Čeština ze všech vinglů

... děkuji za příspěvek :-D
Různé teorie se v tomto případě trochu liší, cituji:
Bába, bábovka.
Potvrzuje se i z nynější doby, že „bábovka“ (mor. babúfka) je především název pro hliněnou formu, pak i pro příslušné pečivo.
Pan prof. dr. K. Ohnesorg soudí, že tento název pochází z dětské řeči a že to může býti výraz domácí, rozdílu znělosti a neznělosti (b/p) nepřikládá velkou váhu, neboť, jak píše, má doklady toho, že „děti hlásky znělé a neznělé těžko rozlišují a velmi často je zaměňují; a této záměně mohou dospělí přikládat určitý význam a dát vznik dubletu.“
Pan dr. Svěrák se přiklání k tomu, co jsem napsal já; praví, že „bábovka je slovo od původu cizí, které zdomácnělo na velké části území našeho jazyka; se slovem baba je asi spojovati nelze.“
V okolí Havlíčkova Brodu si lid slovo bábovka vykládal takto: „Při křtinách bývá obyčejně zvykem, že „bábě“ (= porodní asistentce), která novorozeně opatrovala, se dává nějaká výslužka; a protože to většinou byla právě takováto, jak my již říkáme, bábovka, začalo se této „buchtě“ říkati právě podle jejího určení bábovka“ (p. Karel Novák z H. B.).
(Naše řeč, ročník 30, 1946, číslo 4-5, kráceno)

Podobně na toto téma i Český rozhlas:
Bábovka původně znamenalo pekáč, forma na bábu. Původ slova není zcela jasný, můžeme se jen přiklonit k verzi, že pochází z polského slova baba s významem dětské jídlo.

Také děkuji :) Já to kdysi opsala asi z nějakého časopisu do svého kuchařského deníčku, takže si opravím. Budu hledat a ověřovat lépe :)

... ba ne, neopravujte :-D ... všechno jsou to jen dohady a třeba právě ta vaše verze je ta správná ...

V jedné matrice narozených z 19. století jsem narazila na jméno Agaton a po chvilce hledání jsem se dozvěděla, že je to mužská verze jména Agáta :) Jeden sicilský Agathon se v 7. století stal dokonce papežem, dožil se 107 let, dnes je světcem, jeho jméno se někdy překládá jako sv. Dobromil. Církevní kalendář si jej připomíná 10. ledna.

V ČR dokonce žijí čtyři Agatoni, dva na Jičínsku, jeden na Trutnovsku a jeden na Orlickoústecku. Jejich průměrný věk je kupodivu 36 let! :)

... další zajímavost - děkuji :-D ... dovedl by mě však někdo vysvětlit, proč se AGATON říká i otočnému závěsu na tělocvičných kruzích??? ... foto zde: http://www.v-sport.cz/produkty/nahradni-dily/agaton-ke-kruhum.htm

(to vás nezkouším - sám to nevím)

S dovolením bych se vrátil k zmíněné podobě slov otrok a Slovan, jež se v některých jazycích vyskytuje. Zajímavé vysvětlení k této spojitosti se nachází na německé Wikipedii. Dovolím si volně přeložit:

Německé označení pro otroky zní "Sklaven", zatímco pro Slovany "Slaven". Shoda není podle všeho náhodná. Slovanské obyvatelstvo na východ od německé říše se označovalo latinsky "slaves", s nímž (německá) otonská dynastie vedla v desátém století řadu válek, s čímž bylo neodmyslitelně spjato i získávání kořistních otroků. Někteří autoři se tak domnívají, že vznik slova "Sklaven" je třeba hledat právě v této době, konkrétně u saského kronikáře Widukinda z Corvey, jenž ve svých Quedlinburských letopisech napsal místo slavus (Slovan) "sclavus" (otrok). Že se termín uchytil v praxi, naznačuje dochovaná listina z konce desátého století vydaná obchodníkovi s otroky, kde se poprvé uvádí výraz pro otroka „sclavus“ namísto do té doby používaného "servus".

Latinsky neumím (povinný třísemestrální kurz na univerzitě mě už minul - zaplaťpánbůh!), tudíž nemohu tedy plně posoudit, ale logický můstek mezi spojením Slovan a otrok se mi z pohledu raně středověkých dějin zdá víc než uvěřitelný.

