Krása vyřčeného čili Úryvky z knih
" … ty hořká vzlétající tího
rolničky smíchu ladit mne nech
krajino dětství zrajícího
kde ruce touží po křídlech
a nohy po kořenech"
/Jiří Žáček, Krajina dětství, sb. Co oči nevidí, str. 28/
https://www.databazeknih.cz/knihy/co-oci-nevidi-275344
Láska se nedá změřit, ale tento fakt nám stejně nebrání se o to pořád pokoušet. Jedním z nejjednodušších měřítek je patrně prostor: Kolik místa jsem ochotný poskytnout tvé osobnosti, aby mohla být tím, čím chce?
Jednou se o tom Mira odhodlaně pokusila s Peterem promluvit za použití hokejové terminologie: „Manželství je jako hokejová sezona, miláčku, chápeš? Ani nejlepší tým není nejlepší v každém zápase, ale je dost dobrý na výhru, i když někdy hraje špatně. V manželství je to stejné: to se neměří o dovolené, kde pijeme víno ještě před obědem, máme fantastický sex a naším největším problémem je, že písek je trochu moc horký, a když chceme hrát hry na mobilu, tak nemůžeme, protože nám slunce svítí na displej. Manželství se měří ve všední den, doma, na nejnižší úrovni, podle toho, jak spolu mluvíme a jak řešíme konflikty."
Peter se naštval, jako by chtěla vyprovokovat hádku, a zeptal se jí, co po něm „chce“. Ona na to, že „dospělou diskusi o našich problémech“. Peter pak strašně dlouho přemýšlel, načež prohlásil: „Já mám problém s tím, jak vždycky necháš v krabici od mlíka dvě kapky a vrátíš ji do lednice, protože jsi líná ji vymýt a odnést do sklepa do tříděného odpadu.“ Mira na něj zůstala civět a pak řekla: „TOHLE považuješ za největší problém našeho manželství?“
(Fredrik Backman - My proti vám)
https://www.databazeknih.cz/knihy/medvedin-my-proti-vam-379923
"Můžu si to září nechat?" Juliett držela v ruce odtržený list z kalendáře.
"Co bys s ním chtěla dělat?"
"Září tak nebude nikdy úplně pryč."
"Nepamatuji si ani jedinou věc, co se v září stala."
"V pondělí jsem jezdila na kole, v úterý jsem měla čokoládový dort, a ve středu jsem dostala ve škole jedničku ... to bylo tenhle týden a minulý jsem se v pátek škrábla o hřebík a spadla z plotu ... a dnešek si budu pamatovat jako den, kdy listí najednou začalo žloutnout a červenat ... tolik se toho děje, co nechci zapomenout!"
/Ray Bradbury - O půlnoci tancoval drak, povídka Podzimní odpoledne/
https://www.databazeknih.cz/knihy/o-pulnoci-tancoval-drak-12619
Dal bych nevím co za to, abych se přesně dozvěděl, pro koho byly doopravdy vykonány činy, o nichž se veřejně prohlašuje, že byly vykonány pro vlast.
Tudo dnes tak aktuální větu vyslovil před cca 250 lety (!) G. Ch. Lichtenberg :
https://www.databazeknih.cz/knihy/vecery-pri-svicce-56137
Knihovna se nacházela v kruhové místnosti, jejíž strop se sbíhal do špičky, jako by byla vestavěná do věže. Kolem stěn se táhly řady knih a police sahaly tak vysoko, že mezi nimi musely být umístěny žebříky na kolečkách. Ani knihy nebyly jen tak ledajaké. Měly kožené a sametové vazby, sepnuté pevně vyhlížejícími zámky a panty ze stříbra a mosazi. Hřbety zdobily matně se lesknoucí drahokamy a zlaté písmo. Svazky vypadaly ohmataně, takže bylo jasné, že jsou nejen staré, ale také často používané, a že je má někdo rád.
Podlaha z leštěného dřeva byla vykládaná úlomky skla, mramoru a kousky polodrahokamů. Intarzie tvořila vzor, který Clary nedokázala úplně jasně rozlišit. Mohla to být souhvězdí, ale také mapa světa. Zdálo se jí, že by se na obraz musela dívat z vrcholku věže, aby ho viděla v jeho úplnosti.
Ve středu sálu stál nádherný psací stůl. Jeho deska byla tvořena jediným kusem krásného, těžkého dubového dřeva, které dlouholetým používáním získalo matný lesk. Deska spočívala na zádech dvou andělů s pozlacenými křídly, vyřezaných ze stejného dřeva, jejichž tváře nesly výraz utrpení, jako by jim tíha desky lámala hřbet.
