333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1
"Chvíli počkáme a uvidíme, co se bude dít," řekl.
Sofie přikývla.
"Tys brečela?"
Přikývla ještě jednou.
"A pročpak?"
"Ta se tak má, že je skutečný člověk... Teď vyroste a bude z ní skutečná žena. A určitě bude mít i skutečné děti..."
"A vnoučata taky, Sofie. Ale všechno má dvě stránky. To jsem se právě pokoušel tě naučit od první chvíle, kdy jsme začali s filozofickým kursem."
"Co tím myslíte?"
"Myslím si stejně jako ty, že má štěstí. Ale ten, kdo vyhraje v loterii života, musí počítat i s loterií smrti. Protože druhou stránkou života je smrt."
"A stejně se mi zdá lepší žít a umřít, než nikdy neprožít skutečný život."
Vytečkováno v knize, nikoli mou zlovůlí.
Tak jo, překonám svou lenost s psaním ukázzky. Je to Sofiin svět od Josteina Gaardera.
Škoda, že Sofiin svět nebyl napsán dřív, je to krásná kniha, kdybych ji četla poprvé v patnácti, to by bylo něco. :-)
A ukázka - to ani nebude hádanka, spíš tak pro potěšení. (Nemám tu vše pročteno, snad se nebudu opakovat.)
„A na koho se můžete spolehnout, když se dostanete do trúblu? Na mě nebo na Faraóna?“
„Dycinky na tebe, Hospodine!“
„Tak vidíte,“ pokračoval Hospodin, „jen abyste na to nezapomněli! A teď, Mojžíši, vezmi svou eskamotérskou hůlku a udělej průchod skrz Rudé moře.“ A Mojžíš skutečně ten trik předvedl a udělal průchod v moři a Rudé moře najednou začalo téci do kopce a byla z něho suchá země.
„A teď zčerstva všichni na druhou stranu,“ nařídil Pán Bůh. A děti izraelské přešly na druhou stranu.
Jakmile byli všichni na druhé straně, už tu byl Faraón a chtěl je pronásledovat, ale Mojžíš udělal zase hokus pokus se svou kouzelnickou hůlkou – to už mu Pán Bůh nepotřeboval říkat, jak se to dělá – a moře se nahrnulo zpátky a Faraón se v něm utopil i se svou brannou mocí.
„Teď je to olrajt,“ řekl Pán Bůh. „Vidím, že se už umíš s tou hůlkou správně ohánět, Mojžíši.“
„No, moc toho ještě neumím, Hospodine,“ řekl Mojžíš skromně, „ale učím se. Teď svolám malou pobožnost, pokud jsou lidé ještě v dobré náladě. Vy, ženské, zazpívejte nějakou nábožnou písničku, a já si zatím vyhledám v bibli nějaký šikovný text, o kterém bych mohl kázat.“
Jako obvykle má přitel HTO pravdu - Bradford, kapitola Potíže s vodou, str.100 v mém vydání.
Jana z Arku neuvázla na rozcestí odmítnutím všech cest, jako Tolstoj, nebo přijetím všech, jako Nietzsche. Vybrala si cestu a šla po ní bleskovým pochodem. Přitom měla v sobě, jak jsem si uvědomil, vlastně všechno, co pravého měl v sobě Tolstoj nebo Nietzsche, ba dokonce i všechno, co je u Tolstého vznešené – radost z prostých věcí, zejména z prostého soucitu, zájem o svět, úctu k chudým a k ohnutému hřbetu. Jana z Arku měla všechno a ještě navíc, že dovedla chudobu nejen obdivovat, ale i snášet: kdežto Tolstoj je pouhý typický aristokrat, který se snažil vyzkoumat její tajemství. A pak jsem myslel na všechno, co bylo statečného, hrdého a patetického u chudáka Nietzscheho, a na jeho vzpouru proti prázdnotě a strachu z naší doby. Myslel jsem na jeho výzvu vyvážit nebezpečí extází, na jeho hlad po trysku velkých koní, na jeho výzvu do zbraně. Ano, Jana z Arku tohle všechno měla; jen s tím rozdílem, že nechválila boj, nýbrž bojovala. Víme, že se nebála vojska, zatímco Nietzsche, pokud víme, se bál krávy. Tolstoj venkovana jen chválil, ona venkovankou byla. Nietzsche válečníky jen chválil, ona válečníkem byla. Překonala je oba v jejich antagonistických ideálech; byla mírnější než jeden a prudší než druhý. A přesto byla naprosto praktickou osobou, která něco vykonala, kdežto oni byli bláznivými teoretiky, kteří nevykonali nic. Přitom mě nemohla nenapadnout myšlenka, že Jana z Arku a její víra snad měly nějaké tajemství mravní jednoty a užitečnosti, které se od té doby ztratily. S tou myšlenkou se vynořila jiná, větší. Kolosální postava jejího Mistra přešla jevištěm mých představ. Stejná moderní nesnáz, která zatemnila námět Anatola France, zatemnila i námět Ernesta Renana. Renan též oddělil soucit svého hrdiny od jeho bojovnosti. Vyložil dokonce spravedlivý hněv v Jeruzalémě jako pouhé nervové zhroucení po idylických vyhlídkách Galileje. Jako by byl rozpor mezi láskou k lidstvu a nenávistí k nelidskosti. Altruisté odsuzují tenkými, slabými hlasy Krista jako egoistu. Egoisté (ještě tenčími a slabšími hlasy) ho odsuzují jako altruistu. V našem nynějším ovzduší jsou takové úsudky docela pochopitelné. Láska hrdiny je strašnější než nenávist tyrana. Nenávist hrdiny je šlechetnější než láska filantropů. Existuje obrovské a heroické zdraví ducha, z něhož mohou modernisté sbírat jen úlomky. Existuje obr, z něhož vidíme se pohybovat jen konce rukou a nohou. Roztrhali Kristovu duši na nesmyslné cáry označené jako egoismums a altruismus a jsou stejně zmateni jeho šílenou velkomyslností i jeho šílenou mírností. Rozdělili mezi sebou jeho roucha a o jeho oděv metali los, ačkoli to byla suknice nesešívaná, tkaná vcelku odshora až dolů.