Text příspěvku byl upraven 24.09.14 v 22:18

... děkuji moc za příspěvek - překlady z jiných jazyků jsou pro toto vlákno obzvlášť cenné ... okno poznání se nám otvírá na nové straně a rozšiřuje rozhled :-D

Přece jen to s těmi otroky dáme dohromady. Já přispěji něčím z trochu jiného soudku.
Právě jsem dočetla knihu Šamáda (Francoise Sagan: La Chamade). Podělím se s Vámi o význam slova i cestu k českému titulu. Šamáda – původ má v latinském „clamare“ (volat, křičet). Sloveso proniklo do španělštiny „llamar“ a italštiny „chiamare“. Přešlo též do portugalštiny (chamar), kde se z něj vytvořilo podstatné jméno „chamada“, jež původně znamenalo volání a poté jakýkoliv zvukový signál (bubnování, troubení atd.). Posléze se začal výraz používat ve vojenství, kde označoval bubnování nebo troubení, jímž obležená posádka dává najevo, že se chce vzdát. V podstatě se stejnou výslovností i významem přešel výraz do francouzštiny. Vzhledem k faktu, že koncovka „-áda“ je v češtině běžná, byl titul knihy převzat a počeštěn (Eduard Hodoušek – doslov k českému překladu, 1994). Ač libozvučné, v češtině jsem se tímto slovem setkala jen v knize a stejnojmenném filmu

... děkuji za další podněty :-)

Někdy je počešťování přínosem, jindy je zas asi dobře, že se počeštěný výraz neujme. Příkladem budiž třeba slovo meteorologie.

Slovo meteorologie, coby název vědní disciplíny, vychází z řečtiny. Vzniklo spojením slova meteoros (vznášející se ve výši) a logia (nauka).

V době českého národního obrození došlo k pokusům počeštit tento název a tehdejší buditelé v potřebě povznesení českého jazyka přicházeli s výrazy jako například oparozpyt, povětroznalství, povětrosloví nebo vzduchosloví.
Jak ale bylo brzy pochopeno, žádný z těchto výrazů nemohl meteorologii nahradit.

P.S. Na druhou stranu, mít v kolonce zaměstnání vypsáno „oparozpytec“ nebo „vzduchoslovec“, by bylo celkem zajímavé. :-D

A z jiného soudku … libozvučnost češtiny:

Rime, Rauhreif, gelicidio, prujno, frimas, gelu, szron, geada ... to vše ve srovnání s překrásným slovem “jíní”.

Pár staročeských přísloví:
Nemáš zahrádky hlav – konej vždy s rozvahou.
Vosekali mu brky – vzali mu úřad.
Jižť mu netuší – již zemřel.
Převrhl kotelec – přestoupil.na jinou víru.
Darmo se tarasuješ – nadarmo se ohrazuješ.
Snadno mu sedě ve třtí (rákosí) píšťalky dělati – má všeho hojnost a dostatek.

Viki, čo tak mlnovědec?

Dovolím si připodotknout, že na Hopetose, lodi kapitána Dlouhé punčochy, otce Pipi Dlouhé punčochy, sloužili Agaton a Teodor, kteří „si byli hrozně podobní. Zvlášť Teodor.“

Nedávno jsme s jednou známou debatovali o slovu kanimůra, které se do češtiny dostalo před sto lety (přesněji sto lety a kouskem) díky říkance

Jede fůra z Portartůra,
na ní sedí Kanimůra.
Za ním sedí Kuroki
a kadí mu do ruky.

Kanimůra (kterého najdete všude možně od Eisnera přes Baťův životopis až ke Kájovi Maříkovi) je nám směšně znějící zkomolenina jména jednoho z japonských velitelů v rusko-japonské válce roku 1905, admirála barona Hikonódžóa Kamimury: http://en.wikipedia.org/wiki/Kamimura_Hikonoj%C5%8D Na jedné fotce japonských velitelů té doby vedle něj stojí pán s clouseauovským jménem Kató.

Doba oběda mě motivovala k zamyšlení na téma karbanátek:
Z jazykového hlediska je to dost zajímavé slovo, už třeba tím, že do jeho příbuzenstva patří výrazy karburátor, karbid, karbunkl, karbonář a snad také krb. Ale popořadě. Karbanátek, také se dřív říkalo karbonátek a nářečně karbenátek, je podle slovníku "smažený bochánek nejčastěji z mletého masa nebo zeleniny a z housky". Slovo karbanátek k nám přešlo z němčiny, kde slova Karbenatl a Karbonade jsou z francouzského carbonnade, což je z italského carbonata, které znamená "pečené na uhlí", protože italsky se uhlí řekne carbone. Italské slovo je ovšem z latiny, tam se uhlí a před tím jakékoli třeba dřevěné rozpálené uhlíky v ohni jmenovaly carbo. http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/145176
Dobrou chuť

V předminulém století žil v Čechách typ „člověka všeuměla“ jménem Stanislav Kodym. Vystudoval lékařství, nicméně medicína se mu nestala jediným koníčkem. Tu vynalézal (jako například nová kamna na spodní tah, jež se podle něho nazývala „kodymky“), tu poslancoval v Zemském sněmu, ale nejvíce ze všeho se věnoval popularizaci různých vědních oborů, o čemž svědčí řada jeho spisů. Zvláště však vynikl snahou vytvářet novou terminologii v tom či onom oboru, počeštit jemu nepříjemně znějící cizí slova a najít nová, zgruntu česká, jako například „mlnověda“, tedy nauka o elektřině. Toto slovo pak razil v jedné pasáži v knize „Naučení o živlech“.

