Malý život diskuze

11.01.2023

možná mě měl varovat už doslov českého vydání, v němž se píše, že příběh ve čtenáři vyvolá lítost, soucit a pláč - ach jo, zase jdu proti proudu: snad nerozumím americké mentalitě, ale aktuální "politicky korektní" témata sexuality a rasy-třídy mne ve vyprávění úplně minula, nepochytil jsem, v čem byla pro příběh důležitá; a tak jsem prostě četl jen psychoterapeutickou studii jednoho patologického případu, sledovaného po několik desetiletí v retrospektivách samotného klienta i z perspektiv jeho nejbližších; sebepoškozování patří (jak jsem se dočetl v odborných knihách) k pudovému nastavení většiny živočichů a u člověka se zjevně projevuje o to sofistikovaněji, čím inteligentnější postižený jedinec je (někdo i v parném létě preferuje dlouhé rukávy, jiný svou minulost nápaditě zamaskoval celoplošným tetováním), ale ani tak jsem k postavě Juda nenašel cestu - a čím delší bylo vyprávění, tím víc se mi tento hysterický, narcistický a sobecký neurotik příčil; v životě často i mnoho let přehlížíme to nejviditelnější a zpětně se divíme, proč jsme to neviděli a něco s tím nedělali, nicméně mi přijde velmi nevěrohodné, že jak nejbližší kamarádi, tak všichni ostatní okolo (a že jich je) celé ty roky Judeovo chování tolerují, jen pasivně přihlížejí, brečí s ním, dojímají se jeho osudem a vůbec "hrají jeho hru", případně se vypořádávají z následky jeho činů, ale nikdo nezasáhne (dokonce ani lékař - opravdu by tolik let tajně ošetřoval nehojící se rány a přihlížel blížící se amputaci končetin?)

cynický závěr: kdyby se řízl pořádně, mohlo to být o polovinu kratší

22.07.2020

No na to se dost těžko odpovídá, to je záležitost čistě vaše a čistě osobní. To je kniha, beletrie, to není nic nač je třeba si předem takto lámat hlavu. Buď vás to chytne a vezme nebo ne. Mezi tím nic není. U jakékoliv knihy.