Za stolem seděl hubený muž s vlasy prokvetlými šedinami a dlouhým zahnutým nosem.
*
Cassandra Clareová: Město z kostí
http://www.databazeknih.cz/knihy/nastroje-smrti-mesto-z-kosti-167983
Když jste se za oněch časů vydali z Trafalgarského náměstí ulicí Charing Cross, po několika minutách jste po pravé straně narazili na obchod, jehož vývěsní štít nesl nápis VILÉM BUGGAGE - VZÁCNÉ TISKY.
Kdo nahlédl výlohou do obchodu, spařil stěny pokryté od podlahy až ke stropu stohy knih, a když pak strčil do dveří a vešel dovnitř, ovanula jej okamžitě ona slaboulinká vůně kartonu a čajových lístků, která prostupuje všechny knižní antikvariáty v Londýně. Téměř pokaždé tu byli k zastižení dva tři zákazníci, šeré mlčenlivé postavy v baloňácích a plstěných kloboucích, jak prošťáravají svazky Jane Austenové, Anthonyho Trollopa, George Eliotové či Dickense a doufají, že objeví první vydání.
Majitele, který by postával mezi zákazníky a dohlížel, zde nikdo nikdy neviděl, a chtěl-li někdo knihu koupit, místo aby ji prostě sebral a šel pryč, musel se protlačit dveřmi v zadní části krámu, na nichž visela cedule KANCELÁŘ - PLAŤTE ZDE. Kdo do kanceláre vstoupil, zastihl vždy Viléma Buggage i jeho účetní, slečnu Muriel Tottlovou, jak sedí oba za svým stolem a pilně se věnujíi své práci.
*
Roald Dahl: Antikvář
http://www.databazeknih.cz/povidky/od-a-do-z-souhrne-vydani-nejlepsich-povidek-svazek-1-57190/antikvar-1881
„Neboť rozum přemnoha lidí záleží v tom, že posuzují. Avšak je také jiný rozum, jenž neposuzuje, ale dívá se. (…) A já věřím, že vidění je veliká moudrost, a že je záslužnější mnohem víc vidět než soudit; ba věřím, že čím více kdo vidí, tím méně může soudit a tím méně také touží po tom, aby byl soudcem.“
/Karel Čapek – Kritika slov, str. 42/
https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/34/55/17/kritika_slov.pdf
"Stejně jako si Lilie vybrala Hermanna za svého otce, tak se i mezi ní a Hannou za tu dobu vytvořilo sesterské pouto. Měly se upřímně rády a zároveň spolu soupeřily. Jejich vztah se dal přirovnat k pevné gumičce. Ať se jakkoliv natáhne, nikdy nepraskne. V těžkých časech bylo jejich pouto nejpevnější. A taková chvíle právě nastala."
Georgette píše otci, Anne Gesthuysen
https://www.databazeknih.cz/knihy/georgette-pise-otci-321752
" Potřásl jsem jí srdečně rukou. „Jen si to klidně nechte, náš starý
přítel Mohl by měl jenom radost, že aspoň jeden z těch mnoha tisíc,
kteří mu vděčí za knihu, si na něj ještě vzpomíná.“ A pak jsem šel
a styděl jsem se před tou hodnou starou paní, která zůstala mrtvému věrná prostoduchým a přece tím nejlidštějším způsobem.
Neboť ona, neučená, ona opatrovala aspoň jednu knihu, aby na něj
mohla lépe vzpomínat, já však, já jsem na Mohla na léta zapomněl,
právě já, který jsem měl přece vědět, že tvoříme knihy jen proto,
abychom byli spojeni s lidmi i po svém posledním vydechnutí a tak
se ubránili neúprosnému protivníku veškerého života: pomíjejícnosti a zapomnění. "
Knihomol, S. Zweig
https://www.databazeknih.cz/knihy/knihomol-42343
Řekl jsem mastro (mastro) Nicolovi, že bude nejlepší, když klášterní chodbu strhneme, že se mi takhle nelíbí. Mastro Nicola škemral, abychom ji nechali, že jsme ji už dvakrát zbourali a když budeme takhle bourat všechno, co jsme právě postavili, nebude San Michele nikdy hotové. Vysvětlil jsem mastro Nicolovi, že jediný správný způsob, jak stavět dům, je znovu a znovu bourat a opět začínat, až nám oko řekne, že je všechno v pořádku. Oko ví o architektuře víc, než knihy. Oko je neomylné - pokud spoléháme jen na své vlastní a nikoli na cizí.
