Čeština ze všech vinglů
Trocha numismatiky k pondělnímu odpoledni:
"haléř" - drobná stříbrná mince, která byla poprvé ražena od 13. století ve švábském městě Hall am Kocher a podle něj nazývána v množném čísle německy Häller, latinsky hallenses.
"tolar" - velká stříbrná mince ražená od 16. století v mincovně šlechtického rodu Šliků v Jáchymově, z toho důvodu se mince německy nazývaly Joachimsthalery, zkráceně thalery, česky tolary, s výjimkou krátké pauzy let 1561-1573 se tolar razil až do roku 1893. Od názvu tolaru je odvozen i americký dolar, poprvé ražený roku 1792.
"grešle" - drobná stříbrná mince ražená od 17. století, česky známá také jako trojník (na rubu vyobrazeno říšské jablko s číslicí 3), kvůli malé velikosti měla vždy nízkou hodnotu, proto přešla do lidových rčení jako "zlámaná grešle."
"vindra" - z německého Wiener Pfennig, mince se špatnou kvalitou, slovo se používá ve stejném smyslu jako grešle.
"pětka" ve smyslu desetikoruny - podle rakouské pětizlatkové bankovky (hodnota 5 zlatých); po zavedení korunové měny r. 1892 byl určen převod 1 zlatý = 2 koruny, pak tedy logicky pětizlatka = 10 korun. Používáno dodnes všemi generacemi :)
Zdroj: Zdeněk Petráň - Pavel Radoměrský: Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky. Praha 2001.
Text příspěvku byl upraven 29.09.14 v 16:30
... a já přidám ještě něco o "dukátu"
Kremnická mincovna je jedním z nejstarších, nepřetržitě fungujících podniků na světě. Její vznik je spjat s r. 1328, kdy uherský král Karel Robert z Anjou povýšil Kremnici z osady, která vyrostla okolo bohatých nalezišť zlata, na svobodné královské město a přidělil mu privilegium na provozování mincovny. Mince z 23 karátového zlata, které se zde začaly razit, vznikly podle vzoru mincí z Florencie a říkalo se jim florény. Latinský nápis z obdobné benátské mince končil slovy "ista ducatus" (ducatus znamená vévodství), proto jim lidé začali říkat též "dukáty". Všechny kremnické dukáty se vyznačovaly vysokou a stálou ryzostí zlata, díky čemuž se ve středověku považovaly za nejtvrdší měnu ve střední Evropě. Podle dochovaných záznamů jich v Kremnici za celou historii vyrazili 21,5 mil. kusů. Jejich celková hodnota by při dnešních cenách zlata představovala 1 mld. dolarů.
... a nádavkem dodám "krejcar"
Vznik mince krejcar (kreutzer) sahá do časů Meinharda II. v Tyrolech, kde byla ražena po roce 1271 drobná stříbrná mince – zwanziger – vigintiarus – grossus tirolinus. Na mincích byl ražen obraz orlice a dvojitého kříže. Díky tomuto obrazci kříže získal postupem času jméno Kreutzer nebo – li krejcar.
Od roku 1561 za vlády Ferdinanda I. jsou poprvé raženy krejcary a jejich násobky v českých zemích. Krejcary jsou raženy v mincovnách v Praze, Kutné Hoře, Jáchymově a Vratislavi.
Jmenoval se Jacques de Chabannes a hrdě nosil impozantní přídomek „Seigneur de La Palice“. Už jako šestnáctiletý, roku 1486, vstoupil do francouzského vojska, kde udělal závratnou kariéru. Kolem roku 1500 se hodně válčilo a zatímco se Karel VIII., Ludvík XII. a František I. bavili tím, že si stavěli zámky, Jacques de Chabannes za ně hrdinně bojoval. Dělal to tak dobře, že ho Španělé nazvali Velkým maršálem. Jak mu přezdívali jeho spolubojovníci se neví, ale každopádně se jeho zásluhy v bitvách nedají označit tím slovem, které později vzniklo překroucením jeho přídomku a jež označuje bezvýznamnou maličkost. Stalo se to tak: jeho vojáci – pokud četné boje přežili – svého maršála vynášeli do nebes. A když roku 1525 padl u Pavie, složili na jeho počest oslavnou píseň. Ta však, skládána prostými vojíny, kteří se snažili, aby se stůj co stůj rýmovala, vyzněla nakonec nechtěně poněkud komicky, protože mezi jinými obsahovala i tuto sloku:
Monsieur La Palice est mort,
mort devant Pavie;
un quart d’heure avant sa mort,
il étatit encore en vie.