„Sílu, kteráž je příčinou blesku a hromu, nazývali naši stateční předkové mlň. Dle toho i my jmenujeme to, co jest původem mlni, mlno.
Než nelze o mlnu nic říci, než se dá vzmlniti, použije-li se k tomu konci zřízeného ústrojí. Jsouť mlna pouštivci a jsouť mlna drživci. Na pouštivci se mlno nezdrží, než jak může, do země vymlní. Dáme-li hřebík do vody, bude mlněti. Silnější bude mlnění jeho, dáme-li hřebík do octa. Toť medlé mlnoplozí.
Mlno se plodí ne jedno, alebrž hned dvojí – jedno druhému odporné. I při lidech, řekne-li jeden ano, řekne druhý ne. Tak jest to co do přimlnění i s věcmi.
Mlnověda učí, že jsou věci čilomlné i tupomlné, kteréž se jiným namlněncem nevzmlní, leč se jim přikročí na tělo šleháním.“
http://bruxy.regnet.cz/mlno/

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

„Jablkové svinstvo“, výstižný to název pro závin, po generace vyvolává salvy smíchu u studentů, když se probírají snahy brusičů rodného jazyka z 19. století o vytvoření nové češtiny. Autor tohoto výrazu, Jakub Hron Metánovský (1840-1921), byl však z hloubi duše přesvědčen, že „čeština je schopna popisovat, líčit tak přesně, určitě, obecně a podrobně jako řečtina a latina, takže může s každou světovou řečí zápasit v silách výrazových, ve zvučnotách hlasových, v líbeznotách a sladkostech slechových, jakož i ve skladbách větových.
Jistě, byl to podivín. Žil sám, nábytek ve svém domě v Metánově u Kamenice nad Lipou měl připevněný na kladkách, aby ho mohl při úklidu vytáhnout ke stropu, kde ostatně v zimě spal i pracoval, protože tam bylo nejtepleji. Nosil boty s tlustými podrážkami, vypočítanými podle aritmetického průměru výšky bláta na metánovských cestách, vypočítal si i nejvhodnější tvar pokrývky hlavy (hranoid) podle odporu vzduchu při chůzi a zdravení, byl autorem celé řady kuriózních vynálezů (ujal se jedině jeho „buňát“, tedy „nezkotitelný“ kalamář s obsahem ¾ litru inkoustu – z jedné náplně prý Karel Čapek napsal celé RUR). Jeho žáci, přátelé a sousedé mohli vyprávět desítky nejroztodivnějších historek. Nepochopení a posměchu čelil soustavnou prací, pílí a vůlí. Co činil, činil v dobrém úmyslu a přesvědčení, poctivě a opravdově, s vírou v člověka a ve snaze mu pomoci pochopit svět a popostrčit ho k lepšímu zítřejšímu.
Jakub Hron Metánovský byl středoškolským učitelem matematiky a fyziky, předčasně penzionovaný pro podivínství. Se šesti křížky na zádech se dal ještě zapsat ke studiu na právnické fakultě a pak na medicíně. K rigorózu nebyl připuštěn. Uchýlil se do rodného Metánova a pokračoval nezdolně v práci jako „libomudrun a sespisovatel“. Za celý život vydal asi 20 knih, z nichž nejzajímavější jsou snad „Čujba a jsoucnost prostora“, „Přítaž a odpud hvězd“, „Důležitost kořenů slovných v řeči lidské a duch řeči lidské“, „Skutky lidské čili Jeden tisíc špatností žijby a konby lidské“, „Libomudrovna čili Druhá část myslavny“ a „Větavna neurčitá“. Pro tato dílka však musel být vytvořen zvláštní slovník, z něhož jsme vybrali patnáct slov, abyste se pobavili jejich „překladem“.
Čujba – myšlení, drátověsť – telegram, hámitenstvo – materializmus, hbitkolo – velociped, horšišťan –pesimista, chraňokapka – deštník, jacháda – cesta, mrazůvka – zmrzlina, nejlepšišťan – optimista, robava –práce, slávitelský slintatel – pochlebovač, souchňapák – policista, umba – umění, věčatenstvo – realizmus, vidinatenstvo – idealizmus.

Text příspěvku byl upraven 27.09.14 v 07:57

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

Pardon, chybička se vloudila.

