Dějiny amerického národa diskuze

07.05.2023

V míře přizpůsobení byly ovšem mezi Indiány nesmírné rozdíly. Kríkové, Čerokíjové, Čoktavové, Čikasavové a Seminolové, kteří nesli hlavní tíhu bělošské agrese, byli už dávno známi jako pět civilizovaných kmenů. John Quincy Adams neměl Indiány nikdy v lásce, ale delegaci Čerokíjů, která přišla v roce 1824 navštívit prezidenta Monroea, musel uznat za naprosto civilizovanou. Oblečení těchto mužů, zaznamenal si Adams, zcela odpovídalo našemu stylu. Dva z nich měli výtečnou anglickou výslovnost a jeden ani nedělal žádné gramatické chyby. Když Monroe při kabinetní diskusi hovořil o absolutní nutnosti přesídlit Indiány za řeku Mississippi, označil ministr války Calhoun za velký problém právě civilizační pokrok Čerokíjů. Calhouna znepokojovalo, že jich v Georgii žije 15 000 a jejich počet narůstá stejně rychle jako počet bělošského obyvatelstva. Byli to sami obdělavatelé půdy, kteří mají své zastupitele, soudní dvory, lancasterské školy a stálý majetek. Jejich nejvyšší náčelníci, dodal, sepisují vlastní úřední dokumenty a argumentují stejně logicky jako většina bělošských diplomatů.
To všechno byla pravda. Čerokíjové civilizačně vyspívali a osvojovali si společenské a politické uspořádání vlastní bělochům. Od roku 1792 měli národní radu a od roku 1808 psaný právní kodex. V roce 1817 vytvořili republiku. Z národní rady se volil na dvouleté funkční období třináctičlenný senát a její zbytek představoval nižší parlamentní komoru. V roce 1820 Čerokíjové své teritorium rozdělili na osm přesně vymezených kongresových okrsků, v nichž fungovala policie, soudy a úřady oprávněné vybírat daně, vyplácet mzdy a inkasovat dluhy. V roce 1826 uspořádal čerokíjský mluvčí ve Filadelfii veřejnou přednášku o jejich systému. Následujícího roku sestavil národní konvent psanou ústavu, jejíž předlohou byla americká Ústava a v níž se přiznávalo volební právo všem svobodným občanům mužského pohlaví starším osmnácti let s výjimkou těch, kteří jsou afrického původu. První volby se konaly v létě roku 1828. Nejvyšší soud už v té době působil pět let. První číslo jejich republikových novin Cherokee Phoenix vyšlo 28. února 1828. Hlavní město New Echota mělo docela promyšlenou zástavbu s krásnou budovou nejvyššího soudu, několika dvouposchoďovými domy z červených cihel (včetně domu Josepha Vana, Bohatého Joea, který je dosud ke spatření poblíž dnešního Chatsworthu v Georgii) a s úhlednými řadami srubů.
Pro bělochy měla však tato utopie malý háček: vznikla jako soudržná indiánská jednotka. To zastínilo i jinak potěšitelný fakt, že tato soběstačná komunita eliminovala všechny nešvary, které běloši Indiánům až dosud přičítali. Phoenix vedl mohutnou kampaň proti konzumaci alkoholu a existoval plán na zavedení prohibice. Soudy tvrdě trestaly zloděje koní. Úřady podněcovaly Indiány k práci a zajišťovaly k tomu potřebné prostředky v republice bylo v provozu 2000 kolovrátků, 700 tkalcovských stavů, 31 šrotovníků, osm odzrňovacích strojů na bavlnu, osmnáct škol (jejich vyučovacím jazykem byla angličtina a nová psaná verze čerokíjského jazyka). 15 000 Indiánů z této usedlé komunity vlastnilo 20 000 kusů dobytka a 1500 otroků, takže se ničím nelišili od ostatních civilizovaných obyvatel Georgie. Avšak samotná existence republiky - a ještě víc její ústava - byla v rozporu s georgijskými i federálními zákony, a tak v roce 1827 Georgie požádala federální vládu, aby Indiány bezodkladně odsunula jinam. Objevení ložisek zlata sem přilákalo plno bílých zlatokopů a znamenalo jen další hospodářskou pohnutku k vysídlování Indiánů. Osud komunity zpečetilo zvolení generála Jacksona prezidentem na konci roku 1828. Ve svém nástupním projevu zdůraznil, že celistvost státu Georgie a Ústava Spojených států jsou důležitější než indiánské zájmy, jakkoli chvályhodné. Muž, který byl v zájmu ústavních principů připraven rozpoutat válku proti vlastním rodákům v Jižní Karolíně, tuto utopii divochů nehodlal strpět. V rámci obrovského a sílícího národa sjednoceného společným systémem práva i vlády by to byla anomálie, v čemž měl Jackson - z pohledu člověka na konci 20. století - samozřejmě absolutní pravdu. Řada nezávislých indiánských republik v rámci Spojených států by proměnila Ameriku v chaotickou změť. Vznikly by problémy s jejich zastupováním u Spojených národů i s nezávislou zahraniční politikou, stejně jako by neustále docházelo k pokusům o anulování indiánských smluv ze strany bělochů a k územním požadavkům Indiánů vůči všem bílým sousedům.
Našli se samozřejmě běloši, kteří tehdy existenci Čerokíjské republiky podporovali. Kongres v reakci na georgijskou žádost vydal dekret, jímž se od 1. ledna 1830 začaly všechny státní zákony vztahovat i na Indiány. O pět měsíců později schválil vysídlovací zákon, který prezidenta opravňoval, aby v případě nutnosti i silou odsunul z východních území za řeku Mississippi ty Indiány, kteří budou stále ještě organizováni kmenově. Skupina bílých misionářů podnítila Čerokíje, aby se ve věci své republiky odvolali k Nejvyššímu soudu. Soud v čele s Johnem Marshallem ale v případu Čerokíjský národ versus stát Georgie rozhodl, že kmen z hlediska Ústavy Spojených států nepředstavuje národ, a proto nemůže podávat žalobu. Misionáři pak doporučili Indiánům ozbrojený odpor, a proto 15. září 1831 bylo jedenáct z nich odsouzeno za porušení státních zákonů ke čtyřem rokům nucených prací. Devíti se podařilo trest zvrátit výměnou za přísahu věrnosti Georgii. Dva se odvolali k Nejvyššímu soudu, který jejich rozsudky zrušil. Georgie, na jejíž straně stál prezident Jackson, ale soudní rozhodnutí odmítla vzít na vědomí. Konec Čerokíjské republiky nastal v průběhu několika dalších let a způsobila jej kombinace síly, ekonomického nátlaku - zastavení výplaty důchodů, stornování dluhů - a podplácení. Na základě smlouvy podepsané v srpnu 1835 v New Echotě chamtivou menšinou, kterou vedl náčelník Major Ridge, postoupili Indiáni poslední části svého území za 5,6 milionu dolarů. Čerokíjská republika se rozpadla a