(Pan La Palice je po smrti, zahynul u Pavie;
čtvrt hodiny před smrtí však ještě žije.)
Tato píseň byla podle jeho jména La Palice nazvána Lapalissade, z čehož vzniklo nejprve německé a poté i české slovo lapálie.
... oproti tomu jiná teorie říká že:
Patálie pochází z italského „bataglia“, což znamenalo „bitva“. Lapálie pochází naproti tomu zřejmě z německého Lappe (hadr), asi ve významu „něco, co nestojí za řeč“. Původní význam obou slov byl tedy značně odlišný, ne-li přímo protikladný: První znamenalo něco závažného, druhé naopak banalitu. Dnes se ovšem obě slova používají v podstatě jako synonyma, a to v obou významech (přičemž obvykle není ani úplně jasné, kterou z možností autor sdělení míní).
Alexandr Dumas starší se prý řídil zásadou, že když má k dispozici dvě různá tvrzení, tak si vybere vždy to hezčí - a to je v tomto případě to Vaše s panem La Palice :-)
Se non è vero, è ben trovato. Našla som jednu historku, ktorá skoro určite nie je pravdivá, ale zato je zábavná, tak sa o ňu podelím.
V benediktinském klášteře na Monte Cassino v Itálii si dva mniši pochutnávali na šťavnaté hovězí pečeni v době půstu. Byli přistiženi a přísný, leč spravedlivý představený kláštera oba provinilce zavřel do cely, kde měli dlít o vodě a troše chleba v tvrdém pokání. Celu vybral tak, aby do ní viděl ze zahrady a měl je tak pod dohledem. Po nějaké době se oba poživační mniši začali nudit, a tak si vymysleli kratochvíli. Z omítky vydloubali kamínky a na ně namalovali černé puntíky, jaké jsou na kostkách. Hrát kostky si však netroufali, bylo to příliš nápadné a dělalo by to hluk. Proto tedy místo aby kamínky vrhali, řadili je podle určitých pravidel do řad a snažili se vzájemně se přelstít. Zbožný opat to ovšem nesměl ani tušit, musel naopak věřit, že jejich hluboko skloněné hlavy nad stolem jsou důkazem pokorných modliteb a meditací. Kdykoli se přiblížil k oknu jejich cely, oba veselí braši začali drmolit první verš nešporů: „Dixit dominus domino meo: sede a dextris meis.“ Opat se pokaždé, když došli ke slovu domino, spokojen vracel, takže vždycky odříkali jen tuto jedinou větu. Když doba jejich pokání vypršela, naučili nové hře i své spolubratry a pokřtili ji na „domino“. Prostřednictvím žebravých mnichů se pak rozeběhla po celé Evropě.
Tolik tedy legenda, která tento příběh umisťuje tu do šestého, jindy do sedmnáctého století.
Do Evropy "Domino" z Asie zřejmě dovezl Marco Polo na konci 13. století a odtud se rozšířila do celého světa.......
Obyčejné brambory
Pro označení brambor se ujaly dva různé výrazy. Z italského tartuffulo, což použil v kronice o dobytí Peru Španěl Pedro Cieza de León, vzniklo i německé Kartoffeln. Ve Francii se zase ujalo pommes de terre, čili zemská jablka (u nás zemáky, zemčata). Tento druh pojmenování pak přešel do saské, lužické a míšeňské němčiny (Erdápfel) a odtud zase do češtiny (erteple).
A odkud se vzal onen specificky český termín brambory? Populární verze říká, že jde o odkaz na Braniborsko, součást Pruského království. Právě pruský král a braniborský kurfiřt Fridrich II. byl velkým propagátorem jejich pěstování. Nabízí se ale ještě jedna sice prozaičtější, avšak pravděpodobnější možnost. Zřejmě jde jednoduše o zkomoleninu z dnes už zapomenutého slova bamboly, tedy hlízy.
