François Villon

Autor mého mládí, kdy můj romantický pohled na bouřlivého básníka měl asi velmi málo se skutečným Villonem. Poprve jsem se s jeho poezií setkala ještě na základní škole, kdy jsem v televizi viděla pořad složený z jeho veršů - mám pocit, že se to jmenovalo "Milenec, jemuž košem dáno" (nepamatuje si na to někdo?). Pak následoval romantický Nezbedný mistr balad a bližší seznámení s jeho poezií ve škole v hodinách Světové literatury. Pak už jsem četla vše, co se od něj v té době dalo sehnat - většinou v překladech Otokara Fischera a proto mám dodnes problémy s překlady Jarmily Loukotkové. Už nevím, kolikrát jsem v divadle nebo v televizi viděla Baladu z hadrů. Letošní Čtenářská výzva mi připomněla knihu Šibeničník, která delší dobu ležela nepřečtená v knihovničce, takže jsem po ní sáhla - a najednou jsem byla zpátky v těch 15ti letech. Znovu se vracím ke knihám, které jsem o něm už četla a zjišťuji, že ve skutečnosti to není až taková romantika, jak jsem ho vnímala v mládí. Překvapilo mě, kolik si toho i po spoustě let pamatuji z jeho básní a i když kniha obsahovala překlady Loukotkové, některé známé básně jsem si v podvědomí rovnou "překládala" do Fischerových textů. Ty pro mě mají své kouzlo stále.

Po přečtení životopisu musí být jasné s čím se F.V. pral, a proč ten talent takhle rozkvetl právě v tak mimořádné verše.
Impuls k tvorbě u něj není z pohody a krásna, ale naopak.
Iritično a dar výřečnosti s nadáním a frustrující okolnosti jsou pro mysl vulkánem inspirace.
Je to nákaza slovním opiátem.

Villon, Gellner a Hrabě. Svatá trojice básníků jistě nejen mého dospívání.

Jako básník-rebel pro mě naprosto bezkonkurenční, jako člověka bych ho doma nechtěla ani zadarmo, ale to nic nemění na mých obřích sympatiích k němu a k jeho obdivuhodnému dílu.