Satanské verše diskuze
Salman Rushdie
Satanské verše (1988) je román spisovatele Salmana Rushdieho, psaný v autorově stylu magického realismu. Mnohavrstevné dílo vykresluje rozpory mezi způsobem vnímání rozdílných kultur, především muslimské mystiky a západního racionalismu. Za toto dílo byl autor odsouzen ájatolláhem Chomejním k trestu smrti. Na podporu tohoto trestu se konala shromáždění v Karáčí, Teheránu, Bombaji atd. Rushdie je proto nucen se za pomoci Scotland Yardu skrývat.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , neuvedeno/neznámo (s.n.)Originální název:
The Satanic Verses, 1988
více info...
Diskuze o knize (3)
Přidat komentář
Zajímavý příspěvek k Satanským veršům jsem našel v knize Douglase Murrayho Podivná smrt Evropy, str. 122-126:
Nic nedokazuje krach multikulturní politiky lépe než naprostý nezájem o politické a náboženské přesvědčení příchozích. Veřejná debata se omezila na nesmyslný problém rasy a evropského rasismu. Téměř nikdo si neuvědomil, že etnické pozadí imigrantů je naprosto bezvýznamné a že pro zařazení do společnosti je rozhodující jejich nábožensko-politický postoj. Teprve na přelomu tisíciletí se Evropě zjevil fenomén multináboženského soužití.
Až do té doby nikdo nepředpokládal, že se v 21. století bude mluvit hlavně o víře. Západ se domníval, že po dvou stoletích sekularizace patří religiozita minulosti. A přece první signál zazněl už dávno. Na svatého Valentina roku 1989 dal nejvyšší duchovní a vůdce íránské islámské republiky ajatolláh Chomejní na vědomí „všem horlivým muslimům světa“, že autor Satanských veršů, knihy namířené proti islámu a jeho prorokovi, se odsuzuje k trestu smrti, a to spolu s osobami, které se podílely na vydání, tisku a distribuci. „Volám zanícené muslimy celého světa, aby viníky vypátrali a rozsudek co nejdříve vykonali. Jen tak zabráníme tomu, aby už nikdo neurážel, co je muslimům svaté.“6 V Teheránu vypsali za hlavu britského spisovatele odměnu tři miliony dolarů a Evropané poprvé uslyšeli slovo fatva.
Během čtyřiadvaceti hodin se Salman Rushdie pod ochranou britské policie ukryl do podzemí a zároveň vyrazily do ulic davy muslimů požadujících vyhlášení trestného činu blasfemie. Před rozvášněným davem v Bradfordu se objevil nějaký Iqbal Sacranie a vedl procesí s románem Satanských veršů za město, kde měla být kniha před shromážděnými zástupy spálena. Díky této kontroverzi se Sacranie stal mluvčím britských muslimů a později byl povýšen do šlechtického stavu. Na otázku novinářů, zda si spisovatel zaslouží za své dílo smrt, odpověděl: „Poprava za blasfemii je příliš mírný trest.“ Nejznámějšího britského islámského konvertity Yusufa Islama se v televizi zeptali, zda by poskytl Rushdiemu přístřeší, kdyby ho o něj požádal. „Ovšem, ale okamžitě bych zavolal Chomejnímu, aby věděl, koho jsme chytili.“ Na otázku, zda se zúčastní protestní demonstrace a symbolického upálení figuríny spisovatele, odpověděl, že by byl raději, kdyby šlo o skutečnou osobu.
V kulturních a politických kruzích se začalo diskutovat o blasfemii a na pravici i na levici se ozývaly hlasy obviňující spisovatele, že překročil meze slušnosti. Lord Dacre (Hugh Trevor-Roper) se vyznamenal výrokem, že by neuronil ani slzičku, kdyby si v nějaké temné uličce britští muslimové na spisovatele počíhali a naučili jej slušnému chování. Ministr zahraničních věcí sir Geoffrey Howe se nechal v televizi slyšet, že Satanským veršům neholduje, ale autorovy urážlivé názory nemají v kultivované Británii co pohledávat. Někteří novináři vyhrabali Rushdieho kritické výroky o Angličanech a došli k závěru, že vlastně dostal, co mu patří. „Kdo si hraje s ohněm, spálí se.“ Takové zadostiučinění prý vyjádřil v soukromí i korunní princ Charles. Představitelé církví se snažili íránskou republiku uchlácholit. Arcibiskup canterburský Robert Runcie, primas anglikánské církve, vyjádřil své pochopení nad muslimským rozhořčením a vrchní rabín Immanuel Jakobovits pravil, že pan Rushdie i ajatolláh zneužili svobodu slova. Ani představitelé katolické církve a ostatních denominací nezůstali pozadu.
