Kurt Vonnegut Jr.

V upomínku stého výročí od jeho narození:
https://thecritic.co.uk/issues/november-2022/remembering-an-effervescently-affable-man/

Český rozhlas Vltava, 26. 2. 2021
Tragikomický příběh druhořadého dramatika, který kvůli zamaskování své špionážní činnosti pro Spojence za války sugestivně káže v německém rozhlase o nádherách Třetí říše: https://vltava.rozhlas.cz/kurt-vonnegut-matka-noc-nejcernejsi-groteska-o-muzi-ktery-siril-zlo-aby-pomohl-8426066?fbclid=IwAR0Nx7TGRP2pAdOVLskBSUav-8cQd9Q9ULWe0WjantPy_WvdzOne0fLwnxs

Tak jsem právě dokončil svůj Týden s Vonnegutem. Během uplynulých šesti dní jsem přečetl šest jeho knih, tedy všechny, které se mi podařilo sehnat. Abych použil spisovatelova vlastní slova, bylo mi z nich šoufl, ale- a teď už mluvím zase svými vlastními slovy- královsky jsem se nad nimi bavil. Při čtení jedné z nich se mi stala nepatrná nehoda- řízl jsem se do prstu o papír a i trošička té mé krve byla prolita. A tak je to s Vonnegutovými knihami- pořežou vás na těle i na duši. Vonnegut je hyperkritický mrzutý bručoun, ale naštěstí má smysl pro humor. Není to třeskutý humor jako třeba u Hellera, kde se nahlas smějete nejrůznějším hláškám, Vonnegutův černý humor je ještě sofistikovanější,je satirický a hodně nadsazený, přinutí vás k pousmání, ale zároveň vám přitom přeběhne mráz po zádech. Svět podle Vonneguta je skrznaskrz absurdní. Abych byl konkrétní, uvedu zde ukázku jak v knize Snídaně šampionů popisuje americkou demokracii:

Některé z těchto nesmyslů však byly škodlivé, neboť zakrývaly velké zločiny. Tak například učitelé dětí ve Spojených státech amerických psali znova a znova na tabule následující datum a vyžadovali na dětech, aby si je s pýchou a radostí vštěpovaly do hlavy: 1492.
Učitelé říkali, že v tomto roce byl jejich světadíl objeven lidskými bytostmi. Ve skutečnosti už v roce 1492 žily v tomto světadílu miliony lidských bytostí plným a tvořivým životem. Byl to prostě rok, kdy je začali šidit, okrádat a zabíjet mořští piráti. A tohle je další ukázka škodlivého nesmyslu, kterému se děti učily: že mořští piráti vytvořili formu vlády, která se stala paprskem svobody pro lidské bytosti všude jinde. Ve skutečnosti ti mořští piráti, kteří měli největší zásluhu na vytvoření nové vlády, vlastnili otroky. Používali lidských bytostí jako strojů a to i poté, co bylo otroctví odstraněno (...).
Mořští piráti byli bílí. Lidé, kteří žili na kontinentě, když piráti přistáli, měli barvu mědi. Když bylo na světadíl zavedeno otroctví, otroci byli černí. Barva znamenala všechno (...)
Avšak hlavní zbraní mořských pirátů byla jejich schopnost zaskakovat druhé překvapením. Nikdo nevěřil, dokud už nebylo pozdě, jak dokážou být bezcitní a hamižní.

Tak tady to vidíte, Vonnegutovo pojetí dějin je iracionální, protože pravda je iracionální. A protože tento pohled je velice blízký tomu mému, putuje tento autor mezi mé nejoblíbenější.

A teď v naprosté stručnosti uvedu, jak na mne zapůsobily jednotlivé knihy:

