy spoločnosti v osudoch, zážitkoch, príhodách opäť tak aktuálny? Nie je a nechce to byť len tým, že si pripomíname 200sté výročie jeho narodenia. So svojou hlbinnou znalosťou ľudskej psychiky vedel sa vžiť do duševných stavov človeka i človiečika - zasiahol to dobré a čisté, čo žije - možno na zostupe či na vzostupe - v každom z nás. Vraví sa, že k veľkosti svojich "krížov" dostávame aj tie správne silné ramená, aký bol však kríž ruského velikána?
Moskva, nemocnica pre chudobných - Marija Fiodorovna práve porodila syna Fiodora Michajloviča, ktorý sa narodil ako druhý z ôsmich detí. Otec, lekár, ktorý pôsobí v tej istej nemocnici, si hrdo obzerá malinkého Fiodora. Má ešte len šestnásť, keď mu umiera matka. Otec rozhoduje o Fiodorovej budúcnosti a vysiela ho na vojenské učilište v Petrohrade. Vojenská veda nie je však to, čo ho zaujíma. Mladý kadet číta francúzsky aj nemecky: Hoffmana, Balzaca, Huga, Homéra, Shakespeara. Necelé dva roky po matke, stojí mladý Fiodor nad hrobom otca, ktorého pochoval po tom, ako ho zavraždili jeho vlastní poddaní pre krutosť s ktorou s nimi zaobchádzal. Smrť otca bola o to tragickejšia, pretože Andrejevič Dostojevskij si úporne na vlastný statok s nevoľníkmi šporil. Pomsta sluhov namierená na pána, stáva sa osudnom bodkou jeho celoživotného úsilia. Fiodor pri tejto udalosti dostáva prvý epileptický záchvat. Úspešne ukončuje učilište a je pridelený ako poručík do inžinierskeho oddelenia. Po roku opúšťa vojenskú službu aby vybojoval zápas s biedou, ktorá ho ako literáta bude sprevádzať až do smrti. Prichádzajú prvé úspešné diela: Chudobní ľudia, Dvojník a Biele noci a nedokončená Netočka Nezvanová. Za účasť v skupine Petrašovského, ktorá sa nadchýnala ideami francúzskych utopistov, za presadzovanie myšlienok o zrušení nevoľníctva, za snahu založiť ilegálnu tlačiareň je Dostojevskij odsúdený na trest smrti. Až na popravisku 22. decembra 1849 odsúdencom oznámia, keď už so zaviazanými očami čakajú na salvu smrti, že im cár udelil milosť - nútené práce na Sibíri. Presne na Štedrý deň dostáva na ruky i nohy okovy -"mali okolo desať funtov (4 kg)." Po štyroch rokoch väzenia v Omsku presunú Dostojevského k 7. sibírskemu pešiemu pluku. Tu spoznáva Mariju Isajevovu, s ktorou vykročí do nešťastného manželstva. Vyženený syn mu spôsobuje veľké finančné dlhy. V roku 1859 Cár Dostojevského omilosťuje. Vracia sa do Petrohradu a vzniká Obec Stepančíkovo, Ponížení a urazení, Zápisky z mŕtveho domu - ktoré vysoko ohodnotil Lev Tolstoj. Neskôr odchádza na zahraničnú cestu, kde spolu so západnými mravmi spoznáva ruletu a prepadá hráčskej vášni, ktorá ho trýzni desať rokov. V roku 1864 mu umiera manželka a brat. Fiodor upadá do marazmu a melanchólie - vznikajú Zápisky z podzemia. Chuť žiť opäť nachádza vďaka časopisu Russkij, ktorý požaduje dva romány - zrodí sa Hráč a Zločin a trest - pri písaní spoznáva stenografku Annu Snitkinovú, ktorú si vo veku štyridsiatich štyroch rokov ako dvadsať ročnú berie za manželku. Manželia odchádzajú do zahraničia a postupne sa im narodia štyri deti - Soňa (zomiera po troch mesiacoch) - k tomu Dostojevskij napísal: "...nemôžem zabudnúť na to drobučké stvorenie, pre ktoré by som neváhal podstúpiť muky na kríži, len aby bolo žilo." Epileptické záchvaty prichádzajú už každý týždeň a tiež strata pamäti, napriek tomu vzniká vrcholný Idiot s ideálom kladného človeka - "človek prostý ako holubica - jeho sila je v pokore a pri všetkej dobrote je smiešny - taký je Lev Myškin." O rok sa narodí manželom druhé dieťa - dcéra Ľubov - Dostojevskij píše priateľovi: "Ach prečo nie ste ženatý, drahý Nikolajevič, a nemáte deti? Prisahám Vám, že v tom sú tri štvrtiny životného šťastia!" Návrat do Ruska, kde sa narodí tretie dieťa - syn Fiodor. Už slávny spisovateľ dokončuje román Diablom posadnutí, ktorého dilema znie: veriť či neveriť? Dostojevskovcom sa narodí štvrté dieťa, syn Aľoša - ktorý ako trojročný zomiera. Začína písať Bratov Karamazovcov, hlboko odhodlaný smrťou syna vykresliť ľudský ideál, ktorý obrodí ľudstvo - lepšie pokolenie, sväté ako Aľoša! 8. júna pri príležitosti odhalenia Puškinovho pomníka zakončuje svoju reč slovami: "POKOR SA SPÚPNÝ ČLOVEČE!" O pol desiatej večer 28. januára ako päťdesiatdeväťročný zomiera.

