Ivan Martin Jirous

Magor je rozhodně silnější prozaik než básník. To, kdo si nepřizná, musí notně vnímat poezii jako chat GPT. Ať se to komu líbí nebo ne. Jeho sebestřednost je bohužel větší než jeho básnický um. To, že je jakýmsi "otcem undergroundu" je sice hezké, ale to je pak tedy autor jen pro členy diecéze, což je i dnes velmi limitovaný okruh lidí. Magor, coby vypravěč na kameře v biografických televizních dokumentech je pak asi ten nejlepší Magor, ze všech těch tří Magorů, které jsem u Magora zatím navnímala.

Český rozhlas Vltava - Svět poezie, 11. července 2021
Básně v přednesu Petra Čepka a Jana Vlasáka ze začátku 90. let. Poslouchat lze on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání:
https://vltava.rozhlas.cz/ivan-martin-jirous-magoruv-jeruzalem-8528426?fbclid=IwAR2TKHajjpicpGW0_52MkeAaCuXfLzcD8DDgPEl7nQGus7yJ8q70VOBG7AI

Je mi líto, ale nejihnu z toho věčnýho plačtivýho a sebestřednýho sentimentu.
Pokud jde o básně samotný, silnější, formálně lepší a s mnohem uvěřitelnější brutální upřímností jsem četla na školních toaletách.

Vzdělaný a sečtělý básník undregroundu, který se, podle vlastních slov, až příliš bratřil s alkoholem. Pod maskou šílence se skrývala citlivá duše, nicméně pokud jste s ním seděli v hospodě a v jednu chvíli vás objímal, ve druhé mlátil, bylo těžké uvěřit jeho druhé tváři, tváři básníka, kunsthistorika a milujícího manžela... Nejlepší setkání s Magorem pak byla ta, kdy stál na pódiu, za zády své milované "Plastiky", před sebou nadšené publikum a recitoval své vlastní básně.

Ono Jirous. Přezdívaný Warhol, nebo Andy? Uřvaný ochlasta. S kouzelnými básněmi pro malé děti, své dcerky. Se spoustou nudných básniček, prostých rýmečků vyplavených z jeho nosu.
A pak ještě Labutí písně, básně memorované, psané na kousky hajzl papíru.
Nebo ty básně, co napsal na všechny ty účtenky, akteré moudrý hospodský vyhodil, do odpadkového koše s tekutinou z vajglů a on se jich štítil, a že si raděj pořídí nové...
Zvláštní mi přijde to, že jeho básně sami o sobě jakoby za nic nestáli. Ale po pěti, šesti básních, na jedno přečtení na jeden zátah. Začne mrazit. A člověk si vybaví samotu a bílé stěny kriminálu. A volání po Bohu. Nemá cenu jen tak otvírat jeho sbírky náhodně číst jeho básně. Je opravdu třeba je polykat jednu po druhé. Pokud to člověk unese, a nemusí tak jako já dělat přestávky na výdechy mrazu.
V hlavě mi připomíná Demla.

Erik Jakub Groch v doslovu knihy Úloža: „V jednej práci spomína Viktor E. Frankl človeka podstatne odlišného od člověka úspechu, od homo sapiens, ktorý poznáva a myslí len ve dvoch kategóriách: úspech a neúspech. Naproti tomu kategóriami homo patiens, ako takýto druh človeka Frankl pomenoval, už dávno nie sú úspech a neúspech, ďaleko viac sa pohybuje medzi kategóriami naplnenie a beznádej. Spomínam to, pretože Martin bol stelesnením takéhoto homo patiens. Nie svojou povahou, ale vzácnym darom vedomia si svojej bezmocnosti bez Boha. Po slovensky sa tomu hovorí pokora.“

Přes hrubé peří jeho nejjemnější duše prosvítala.

Ivan Martin Jirous
Teď už umřela i Viola Fischerová...



Teď už
umřela i Viola Fischerová
modlím se ať ji
náš Pán
pod jemný oblak schová
Ať Pán náš schová ji
pod oblak něžný
vždyť i my
o něco mladší
blížíme se
k Boží žni



(z knihy Aby radost nezmizela – Pocta Magorovi, ed. Monika Elšíková)

Seděli kdysi undergroundový básník M. s o něco mladším undergroundovým básníkem M. kdesi na úpatí vysokých hor u ohně. Oheň hořel, jako ohně hoří, les mlčel, jako lesy mlčí, básníci mlčeli, jako si mlčí blízcí lidé. A náhle M. pronesl hlubokým hlasem: „Vítr vane z hor. Magor.“

A takovéhle okamžiky se nikdy neztratí.

Ivan Martin Jirous
Dagmarce


Víš vždyť víš
oči vyplakat
dovede si každý

Jenom
něha a láska
jsou navždy

Ivan Martin Jirous a Petr Hruška. A brněnský Host.
http://www.casopis.hostbrno.cz/cs/archiv/2011/10-2011/navrh-na-nobelovu-cenu

Ptali se svaté Cecilie
na nebi andílci:
Opravdu se Ti líbí
jak hrajou Plastici?

Za to jak krásně hrajou
za jejich Pašije
Pán Bůh je zvláštní branou
do nebe vpašuje

Někdy to už dneska vypadá, že lidi, co bojovali proti socialismu, tak o tyhle lidi se už nikdo nezajímá.
Ano, je to už 22 let, a kdo si přečte co kritizoval V. Havel v 80. letech 20. století a co chtěl za nápravu, tak je to smutně úsměvné. Inu řeči se vedou a život se hrne dál...

Ivan Martin Jirous měl na psaní básní podle mě talent a některé z nich jsou pro mě zajímavé. A co si může autor víc přát, než mít aspoň pár čtenářů? Seznámit je třeba přes své básně se svými postoji k životu a společnosti?