Jak číst knihy?
To ano, ale to je třeba kratochvilné čtení...No, záleží co koho a jak výrazně oslovuje. Čím je zážitek silnější, tím se většinou i v paměti víc uchovává.
:Weil - Rád bych se zeptal, jak dlouho si pamatuješ knihy ? Jasně, bude se to lišit případ od případu, ale tak obecně ? Já čtu (tak že bych si sám vzal knihu a začal číst) zhruba 13 let a ty první, co jsem četl v 10 letech, si už skoro nepamatuju.
Problém je v tom, že nevím jestli je to způsobeno tím že mi bylo 10 let a nebo tím že je to 13 let. Třeba si v 33 budu pamatovat knihy co jsem četl ve 20 docela dobře.
Tak prošel jsem nějakým vývojem.
V kostře si pamatuji knihy z dětství, a mám je i v knihovně, takže si je mohu znovu oživit a pročíst.
Velký dojem na mě udělala M. Zinnerová (Indiáni z Větrova),V. Řezáč (Zelená knížka, Malý Bobeš), Pleva (Malý Bobeš) a hlavně J. Foglar - hlavně Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, ale i Přístav volá, Boj o první místo atd. A taky Božena Němcová - Český Honza, tak v 8 - 9 letech atd.
Já si to snadno oživím, protože stačí si vzít knížku, a už se mi to vrací do vědomí.
No a to byly silné zážitky, přímo vlny hřejivosti a napětí jsem spoluprožíval s hrdiny.
Hlavní je, podle mě, mít z té knížky zážitek, touha po opakování, je to něco jako droga. Ale myslím, že ta zdravější.
První knížky mi četla matka a pak sám. Ale první jsem si celou přečetl až ve 2. třídě obecné školy - Tomík a Andulka, tak tu si taky pamatuji, tu jsme dostali od školy.
Taky jsem měl potíže - když jsem studoval - tak jsem na takové rozjímání neměl čas a musel se učit věci, které mě tehdy nezajímaly.
A přece jsem je musel dostat do hlavy.
Jinak jsem měl stejné obavy jak píšeš. A to velké. Že si třeba v 33 nebudu pamatovat nic, že knihy už mě nebudou bavit, že jsou jen doprovodem života, a měl jsem obří potřebu POZNAT ŽIVOT REÁLNĚ. Ne, co je v knihách, ale reálně.
To pro mě znamenalo jediné - cestovat a pracovat i jinde než jen v ČR.
A od 15 let, kdy jsem prvně vyjel do ciziny, tak to byl další silný zážitek a
nesmírně mě to v dospívání pomáhalo.
A nemohl jsem se toho nasytit.
Začal jsem Budapeští, jinam se za socialismu nedalo,potom Anglie, práce a poznávání lidí a pak i země, pak Norsko...
Až přišla doba, kdy jsem toho měl náhle dost. Stačilo, rázně si řekl mozek, protože bylo období, kdy jsem nebyl doma nikde. Ani tam, ani tady, takže další úlek a změna životního stylu.
Jak píšeš, že třeba v 33 si budeš pamatovat knihy, co jsi četl třeba ve 20 lépe, tak to záleží na tom, čím se budeš zabývat.
A taky knihy - to je široký pojem - já mám nyní na mysli hlavně beletrii.
MartyMcFly - Když to shrnu - určitě mi bylo čtení posilou i návodem (mapy, knihy o různých místech, kde právě jsem byl), i když taky mám rád mluvené slovo - průvodce, kombinuji to.
Takže vlastně nejde jen o paměť a délku zapamatování.
A především čtu pro sebe, pro školu mě to moc nebavilo,neb kdo mě učil, tak jsem věděl - co chce a jaký je, no a na prstech dvou rukou spočítám, kterých učitelů jsem si vážil, a na prstech jedné ruky, co ocenili i zájem a načtené, zatímco jiní mě deprimovali, a přímo jsem cítil v Tvém věku i odpor k čtenému, ze kterého mě budou zkoušet.
Čtu si hlavně pro sebe, a mám rád ten pocit, kdy nejsem na to či ono sám, neb knihy taky člověka sbližují s autory.
A vše je o člověku, co vše může zažít, a já i Ty, tak jsme taky lidé, takže to je ve středu třeba mého čtení. CO JE MOŽNO v životě zažívat a prožívat.
Držím se motta - žijeme proto, abychom poznali život.
Ve 22 letech, jak uvádíš, že Ti je, tak si přesně pamatuji co jsem četl, a jak silný zážitek to ve mě vyvolalo.