Axel Munthe, Kniha o životě a smrti
Dobrou, doktore, ... zkuste za mě u Mesiaše ztratit slovo.
Á, ... to není potřeba.
Není to potřeba, nebo to nemá smysl?
Veselé oči najednou ztvrdnou ... o tom rozhodněte vy sám ...
Michael Chabon - Židovský policejní klub
V této místnosti panuje bezčasí. Jsou tu vzory překrývající jiné vzory a spolu tvoří klasickou podobu policejní práce. Ta se den ode dne mírně mění – buď sedíte v kanceláři, nebo pátráte v terénu – a jen velice zřídka se přihodí něco, co tuto každodenní rutinu naruší. Policejní práce je jako býčí zápas. Pokaždé je tu aréna a býk a je tu matador a pikadoři a také obvyklý hudební doprovod, zahajovací trubka s nápěvem La Virgen de la Macarena jako rituál ohlašující jednotlivá kola zápasu, který vůbec není zápasem. Býk obvykle zemře. Někdy, ale jen když je to výjimečně statečný býk, je ušetřen. Ale většinou nepřežije. Nejedná se o žádný skutečný sport, protože výsledek je jasně daný ještě před začátkem předstíraného boje. Býk zemře. V průběhu tohoto obětního ceremoniálu samozřejmě přicházejí překvapení – matador je nabrán na rohy nebo býk přeskočí ohradu –, ale základní schéma zůstává neměnné. Je to krvavý rituál.
V policejní práci je to stejné.
Ed McBain, Udělal jsem to já! (překlad: J. Lusk, Baronet, 2020)
... Vzpomeň si, co jsem napsal na jiné stránce této knihy:
že to, co si necháváš pro sebe, to ztrácíš.
A co dáváš jinému, to ti zůstává. .
Axel Munthe, Kniha o životě a smrti.
„Tak dost!" okřikl je Oldřich z Chlumu. „Pokud jste se hádali včera, bylo mi to nepříjemné, ale nebyla to má věc. Stal se tu ovšem zločin a já se ujímám jménem českého krále vyšetřování. A to znamená, že kdo od této chvíle tasí meč, přijde o hlavu. Potrestám rovněž každého, kdo bude ostatní osočovat či urážet."
*
Vlastimil Vondruška - Krev na kapradí
https://www.databazeknih.cz/knihy/hrisni-lide-kralovstvi-ceskeho-krev-na-kapradi-145224
Pospíchala jsem domů, protože mě poháněl Antoniův výstup a Isidorovo nadšení pro italskou zeleninu, a moje ranní deprese byla ta tam. Nemohla jsem se dočkat, až si uvařím oběd. Jediná další zastávka byla pekárna naproti: forno, podle Christobel rodinná firma mnoha generací. Za pultem stála veselá dívka, které zpod bílé čepice vykukovaly blonďaté kudrliny. Regály za ní byly plné čerstvě upečeného chleba – malé oválné bochníky, velké oválné bochníky, podlouhlé bochníky, hnědé bochníky se semínky v popraskané kůrce, kulaté rohlíčky a hranaté bulky poprášené moukou. Ve vitríně byly velké čtvercové pizzy nakrájené na plátky a krajíce vysokého plochého chleba lesknoucího se olejem, se solnou krustou – schiacciata, taková toskánská focaccia, která, jak jsem zjistila po ochutnání malého rožku, byla vynikající, křupavá a těstovitá a zároveň dost olejnatá a slaná. S objednáváním jsem měla potíže, ale dívka stejně nějak zvládla zjistit, jak se jmenuju a odkud jsem, a já jsem se zase dozvěděla, že ona je nejmladší pekařova dcera a jmenuje se Monica. A to všechno přesto, že ani jedna z nás nemluvila jazykem té druhé. Nikdy jsem za jediný den neposkytla tolika lidem tolik informací o sobě, aniž bych vyslovila souvislou větu. Monica mi dala malý bochník, který jsem si odnesla nahoru v papírovém sáčku, a cestou jsem se párkrát zastavila, abych popadla dech.
Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem neměla zeleninu a chleba zabalené v polystyrénu a igelitu. Všechno jsem vyskládala do dřezu a pořádně omyla. Protože jsem nikdy nebyla nijak skvělá kuchařka, vlastně vůbec žádná kuchařka, udělala jsem si jen obyčejný sendvič z opečeného chleba – bruschettu, což mi zábavnou pantomimou poradil Antonio. Vůně rajčat byla tak omamná, že jsem je rychle nakrájela na kulaté plátky a položila na topinku. Pokapala jsem je trochou olivového oleje, posypala natrhanými lístky bazalky a špetkou mořské soli.
Při prvním kousnutí mi v puse explodovalo slunce, rajská dužina chutnala díky soli naprosto božsky. Olej byl štiplavý a bazalka lehce trpká. Každé sousto bylo tak plné chuti, že jsem musela vzdychat. Nahlas. Cpala jsem se krajíci chleba a olivový olej mi stékal po bradě.
Myslela jsem na Írán, kde jsme po škole dostávali tmavě červená rajčata ke svačině, drželi jsme je v jedné ruce, ve druhé slánku, a lačně jsme se do nich zakusovali, do té sladké chuti. Tahle italská rajčata mě vrátila o třicet let zpátky a udělala mi radost. Nakonec tedy rajče není jen rajče, pomyslela jsem si.
Kamin Mohammadi: Bella Figura: Jíst, milovat a žít po italsku (Překlad: Kateřina Harrison Lipenská)
https://www.databazeknih.cz/knihy/bella-figura-jist-milovat-a-zit-po-italsku-387372
Text příspěvku byl upraven 18.10.20 v 14:57
"Ráj, peklo nebo třeba Grand Rapids, volba je čistě na tobě - nebo na těch, kdo tě učili, čemu máš věřit. Je to poslední velký varietní trik lidské mysli: představa věčnosti na místě, kde jste vždycky čekali, že ji strávíte."¨
/Stephen King - Všechno je definitivní, povídka Ten pocit, co popsat se dá jen těmi francouzskými slovy/
https://www.databazeknih.cz/povidky/ten-pocit-co-popsat-se-da-jen-temi-francouzskymi-slovy-265
.... A malí ptáci v jemných větvích modřínů, které někdy vypadají jako zasněný vzduch.
*
Petr Borkovec - Milostné básně
https://www.databazeknih.cz/knihy/milostne-basne-144609
"Když chutnám život dnes,
sladký a zralý je jak ostružina.
Proč bych se měl bát, co přijde zítra,
jaká nás obtíží vina." (Když na tvých ústech)
/Pět nocí k úplňku - Miloň Čepelka/
https://www.databazeknih.cz/knihy/pet-noci-k-uplnku-326463
16. května 1948
Celý týden byl tak rozháraný, že deník zůstal opominut a teď snad jen ty hlavní věci.
V pondělí byla normální škola (odpoledne jsem se koupal na Peruši - vlastně ne - na Lešáku s Píďou). Už se mi to smíchává dohromady v mysli.
*
Jan Zábrana - Celý život
https://www.databazeknih.cz/knihy/cely-zivot-vybor-z-deniku-1948-1984-11326
Vzpomněla si, že četla článek o tom, že hlavní část lidského mozku zpracovávající smyslové údaje má pouze sedm paměťových rejstříků, což znamená, že myslíte-li na sedm věcí současně a pak pomyslíte ještě na něco dalšího, jedna z těch sedmi věcí vám v tu chvíli vypadne z hlavy.
*
Douglas Adams - Dlouhý, temný čas svačiny duše
https://www.databazeknih.cz/knihy/dirk-gently-dlouhy-temny-cas-svaciny-duse-2906
...
Obklopila ji božská vůně kávy a čerstvého pečiva linoucí se z různých kaváren. Vlastně to byl skvělý pocit, taková svoboda. Žádná nudná práce, do níž by musela uhánět. Žádná dopravní špička a nacpané metro. Začínala si uvědomovat, jak nádherné to je, mít prostě trochu času. Mít ho jen pro sebe a užít si chvilku absolutní svobody.
...
- z knihy: Obchůdek na rohu (Nicola May)
Znamení Vánoc...
Marie se náhle rozplakala. Josef k ní přistoupil a pevně ji objal.
„Neboj se! Stojím při tobě! Staneš se mou ženou a tvůj syn bude i mým synem!“
Tak se stalo. Děťátko se již brzy narodí. Marie pohladila Josefa po tváři.