Při příležitosti založení slovutné Královské společnosti (Royal Society) r. 1660 v Londýně napsal nadšený Jan Ámos Komenský „Vás chválím, vám tleskám a ujišťuji vás, že vám tleská celý svět!“

Sice vám asi netleská celý svět, ale já vás chválím i vám tleskám, jak jste se úžasně všichni zapojili. :-)

A jelikož už krásně reagujete jeden na druhého, přinášíte jeden příspěvek lepší než druhý, není už potřeba přihnojovat toto vlákno moderováním a je možno ho nechat dál žít svým vlastním životem. Jeho životaschopnost se ukázala již tím, že navzdory nepsanému zákonu, přežilo deset příspěvku a neodklonilo se ani o píď od stanoveného záměru. A to má těch příspěvků již přes čtyřicet.

A proto zachovejte mu svoji přízeň a i nadále přispívejte. Jen houšť! :-D

Pre veľký úspech:

Před sto patnácti lety, L. P. 1899, vyšel Novinářský slovník slov cizojazyčných. Jeho sestavovatel František Borovský si dal za cíl nahradit výrazy cizí českými. Většina se jich nevžila, byť to byla snaha chvályhodná.
antibarbarus – brus jazyka (proti cizomluvcům)
appell – svolávaní vojska (bubnem či troubou)
ballista – prak válečný, velký
ligustrum – ptačí zob
maňas – hlupec
pasta – mýdlo na zuby
půhon – pohnání k soudu
razzia – vpád loupežný
samodržec – samovládce, titul carův
tarač – druh psů hafanů
turecká pšenice – kukuřice

„A hýbel tento jest mlno“, odpověděl v prvním vydání 20 000 mil pod mořem kapitán Nemo profesoru Arronaxovi na otázce po pohonu Nautilu.

Z toho lze vydedukovat, že překladatel 1. vydání (1877) byl již z teoriemi Kodyna obeznámen a pouze nemlnil (překladatele jsem nezjistil). Pokud ovšem toho Verna nepřekládal on sám.

Přehrabuje se v knihách, narazil jsem na Neffa - všichni dozajista znáte rčení "jádro pudla". Prozradím, že jde o rčení původu německého („Das also war des Pudels Kern!“). Je tady navíc jistá souvislost s jedním domem na Novém Městě v Praze a jistým německým básníkem. Nechci tajnůstkařit, nejsem si jist správností a předpokládám, že to někdo fundovanější potvrdí nebo vyvrátí.

Text příspěvku byl upraven 28.09.14 v 02:06

Spomenula som si na „zblech z blech“ z vlákna, ktoré bolo inšpiráciou k tomuto vláknu a našla som toto:
Podle etymologického slovníku je slovo „zblo“: podstatné jméno, které mělo ve staročeštině podobu „stblo“. A od „stbla“ je už jen krůček ke „stéblu“. A to je správná odpověď! Slovo stblo i zblo se stejně jako stéblo skloňuje podle vzoru město a používáme ho ve významu troška, zrnko, kousíček, špetka. Anebo v případě, že chceme zdůraznit negaci, a to ve smyslu málo, nepatrné množství, vůbec nic.
Naše babičky a dědové často říkali: Peskuje nás pro každé zblo. Nic z toho ani zbla nepomohlo. Hudbě nerozuměl ani zbla. Nemá ani zbla důvtipu. V domě není ani zbla jídla. A mysleli tím „nic, pranic“.
Anebo: Žádnému křížem zbla nepřeložila – tedy Nikomu neudělala nic zlého. Obrat „nepřeložit ani stéblo přes cestu“ se užívá dodnes.
V Jungmannově slovníku z třicátých let devatenáctého století najdeme slovo zblo vysvětleno ve významu „chmýří nebo pazdeří ve lnu“ či „maličkost“.
Podobná slova existují ve všech slovanských jazycích, latinsky se stéblo řekne stipula, podobně zní v i řečtině či staroindičtině.
Když tedy řekneme ani zbla, myslíme tím nic. A proč je stéblo synonymem pro nic? Zkuste si říct další úsloví: „Tonoucí se i stébla chytá.“ A pochopíte, že taková pomoc nebo opora je vám prostě na nic!

... nemohu posloužit přesnou citací, ale kdysi vycházel časopisecky seriál zabývající se různými rčení (ilustroval Neprakta) a tam Jádro pudla bylo ... a jak správně naznačuje Naše Lunokradmé lordstvo, tak to opravdu vzniklo podle citátu z Fausta, kdy po zjevení mocnosti pekelné proměnou z pudlíka pravil Faust "A zde je jádro pudla".

... termín a spojení "zbla tomu nerozumím" používám velmi často :-)