Český rozhlas Vltava, 2. 11. 2021
Měsíc s Dostojevským na Vltavě. 200 let od narození velikána připomenou premiérové Běsi, hra Pavla Molka a desítky dalších pořadů:
https://vltava.rozhlas.cz/mesic-s-dostojevskym-na-vltave-200-let-od-narozeni-velikana-pripomenou-8604961

Mistr psychiky člověka - i na pár stranách dokáže vykreslit hlubiny lidské duše.

"Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce.
Opravdu veliké lidi , jak se mi zdá , v životě provází veliký smutek "

Josef Jedlička: "Já na tom Dostojevském nejvíce ocenuju tu jeho odvahu napsat na hřbet knihy: F.M.Dostojevskij, Idiot. "

in Zábrana Celý život, díl nevím.

F. M. Dostojevskij zcela nepochybně položil základy moderním vědám o lidské duši. Jeho stěžejními tématy charakteristickými pro většinu jeho děl je neustálá zmítanost člověka na hranici dvou světů, dvou sfér bytí - dobra a zla. A byl to právě on kdo definitivně ukončil spory o podstatě lidské přirozenosti, když zcela přesvědčivě dokázal, že dobro a zlo je s lidskou přirozeností nerozlučně spojeno. Nejen totiž duše jeho hrdinů, ale i duše současného člověka je rozvrácená, vše má dvojí podobu, člověk je vystavován mnohým pokušením, zlo se mu ukazuje v podobě dobra a svádí ho. Dostojevskij se zaobírá člověkem v okamžiku hluboké duševní krize. Právě tehdy je totiž možné dozvědět se mnoho o lidské přirozenosti. V duši jeho hrdinů se odehrává složitý a nerovný dialog mezi dobrem a zlem, stejně tak i dialektika vzahů mezi soucitem k utrpení lidí a egocentrickou touhou být pánem nejenom svého osudu, ale i strůjcem všeobecného blaha.

Dostojevského však vidím především jako velkého existencialistu a humanistu, který otevřeně, výstižně i předvídavě reagoval na problémy své doby. Množství otázek, které nastolil zůstávají otevřeny dodnes. Vzhledem na význam a hloubku tvorby i jeho myšlenek, je potřebné poukazovat na stále aktuální ideový odkaz jeho děl..