Dokonce i levice, která tradičně pohrdá náboženstvím, se nyní ozývala ve stejném duchu. Známý spisovatel John le Carré prohlásil, že žádný přírodní ani společenský zákon nedovoluje beztrestně urážet víru. První černošský poslanec v Británii Bernie Grant sdělil svým kolegům v Dolní sněmovně, že jde pouze o opětovnou snahu bělochů vnutit světu evropské představy, a ačkoli on s ajatolláhem nesouhlasí, íránští muslimové mají právo žít podle svého. „Ostatně pálení knih není pro černochy světoborná záležitost.“
Na obranu svobody slova se ozvala malá rozhodná skupina lidí, kteří si uvědomili, co fatva znamená, a Rushdieho se zastali. Spisovatelka Fay Weldonová se v televizním rozhovoru s Yusufem Islámem po jeho poznámce o upalování s nehraným údivem podívala na přítomného šéfa policie, co tomu říká. Neměl by okamžitě zpěváka zatknout pro podněcování k vraždě? Brzy nato vydala brožuru o aféře a vyjádřila lítost nad tím, že tak málo lidí četlo korán a spokojí se z opakováním hloupé fráze o velkém světovém náboženství. Samozřejmě pak byla napadena britskými muslimy, pro něž je každá kritika koránu projevem nenávisti vůči jeho vyznavačům. Ozval se i jinak umírněný spisovatel Ziauddin Sardar. „Zdá se, že si paní Weldonová může vymýšlet, jak se jí zlíbí, a hlásat nenávistné předsudky proti muslimům, protože jsou bezbranná kořist.“ Jenže bezbrannou kořistí se naopak stali podporovatelé Rushdieho. Italský překladatel Satanských veršů byl v roce 1991 pobodán ve svém milánském bytě. O dva roky později byl norský nakladatel knihy William Nygaard třikrát postřelen na prahu svého domu v Oslu. Do dvou knihkupectví v Anglii, která měla knihu ve výkladu, někdo vhodil zápalné bomby. V londýnském hotelu Paddington se vyhodil do povětří jednadvacetiletý Libanonec Mustafa Mahmoud Mazeh a zničil dvě patra budovy, protože se domníval, že se tam skrývá Rushdie.
V Evropě i v Americe si leckdo uvědomil, že jde o útok na svobodu projevu, ale málokdo se tím chtěl zabývat. Susan Sontagová, předsedkyně americké odbočky PEN klubu, sezvala známé autory k veřejnému čtení z Rushdieho románu. „Dnes je zapotřebí projevit občanskou odvahu.“ Takových rozhodných občanů a vlád se ale mnoho nenašlo, málokdo si uvědomil dosah problému. V předválečné publikaci Veliká kacířství se Hilaire Belloc v jedné kapitole kriticky věnuje Mohamedovi, a přestože jsou v porovnání s jeho textem Satanské verše jen slabý odvar, nemusel se Belloc ukrývat v podzemí (ovšem tehdy v Británii žilo velmi málo muslimů).
(pokr.)
Autorovy další knížky
2009 | Děti půlnoci |
2015 | Satanské verše |
1990 | Hanba |
2018 | Zlatý dům |
2010 | Čarodějka z Florencie |
(pokr.)
Obava z násilí muslimů měla závažný dopad na společnost. Vžila se myšlenka „komunitární politiky“ založené na nábožensko-kulturní identitě menšiny. Jakmile se v ulicích objevily tisíce rozhněvaných muslimů, potřebovaly úřady a politici znát jejich představitele. Aféra s Rushdiem vedla k založení první reprezentace muslimů, tzv. komise pro islámské záležitosti, jež si vytkla za úkol usměrňovat společnost a předcházet zveřejňování kritických publikací jako Satanské verše. Komise byla později přejmenována na Muslimskou radu Británie a záhy ji ovládlo militantní křídlo. Rada byla zprvu financována Saúdskou Arábií, ale vzhledem k většině pákistánských muslimů v zemi převzala financování pákistánská islamistická politická strana Jamaat-e-Islami. Neblahý vývoj umožnil kariéru bezvýznamným lidem, kteří díky postavení v radě získali významnou pozici ve společnosti. Prospěl i fundamentalistické verzi islámu, protože každá krize vedla k posílení fundamentalistů na úkor svobodomyslnějších členů obce.
V souladu se slavným bonmotem Henryho Kissingera „Jaké telefonní číslo mám vytočit, když potřebuji mluvit s Evropou?“ vznik zdánlivě reprezentativních organizací vládě vyhovoval. Teď už britská vláda věděla, komu zavolat, když chtěla mluvit se svými muslimy. Pokud se někdo domnívá, že za tuto nešťastnou situaci může levice, pak se mýlí. O založení Muslimské rady jako vládního partnera se zasloužil konzervativní ministr vnitra Michael Howard, syn židovských přistěhovalců z Rumunska. Pochybný model byl bohužel vyvezen i do západoevropských zemí a navzdory tamní republikánské protináboženské tradici vznikl i ve Francii pod názvem Conseil français du culte musulman, zde pod taktovkou pravicového politika Nicolase Sarkozyho.
Nevýhoda takového řešení se brzy projevila. Mezi řadové muslimy a jejich volené zástupce se postavila nábožensko-politická organizace, která nahrávala aktivistům a znevýhodňovala ty, kteří kvůli vlastním existenčním starostem nemají dost sil, aby se zabývali komunitární aktivitou. Nejhlasitější extremisté z Jamaat-e-Islami, často neoblíbení v rodném Pákistánu, se stali oficiálním hlasem muslimů v Evropě. V rozhovoru, jenž poskytl Rushdie ke čtvrtému výročí islamistického útoku v New Yorku z 11. září 2001, autor řekl, že „aféra se Satanskými verši posloužila islamistům k vyloučení umírněných muslimů z veřejné rozpravy. Bohužel teprve po útoku na Ameriku si lidé uvědomili, že fatva byla historickým počátkem střetu s islamismem“. Varovné signály zaznívaly ovšem i dříve, neboť do Evropy se stěhovali ve velkém počtu příslušníci antagonistického náboženství, kteří své nároky prosazovali čím dál hlasitěji, a to především v první evropské zemi, kde se stali významnou menšinou - v Holandsku.