Text příspěvku byl upraven 20.08.13 v 20:55
W. B. Yeats líčí elfy jako bytosti bez zákona; v neškodné anarchii jezdí na vzdušných koních nespoutaných uzdou :
houpou se na hřebenu rozcuchaných vln
a tančí jako plamen na horách.
Ano, je to brzy blahořečený pan Chesterton a jeho Ortodoxie - oblíbená přítele HTO a mnou dosud nedočtená - čtu to z kompu a to mi jde strašně pomalu, řekl bych skoro jako psovi pastva.
Historikové později říkali, že komunismus odkryl nové nebezpečí pro lidskou civilizaci, totiž vymizení dějinné paměti, a dřív že různé diktatury cenzurovaly paměť v knihovnách a muzeích atp. a komunisté že rozšířili potírání paměti do všech sfér veřejného i neveřejného života a povýšili ho na právní princip, a to že bylo originální. A v roce 1917 vymysleli komunisté revoluční tribunály, které soudily zrádce a rozvratníky a za jedno odpoledne stačily vynést až tři sta padesát rozsudků smrti, což by u soudu, který myslel postaru, nebylo možné, a současně zavedli nové, modernější způsoby mučení, které umožňovaly obdržet od zrádců a rozvratníků doznání a adresy jiných zrádců a rozvratníků.
přidám hned nápovědu :
Autor je Čech žijící hlavně ve Francii ,byla o něm (v nápovědách) už řeč, když HTO vkládal ten úryvek z Iliady (to mne ostatně inspirovalo).
Kniha sama je jakýsi hybrid mezi beletrií a esejistikou. Má komplikovaný název – stačí začátek. Byla knihou roku 2001 a tuším v Redutě byla inscenována. Knihu četlo okolo 50 čtenářů.
Jejda, tam jsem četl o tom (pokud se nepletu v knize), jak na světové výstavě museli divochy předvádět koloniální úředníci...
Autor, to říkám jako zajímavost, vystoupil proti paní, která napadla deníky Jana Zábrany pro pomluvu a dokázal, že ta paní vhrdlolže.
Dlouhým hledáním jsem dospěla k dojmu, že by to mohl být Patrik Ouředník a jeho Europeana, ale možná se opět pletu. Alespoň mé omyly poslouží dalším hadačům :-)
"Je pravda a je také politování hodné, že lidská touha po požitku je větší než touha po poznání. Nesmíme však zapomínat, že zlozvyk tabáčnický je mnohem méně nebezpečný nežli sklon k pití, jež ničí rozum, nemám-li již mluvit o zhýralosti, jež nešetří ani tělo. Kromě toho bychom měli vzít v potaz, že tabáku přisuzujeme někdy škody, jež jsou ve skutečnosti způsobovány zvědavostí, jež překračuje lidské schopnosti správně ji uspokojovat. Je dobře známo, že při jedné pitvě v Lundu, a nebylo to před mnoha lety, bylo zjištěno, že mozek mrtvého je plný šňupavého tabáku. Tak dostali odpůrci tabáku vodu na svůj mlýn. Když se však ukázalo, že zmíněný byl profesorem filozofie a nikdy tabáku v žádné podobě neužíval, pokusili se učenci případ umlčet. A že je tohle řečeno jen slovy a není to vytištěno, nic to nestojí."
spíše než sever mám raději jih, ale čerpám z toho, co je tady na západě po ruce :-)
Tuším jsem to tady svým příspěvkem zablokovala. Dám tedy nápovědu: název knihy se hodně týká knih, resp. s nimi souvisejícího obchodování, resp. s tím souvisejícího povolání :-D.
A - jak už prozradil Viki9 - je třeba mířit na sever a pohlídat, jaké kousky provádějí piráti.
Tak nápovědu rozšířím, aby to tady neuvízlo na mrtvém bodě:
Román vyšel v roce 1937, je považován za klasiku švédské satiricko-realistické tvorby. Nečetlo ho - dle DK - mnoho lidí, ale např. frekventovaní hadači HTO a Dell ke knize napsali moc hezké komentáře.
Jako zajímavost uvedu, že kdysi koupání v přírodě nebylo takovou samozřejmostí, jako je dnes. Ale průkopníci se přesto našli. Léčili si tím osamělost, usilovali o spjatost s přírodou, slavili - ve studené zemi - teplo slunce a pobyt u vody využívali i k rozšíření svých literárních rozhledů.
...nápověda se zdá až příliš polopaticka i tak to risknu - Knihkupec, který se přestal koupat - Fritiof Nilsson Piraten
...přiznám se, nečetl jsem, ikdyž pointu znám....
Vložit příspěvek