OSTROOČKO- mé první setkání s autorem, před nějakými pětadvaceti lety mne tato kniha hodně oslovila, taktéž jsem si připadal "vyřazený". Hlavní postava knihy je zároveň jednou z nejztracenějších v dějinách literatury. A ještě je tu ta otázka: poznám až můj příběh skončí a já budu dál žít už jenom epilog?
JATKA Č.5- asi nejlepší Vonnegutova kniha, dokonalá kombinace realismu a sci-fi, spisovatel se zde vypovídává z celoživotního traumatu, jímž bylo bombardování Drážďan během 2.světové války. Tato událost měla zásadní vliv na Vonnegutovu dráhu spisovatele i na téma jež si vybíral. Podobně na něj zapůsobila i sebevražda jeho matky.
KOLÍBKA-oblíbené téma Kurta Vonneguta, lidská nezodpovědnost vede k apokalypse. V této knize autor navíc vymyslel jedno z nejoriginálnějších a nejujetějších náboženství.
SNÍDANĚ ŠAMPIONŮ-velice rád bych vlastnil kompletní dílo Kilgora Trouta.
GROTESKA- tady nemůžu sloužit, asi jsem nepochopil pointu...
MATKA NOC- vedle "Jatek" asi to nejlepší co jsem od autora četl, bizarní příběh o tom, že mezi dobrem a zlem bývají někdy zatraceně tenké hranice.

Suma sumárum nám Kurt Vonnegut jr. říká: "Dějiny! Čtěte v nich a plačte..."

Po přečtení několika Vonnegutových "kousků stal jsem se jeho skalním fanouškem. Ve sportu jsou to takoví, kteří fandí i když se týmu zrovna nedaří. Myslím si však, že to není zrovna tenhle případ. Vonnegut u mně ještě neprohrál.
Nepřečetl jsem zatím všechno, a tak ve shodě s kolegou-čtenářem (jardadr) živím naději, že se mi to jednou povede. Mimochodem, Léčba neklidem je název mé oblíbené "pecky" od spisovatele, který se skrývá pod pseudonymem Saki.

Zjistil jsem, že číst Vonneguta v této době návratu iracionálního nacionálna, době, kdy je v trendu chovat se hulvátsky a pak říci, že jen nejste korektní, lhát a tvrdit, že je to pouze alternativní pravda, je zkrátka velice terapeutické. Podobně uklidňující účinky mívá i četba Pratchetta. Efekt absurdity vesmíru Zeměplochy se jakoby vytrácí, snižován pronikáním absurdity vesmíru našeho. Nebo, že by ji ta naše přebíjela? Dosti pesimismu; proti hlouposti prý ani sami bohové nic nezmůžou a protože o něm Vonnegutovy knihy nejsou, ač málokdy by se jejich konec dal nazvat šťastným. Jsou prostě léčbou neklidem. Už mi zbývá dobrat pár posledních kapslí a budu muset začít hledat jiný lék s podobnými účinky. Ale zatím ještě je, nad stránkami jeho knih se spikleneckým vědomím společenství bezmocných, možnost smát se věcem, z kterých ve skutečnosti vstává husí kůže.

Kde je ten kluk ? Kdysi dávno...Ten který nevypustil z ust sprosté slovo. Jo to jsem tehdá neznal spoustu věcí. Například Kurta Vonneguta Jr. Ten čas zdáse uzrál jak shnilé jabko.Tak jsem ho tedy trošku načet,nestačím se divit,nepřestávám doposavad.Ten kluk je pořád tady. Někdy bývá i sprostý. (vyjímečně někdy) :-)

Připadá mi,že Kurt velmi dobře rozumí podstatě šílenství,které je neolučitelné od každodeního života. Silenství není nesoulad a disharonie,ale je to jinačí řád,který jeho knihy jakoby hledají. Tak tyto ujeté romány dávájí svět a lidi do pořádku a učí je být svědomím Stvořitele.

Mimo to, že volí ujetě originální kulisy pro své příběhy a má zcela nenapodobitelnou strukturu a styl svých příběhů se s Kurtem shodneme v mnoha věcech, počínaje tím, že Svět dneška je neuvěřitelně absurdní... ale tak to chodí. Vytkl bych snad jen to, že se mi zdá, že jeho postavy jsou málo živé, bez emocí, spíše figurky ve hře, než charaktery. Což je jediná věc, která ale jeho knihy u mě dost sráží. Ta mechaničnost a flegmatismus jeho postav. Říkám si to pokaždé, když od něj něco čtu - všechny ostatní složky totiž fungují.

Takto Kurt sám hodnotil svoje knihy:

Mechanické piano: B
Sirény z Titanu: A
Matka Noc: A
Kolíbka: A+
Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewatere: A
Jatka č. 5: A+
Vítejte v opičárně: B-
Happy Birthday, Wanda June: D
Snídaně šampiónů: C
Groteska: D
Kriminálník: A
Květná neděle: C