„Josefe, musíme pokračovat v cestě, brzy se začne stmívat.“
Josef pomohl Marii nasednout na oslíka. Vykročili. Cesta stoupala kolem olivových hájů, kde právě probíhala sklizeň. Zanedlouho před sebou konečně spatřili Betlém. Marie si položila dlaň na srdce. Její dítě! Pocítila takovou bolest, až se jí hrdlo sevřelo. Bude patřit nejen jí, ale všem lidem bez výhrad…
„Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova,“ pomyslela si a upřela oči k obzoru.
Ach lásko, lásko…
mé stíny roztají
Utíkám otevřít, pozvu tě dál –
malého chlapečka položím do jeslí
chráním ho dlaní
Jak křehký Král!
Blanka Vávrová, Zvláštní znamení - Znamení Vánoc
S knihou Zvláštní znamení budu hledat odpovědi, smysl a krásu ve zdánlivé obyčejnosti a všednosti i právo být sám sebou a najít svou originální cestu životem.
Domove, domove milovaný! Kdybych v široširém světě bloudila, nešťastná a osamocená byla, vzpomínka na město milované paprsek světla do srdce mého by přivedla…
Hradec Králové – vznešené sídlo českých královen, jež se nad soutokem Labe s Orlicí hrdě vzpíná k nebi! Nezaměnitelný genius loci metropolitní krásky, osídlené již v prehistorických dobách, nesetřel ani v průběhu tisíciletí stopy, jež prošly jeho ulicemi. Životy našich předků čas rychle odnesl, ale nedokázal odvát jejich práci a umění. Zůstaly s námi jako nejdražší dědictví.
Možná, že obejdeme svět
a přece – vrátíme se domů
V dlaních svíráme svůj meč
vysoko… až nad koruny stromů
Blanka Vávrová, Zvláštní znamení – Znamení domova
V den popravy pršelo. Jako kdyby sám Bůh chtěl smýt krev z pařížských ulic, vyprávěl mi bratr. Na náměstí Revoluce se shluklo prý ještě víc lidí než při popravě Ludvíka XVI., jehož hlavu nechal paradoxně Robespierre setnout před rokem na tomtéž místě.
Odsouzeného vyvedli z radnice a v kočáře jej napůl v bezvědomí vlekli centrem Paříže. Dav, který ještě včera opěvoval jeho, na něj teď házel shnilé ovoce a odpadky.
Jakmile Robespierre dorazil na náměstí, snažil se bratr prodrat se mezi zpocenými těly přihlížejících. Dostal se až k levému kraji gilotiny, zpoza jejíhož rohu zahlédl za ostřím Neúprosného. Museli ho podpírat tři vojáci, hlavu měl obvázanou bílým obvazem, z něhož prosakovala krev. (Později jsme se dozvěděli, že se Robespierre ještě v radnici pokusil o sebevraždu. Popadl pistoli a střelil se do hlavy. Kulka ale pod nepřesným úhlem prolétla pouze částí obličeje a rozdrtila mu čelist.) Za ním stálo dalších deset mužů se spoutanýma rukama. Robespierrovi stoupenci, kteří měli osud svého mentora sdílet. Byl mezi nimi i Saint-Just nebo Robespierrův mladší bratr Augustin.
Eugène od odsouzenců odvrátil pohled a prohlédl si jásající dav. Všiml si dívky se žlutým chrupem, jak se hystericky smála, když spatřila zborcené tělo ještě včera nejmocnějšího muže Francie.
„To je ale zbabělec!“ křikla a vyprskla chuchvalec slin.
Kousek od ní stála žena se synem v náručí. Dítěti nemohly být ještě tři roky, přesto tleskalo a jásalo spolu s ostatními.
„Smrt tyranovi!“ zaznělo šišlavě z chlapcových úst. Matka ho pochvalně pohladila po temeni.
Eugène mi tuto část vyprávěl obzvlášť dopodrobna. Prý abych se z ní poučila, abych na popularitu nedbala, abych si uvědomila její pomíjivost.
Krátce nato umístil kat Robespierrův bezvládný krk mezi dřevěné příčky a spustil naostřený kov, jenž s tupým úderem dopadl. Bylo po všem. Kat uchopil hlavu za napudrované vlasy a ukázal ji nadšenému davu jako trofej. Každý se smál, jen můj bratr se mi se studem přiznal, že i přes odpor pocítil k tyranovi v posledních chvílích jeho života lítost. Bratr se možná za své emoce styděl, ale já ho pro jeho soucit miluji více než jindy.
I. Straková: Hortensie de Beauharnais (XYZ, 2020)
Vložit příspěvek