Co je to za knihu - IV
Také mi říkali Rychlý šíp :-)
A já zas to své: ,Promiňte, Herr Kommandant, ale nejsem zvyklý jíst ani po druhé skleničce.' Nafoukl tváře, zafrkal, ale pak se rozchechtal a ve smíchu něco rychle mele německy, zřejmě překládá moje slova přátelům. Dali se taky do smíchu, zarachotili židlemi, obracejí ty své tlamy ke mně, a už pozoruju, že se na mne dívají nějak jinak, jako vlídněji.
Velitel mi nalévá třetí sklínku, ale ruce se mu klepou, jak se směje. Tu sklínku jsem vypil pomaloučku, ukousl jsem si soustíčko chleba, zbytek jsem položil na stůl. .
Chtěl jsem těm proklatcům ukázat, že i když umírám hlady, neudávím se jejich žebráckým soustem, že mám svou, ruskou dustojnost a hrdost a že ze mne dobytek, za nic neudělají.
Krásná kniha, dnes asi už podceňovaná, vzhledem k tomu ideologickému nánosu. Ale přesto - někteří lidé fakt neměli snadný osud!
Koka- vid, jak válka zamávala s tímto člověkem a on svůj boj přesto vyhrál. Necháš to jako nápovědu nebo chceš zadat další ukázku ?
Text příspěvku byl upraven 09.09.13 v 11:41
Ponechávám to jako nápovědu, zadanou ukázku mám jinde a ještě jsem i založila nové hádankářské vlákno, do kterého také srdečně zvu:
http://www.databazeknih.cz/diskuze/diskuze-o-autorech-8/postava-hleda-autora-pomozte-ji-970/str-1#new
Člověk jednou přestane sledovat hádankové diskuze a potom tu narazí na oblíbený skvost mistra Šolochova!
Hledaná bichlička je Osud člověka.
Frčím!
Řekl jsem: "Miluji tě, Natašo. Chtěl bych, abys to pochopila. Ne kvůli mně. Ale kvůli tobě."
"Ne kvůli sobě?"
Uvědomil jsem si, že jsem se dopustil chyby. "Jsem bezmocný," pravil jsem. "Copak to nevidíš?"
"Rozcházíme se jako dva lhostejní lidé, kteří náhodou šli kus cesty společně a kteří si nikdy neporozuměli. Jak bychom taky mohli?"
Čekal jsem, že mi zase vyčte charakter Němce, ale zároveň jsem viděl, že ví, že na to čekám. Netušila ovšem, že bych neprotestoval. Proto toho nechala. "Je dobře, že to takhle dopadlo," řekla. "Chtěla jsem tě opustit. Jenom jsem nevěděla, jak bych ti to měla dát najevo."
Charakter hlavního hrdiny, který se mu chystala fešanda Nataša vyčíst, je stejný jako národnost autora knihy, ctitele rychlých aut a klasika románu.
Text příspěvku byl upraven 09.09.13 v 15:07
Ano. Ještě zbývá doplnit název poslední (aspoň doufám) z jeho knih a bude to.
Tak od mistra jsem přečetl dost, ale tady jsem mimo. Zkusim Stíny v ráji, páč ty jsem nečetl a už dám pokoj :-)
Nevim, proč jsem se k tomu nedostal, ale brzy to napravim :-)
ukázka :
A najednou jako jasný blesk ozářila ty zmatky a záhady jedna vzpomínka. Ano - na předposlední stránce knihy si Ludva kdysi, snad z dlouhé chvíle, namaloval plánek cesty do Jezerní kotliny! Zakreslil tam všechny rokle, osamělé stromy, bílé balvany, na kterých napsal první nejdelší část své knihy po objevu Jezerní kotliny - tehdy v tom „zeleném“ soumraku, bylo tam i místečko Sedmi kopretin, Montevikův vodopád, Červená skála, Měsíční pláně, zkrátka všechny úseky tak, jak šly za sebou a jak si je Ludva pojmenoval.
Text příspěvku byl upraven 09.09.13 v 15:59
Berry- to je přesně ona. Chata v Jezerní kotlině od J. Foglara. Předávám ti kormidlo.
„Vaše Veličenstvo, jsem to já, pokorný otrok, který je tak opovážlivý a zabývá se trochu medicínou.“ „Kdy teď bude mít tvá léčba výsledky`?“ přitlumil hlas natolik, že jsem otázku slyšel jen já. „Veličenstvo, ten výsledek se dostaví za devět měsíců po splnění všech podmínek, které jsem vám uvedl.“ Když jsme teď byli ve vztahu lékař a pacient, osmělil jsem se a dodal: „Držel jste dietu, kterou jsem vám předepsal?“ „Při štědrosti prsů Isisiných,“ vykřikl a nečekaně se mu blýsklo v očích. „Jsem tak plný býčích koulí, až se divím, proč nebučím, vidím-li hnát stádo krav kolem paláce.“ Byl v tak dobré náladě. že jsem si dovolil i trochu zažertovat. „Našel už faraon jalovičku, jak jsem mu doporučoval?“
Tak tohle jsem sice nečetl, ale jako oblíbená kniha mého otce se to povaluje na záchodě tak pětkrát do roka - Wilbur Smith: Řeka bohů.
Tak něco z klasické literatury:
„Tak teď tomu snad budete rozumět,“ začal Crooks vlídně. „Vy máte George. Vy to víte, že se zas vrátí. Ale co kdybyste neměl nikoho? Co kdybyste si nesměl zajít do baráku a zahrát si tam karty, protože jste černej? Co kdybyste musel sedět opuštěnej tady v tom kumbálku a musel jen číst knížky? To je pravda, než se setmí, moh byste házet podkovu, ale pak byste si musel jen číst knížky. Knížky, to není ono. Člověk potřebuje ještě druhýho – mít někoho nablízku.“ Crooks se rozfňukal: „Když člověk nikoho nemá, leze mu to na mozek. Ať je to kdo chce, to je vedlejší, jen když jste spolu. Věřte mi,“ rozplakal se Crooks, „člověk, se pak cejtí moc opuštěnej a je z toho nemocnej.“
Vložit příspěvek