Já přečtu v průměru tak dvě knihy za měsíc. Souhlasím ve všem s WEILEM. Se čtením nespěchám, snažím si to užít, vychutnat. Když mě některá kniha začne hodně nudit, dám jí šanci tak do třetiny či poloviny a pak ji navždy odložím - člověk má čas omezený a tolik knih ještě čeká na přečtení. A ten problém s pamatováním knih? Knihy, které jsem měl rád v dětství a v dospívání nikdy nezapomenu - některé z nich jsem tehdy četl několikrát. No a od střední školy už to řeším tak, že si jednoduše píšu čtenářský deník a navíc když se mi kniha hodně líbí, seženu si ji a vystavím v polici. Mám takovou "zlatou" knihovnu a občas se tam kochám těmi poklady, přerovnávám je, listuji v nich, občas si z některého přečtu aspoň kousek znovu. Jak píše WEIL, že prošel vývojem, tak já taky a velkým. Ale to asi za život projde každý čtenář.
Čtu rada a hodně (nebo aspoň tak, jak škola a jine povinnosti dovoli), ale kolik knih za měsic, to nedokažu řict. Zavisi to na spoustě faktoru, o jak dlouhe knižky se jedna, kolik mam zrovna učeni, jake je počasi (když je pěkně spiš někam vyrazim, než abych stravila cely den doma u knižky)...
Stava se mi, že si nepamatuju o čem ta ktera knižka byla, ale vždycky si pamatuju, jaky jsem z knižky měla dojem.
Ano, ano - spíše než děj si pamatuji pocity, které ve mě kniha vyvolávala.
Mte absolutní pravdu,některé knihy přelouskám naprosto bez citu a u některých si vše představuju a v hlavě se mi odehrává jakoby...film a některé knihy ani nedočtu do koncexD
Text příspěvku byl upraven 10.01.12 v 19:23
Ja si napríklad do dnes pamätám, ako v jednej knihe, už ani neviem v akej, námorníci zabíjali uškatce na pobreží nejakého pustého ostrova, aby doplnili zásoby. A to už bolo takých 25 rokov, čo som o tom čítal. Silný zážitok sa zapíše silnejšie.
Zajímavé téma. Já si velmi dobře pamatuji svoji první přečtenou knihu - Robinson Crusoe - v 1.třídě. Silně na mě zapůsobilo několik "klukovských" knih - např. Dva Divoši, Vinnetou, foglarovky. Zhruba do vojny jsem měl takové vlny - vše sci-fi, pak třeba cestopisy. Po revoluci jsem snad 20 let četl jen časopisy (Cinema, Filmový přehled, Koktejl - to mi vydrželo celý měsíc, do příštího čísla) a sem tam knížka, to když vyšel nový King, Koontz nebo Grisham. No a teď asi tak dva roky jsem se do toho zase ponořil, čtu každou volnou chvilku, i v autobuse. A nelituju, objevil jsem tolik krásných knížek. A mám na knížky docela paměť, pamatuju si snad všechno co jsem přečetl, i jako dítě. I já mám čtenářský deník ze základky, později i ze střední, byla to výborná věc.
Já zase přicházím na to, že mi tak nějak "děraví hlava". Měsíc po dočtení knihy si občas pamatuju i úryvky. Ale za půl roku mi dělá problém vzpomenout si na obsah a je mi to děsně líto, že už to nevím (i když je to třeba nějaká blbost, co mě jenom momentálně uchvátila).
Knihy hltám, vychutnávám, převracím v mozku nebo dočítám s nechutí. Občas odložím nedočtené, občas do knihy jen tupě civím a pasu se na informacích povalujících se na stránce (můj styl čtení odborné literatury a některých učebnic).
V knihovnách se s půjčováním krotím, u kamarádů taky. Nikdy totiž nezapomenu na to, jak jsem ve větru a dešti sama najednou tahala z knihovny 25 objemných svazků o čsl. fotografech a fotografii vůbec. Navíc si kolikrát musím připomínat, že mám i jiné věci na práci než-li čtení knih...
Co se týče výše diskutovaného věku - hodně, hodně brzo (tím myslím 4 roky) mě zasáhli jen Broučci (dám dohromady stěží) a Čaroděj ze země Oz (nevím skoro nic). Ale pamatuju si obrázky... No a od těch dejme tomu deseti let něco v hlavě nosím, ale moc let mi zatím není, tak nevím, jak dopadnu později...
Poslední rok a snad i déle řeším dilema zda obnovovat knižní vzpomínky nebo vytvářet nové. A to jsem v podstatě nic nepřečetl. Přesto si se mnou mysl zahrává a snad i popichuje paměť, která ji ochotně sekunduje, a já ne a ne vybavit si děje oblíbených knih, ba dokonce ani pointy a rozuzlení.
A tak, i když mám v pořadníku stále více nepřečtených knih, bude pro mne rok 2012 nejspíše rokem opakovacím. Docela se na těším.
To se potom dostávají do sporu dva prvky - čtení pro dobrý zážitek (ze čtení, z toho procesu zpracovávání písmenek, příběhu, zasmání se vtipům, napětí z dobrodružství, strachu z hororů, zkušeností a nových informací etc), které ale často brzy zapomeneme.
A tak mě čím dál tím častěji napadá, jestli čteme hlavně pro ten pocit ze čtení, když si pak knihu často nepamatujeme. Nakonec proč ne, život je toho plný - hrajeme si pro dobrý pocit ze hry (počítačové nebo v reálném životě), koupíme si čokoládu a zítra už tu konkrétní chuť zapomenem a tak.