Jedna stránka a byla jsem zamilovaná.
Je čím dál tím méně knížek, které dočtu do konce. Snad je to tím, že jsem přehlcená, a potřebuji už určitou úroveň vyjadřování, nebo tím, že si jednoduše nedokážu nalézt cestu k většině novodobých autorů.
Ale Dostojevskij jako by místy popisoval mé vnímání světa. Neuvěřitelně strhující, přestože ne pro každého.

Vyborny autor, jedne z mojich top. Mam ho radsej aj ako Tolstoja.
V jeho tvorbe sa takmer vzdy odraza jeho osobna moralka a postoj k nabozenstvu s cim sa nie vzdy stotoznujem, ale napriek tomu mam jeho knihy velmi rada hlavne kvoli sposobu, akym opisuje a vytvara charaktery postav a sposobu, akym opisuje dej.
Viem pochopit, ak niekoho jeho knihy nezaujmu, je to take tazkopadnejsie citanie, ale kto si ho raz zamiluje a komu jeho styl sadne, ten nanho neda dopustit.
Paci sa mi atmosfera stareho ruska, ktoru vie velmi dobre navodit vo svojich romanoch.

V autobiografické vzpomínkové knize Zápisky kriminalistovy (česky 1962) líčí Lev Šejnin své setkání se slavným ruským kriminálním vyšetřovatelem , který se jmenoval Anatolij Fjodorovič Koni:

Po přestávce se Koni rozhovořil o Dostojevském. Vyprávěl o tom, jak se Dostojevského díla Zápisky z mrtvého domu, Zločin a trest a Bratři Karamazovi, nehledě na literárně uměleckou hodnotu, stala objevem pro kriminalisty celého světa. Tak například známý francouzský soudní pracovník Atalain nikdy neopomenul zakončit své přednášky mladým kriminalistům slovy: “Především, pánové, čtěte a znovu čtěte Dostojevského.“ Předseda pařížského apelačního soudu Bernard de Glayot citoval ve své knize zasvěcené problémům soudní praxe různá místa ze Zločinu a trestu jako příklad pronikavého psychologického rozboru tak speciálních otázek, jako je vznik zločinného úmyslu a příprava k jeho uskutečnění.
„Všichni tito utrápení, mravně skleslí, nervózní a chmurní lidé,“ řekl Koni, „které Dostojevskij dovedl tak geniálně vylíčit, nezaniknou mezi typy vytvořenými ruskou literaturou, dokud v ní bude žít přání nacházet v té nejnevlídnější, nejzatrpklejší duši schopnost láskyplného smíru … Proto, drazí přátelé, typy stvořené Dostojevským budou pro každého kriminalistu živé, budou příkladem onoho vzácného, ušlechtilého umění, které nalézá živoucí duši pod nejhrubší, nejtemnější a nejodpudivější formou, a když ji nalezne, dovede v ní s účastí a rozechvěním objevit onu jiskru hned tiše doutnající, hned planoucí smířlivým svitem …“

FMD. Fantasta. Magor. Démon.