Já bych chtěla číst mnohem víc, to co chci, ale na vysoké škole musí člověk většinou číst knihy ke svému oboru. Na beletrii nemám prakticky čas, takže se těším, až školu dodělám a budu si užívat lehkou četbu :) Nejvíc jsem přečetla na střední, tam se člověk nemusel tak učit.. Knihy, které ale začnu číst, si dopředu po zralé úvaze vybírám, takže si i většinu pamatuju. Některé úplně živě :)
Knihu mám většinou spojenou s nějakým obdobím svého života nebo s nějakými situacemi. Takže když si vzpomenu na Válku s mloky, vybaví se mi letní podvečer na Ladronce, láhev gambáče a cesta lesíkem domů. Když si vzpomenu na Malého Lorda, vybavím si prababičku, která mi ho dala k narozeninám a fialovou poličku, ve které jsem ho měla. Nebo Deníky od Virginie Woolfové mi připomenou knihkupectví na Smíchově (tuším tenkrát Luxor), kde jsem knihu poprvé viděla ve výloze :)) To mě na tom baví..
Nico - Já to mám taky tak. Ke každé knížce se mi vybaví jak jsem k ní přišel, ale i předmětům, které jsem si kde koupil na památku atd.
Já dlouho věřil, že škola člověka popožene k tomu lepšímu a naučí ho učit, lépe pochopit to či ono, ale nikdy jsem to nezažil. tedy až na pár učitelů, co nás brali jako parťáky, ne jako někoho, nad kým mají moc a tudíž se s nimi nedalo rozumě bavit.
MartyMcFly: Ano, je to jak píšeš. Forresta Gumpa si beru, neb zaručeně mě to pobaví, ten styl, jak je to napsáno, něco zase je vážnějšího, něco je hodně reálné - třeba Dostojevský - Zápisky z mrtvého domu, ale současně skvěle popisuje lidské charaktery a jak se tam v té base, na Sibiři - ve vyhnanství - žilo.
A s tou zmrzlinou jsi mi připomenul jeden případ, co byl v TV a tam jeden chlapík byl nešťastný, byl to zámožný podnikatel, byl na dně a dával jedné ženě, co byla vdaná dost peněz. ženu. Nakonec to bylo kolem šesti milionů, ale ona si peněz nevážila a utratila je za blbosti. A když se jí ptala, zda cítí vinu, tak to vysvětlila slovy - někdo vám koupí zmrzlinu, vy jsi slížete a pak ji bude chtít zpátky? ...Zmrzlina za šest milionů, to je tedy gól.
Osobně jsem nechápal počínání toho chlapíka, vždyť si mohl najít jinou utěšitelku a vyšlo by ho to levněji, i když chápu, že byl v depce, ale přece jen...je to moc peněz.
Ve vaně, v posteli(ale to není na dlouho, brzo usnu), kdykoliv, když usne prcek a vždycky, když se nudím:-) Pokud je knížka tak dobrá, že se nemůžu odtrhnout, tak i u jídla:-)
V autobuse (bydlím na okraji velkoměsta), mám štěstí že si v buse dokážu číst, mnoho lidí to bohužel neumí. Já bych se asi nudil, jen tak koukat z okna.
Ach ano, v posteli vlastně taky - před spaním. Potom bych se mohl postelových lidí zeptat, v jaké poloze čtou.
Na břichu - vydržím to max. pár minut
Na zádech - občas
Na boku - většinou
a angi5 ?
///Právě čtené knihy:
Soumrak Camelotu////
Chválím, skvělá kniha.
RE:MartyMcFly
Historii miluju.Jinak,čtu v posteli nejčastěji tak,že si dám dva polštáře pod hlavu a knihu mám na kolenou:-)Občas si lehnu s knihou i na bok,ale to nevydržím dlouho.
Já teda v posteli! :D
CO ale musím mít, je ticho a klid. Jinak jste vyrušováni a nemůžete se soustředit. S tou hudbou to taky moc nechápu. Je to možná dobrý pozadí. Když uklízim, tak si taky pouštím hudbu, abych si vytvořila urćité ''pozadí''. :-)
Takhle, nedokážu si číst když 1-2 lidé mluví, ale dokážu si číst v autobuse, nebo i ve škole, kde bylo třeba 20-30 lidí (o motoru nemluvě). Ale kdyby najednou všichni v buse přestali, tak by to taky bylo podivný.
V dětství jsem četla denně-před spaním,tajně i do noci s baterkou pod peřinou,o víkendech třeba celý den:-))Taky ve škole o přestávce.V dospělosti už to je s časem horší,ale před spaním se chvilka najde a taky si nosím knihu v kabelce do MHD.
Já teda nejvíc čtu v práci:) vlastně knížky sem začal číst až v práci, když sem se nudil a na notebook sem si netroufl. A sem za to rád. Doma mám jiný zájmy
Vložit příspěvek