Slušelo by se přidat nálepku Bůh ruské literatury, ale FMD by vás přesvědčil, že Bůh není. Takový fenomén, že všechny snahy jej popsat či snad zachytit, jaké dojmy ve mně zůstávají po čtení jeho knih, jsou marné. Mám střídavé chutě proskočit oknem s ikonou v ruce, děsivě se smát, kouřit cigára bez filtru a pak se třesoucí chovat pod stůl. Spor, jestli je lepší Tolstoj nebo FMD pro mě vyznívá jasně. Kde LNT řeší válku v obleženém Sevastopolu, FMD pomalu rozpitvává šílenství a olupuje první vrstvy cibule bláznovy duše, aby pronikl na samotné dno, nejčernější místo lidské duše a bez nejmenšího zachvění vám ho přehodil k nedělnímu obědu. Jeho postavy nemají přímý, nalinkovaný osud, ale horečnatě bloudí uličkami těch nejhorších petrohradských čtvrtí. Mohou si vybrat, co udělají. Zabijí? Nezabijí? Právě možnost výběru a následné přijetí odpovědnosti za vlastní volbu člověka znepokojují. Mučí se a válčí s osobními démony. FMD do detailů vylíčí příšerné zvíře, které čekalo na jednu z figurek Idiota v jeho pokoji, zná každou šupinu na apokalyptickém těle, abychom nakonec zjistili, že žádné takové zvíře není, je to jen představa. Žádný jiný autor nemá nade mnou takovou moc. Bojím se číst dál, ale nemůžu se odtrhnout. Můžu sice ve vzteku hodit proti stěně Bratry Karamazovými, protože nechápu, ale o pár minut později budu klečet na koberci a prosit za odpuštění.

FMD můžete milovat. Nebo nenávidět. Jenom se nebudete moci rozhodnout.

Odpověď na poznámku - jsi jako hrdina z románu F. M. Dostojevského -

To ti pěkně děkuji - souchotěmi stižený duševní mrzák, který svou latentní potřebu plakat řeší vraždou, neopětovanou láskou ke krásné ženě nebo bohapustým a nekonečně dlouhým monologem na zadané téma.

Jeho díla jsou potažena něčím s čím se každý jen tak nevyrovná, ovšem co nikomu nedá spát. Napříč člověkem pronikl velmi umě do takových zákrut, která se stávají zajímavými, zábavnými a poučnými. Rozjede de, nabere rychlost a sílu a už se člověk pře a dohaduje sám zže sebou, s hrdinou a bůh ví kým ještě. Vede stejné disputace jako hrdina, pak se odvolává a dovoluje si radit a nakonec je čtenář vyplivnut rozcuchaný, ale v zásadě vyvážený a já říkám, počkej až se sejdeme příště, to povedeme jinčí řeči, ale on pak zase tak začne a člověk za chvilku v půli knihy, sotva stačí oči odvrátit a jen se těším na další stránku, nebo se ke stránkám vracím.

" ,Rozlišuji lidi podle toho, čtou-li nebo nečtou-li Dostojevského' prohlásil Nikolaj Berďajev. S těmi druhými prý se nedovedl nikdy opravdu dohodnout. Čím Berďajeva tak učaroval? Svým postojem veskrz antropocentrickým. Záhada vesmíru je pro něho skryta v člověku. Rozřešit otázku člověka znamená proto rozřešit otázku vší skutečnosti, i Boha. Abstraktně myslícím intelektuálům proto vyčítá, že produkují neosobní ideje: ,Jste proti životu. Životu vnucujete své abstrakce. Jste teoretikové a nemáte půdu pod nohama. Nejdříve se musíte stát něčím, vtělit se, stát se sami sebou, osobou. Vy však nejste nic... jste pouhý sen, je vidět skrze vás' "

Pan Dostojevskij umí napsat zázrak. Dokáže uspět s knihou napsanou o úplně obyčejných lidech.Dokáže psát skvěle o nezajímavých věcech velmi zajímavými slovy. Dokáže ohromit nečekaně poutavou atmosférou v docela nezajímavém a většinou takovém šedém prostředí. Ano pan Dostojevskij dokázal obracet póly. Dokázal,že člověk proto aby napsal dobrou knihu,stačí se ponořit hluboko do lidské duše,kde možná někdo dokáže objevit ...

Největší spisovatel všech dob. Toho už nikdo nepřekoná. Je to spisovatel, u kterého jsem zaznamenal nejvíce přímých či nepřímých citací a narážek u jiných autorů - moc mě mrzí, že jsem si to nezačal vypisovat, tak ale snad není nikdy pozdě. Skládám nejhlubší poklonu a mám jeho dílo v největší úctě.