Přesto však mají brambory četná lidová pojmenování, která zpravidla vytvářejí souvislé zeměpisné celky (např. kobzole – Lašsko; krumple –Drahansko; grumbíry - moravské Slovácko). Patrně tu nemálo přispěla ta okolnost, že na sklonku 18. stol., kdy se u nás brambory začaly intenzívněji pěstovat, byla česká nářečí ještě výrazně rozrůzněna. První zprávu o rozmanitosti našich názvů přináší V. M. Kramerius r. 1801: „… v Čechách neříkají všude brambory. Okolo Prahy jmenují je arpetle, erpetle, erteple, z toho německého slova Erdapfel; ale všecko nanic. V Plzeňském, Klatovském kraji i jinde slovou, a to dobře po česku, zemská jablka, protože podobu jablek mají …“
K predošlej téme ešte dodám: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4227
My v rodine používame normálne zemiaky, ale keď som prišla na základku, tak tam som počúvala najčastejšie krumple, najskôr som ani nevedela čo to je :D Ale sranda, že tento výraz si pamätám vlastne iba zo základnej, ani neviem, či ho niekto iný v mojom okolí ešte potom použil.
"Jablkové svinstvo" mi připomíná "pohlavní táhlo" (hřeben), ale nevím, odkud to mám. :-)
Text příspěvku byl upraven 20.10.14 v 03:02
Moje babičky, jedna z Karviné a druhá z Hlučína, říkaly "kobzole" nebo možná "kopzole".
Na dobrú noc
O dvanácti měsíčkách
Víte, co vlastně znamenají jména oněch dvanácti dobrosrdečných mužů, se kterými se Maruška setkala v lese u ohně?
Leden – „l e d n ý“ měsíc, byl pojmenován podle chladu, který jej doprovází.
Únor – mokrý, vodnatý měsíc, ve kterém mrazy již povolují, ledy se n o ř í, pukají a lámou se.
Březen – suchý měsíc, kdy země vysychá a může se začít orat; podle klamného počasí se mu říkalo také „lhavý“. Jméno získal podle b ř í z y (pův. brěza) dávající v této době léčivou mízu. Někdy se uvádí, že je pojmenován podle b ř e z í h o d o b y t k a, který v březnu rodívá mláďata.
Duben – je nazván podle d u b ů, které shazují staré listí a začínají pučet.
Květen – má nejmladší jméno ze všech měsíců. Tradiční máj nahradil českým poetickým názvem jazykovědec, básník, překladatel a zakladatel novodobého českého básnického jazyka Josef Jungmann. České označení se rychle vžilo.
Červen – vedle č e r v e n a j í c í c h s e p l o d ů se jeho jméno odvozuje také od č e r v ů, kteří v tomto měsíci často škodí, a od hmyzu zvaného č e r v e c – ten se v té době sbírával na polsko-ukrajinském pomezí a používal se k barvení vlněných látek.
Červenec – znamená m a l ý č e r v e n.
Srpen – tomuto měsíci kraluje s r p – začínají žně.
Září – název vychází ze staročeského tvaru za řujě – z a ř í j e, tedy naráží na propukající říji jelenů.
Říjen – též ř í j e zvěře, vysvětluje se ale i ze srbochorvatského r u j n o – červenožlutý (barva podzimního listí).
Listopad – název je odvozen, jak jinak, od p a d a j í c í h o l i s t í.
Prosinec – doba vánoc, „světlých“ svátků, kdy slunce opět p r o s v í t á. Jindy se naopak uvádí jako odvozenina od s i v ý, šedý nebo od slova p r o s i t i. Od XV. století se v Čechách, na Moravě a na Slovensku nazýval i prasinec podle doby zabijaček.
(Pre pamätníkov: ešte za komančov som čítala, že prosinec sa tak volá preto, lebo „v tomto měsíci v obchodech obzvlášť hezky prosíme“.)
Naias, tvou zásluhou jsme se dozvěděli, co znamenájí jména těchto dvanácti nerozlučných souputníků. Jen se mi nelíbí, že se Březnu říkalo „lhavý“, protože je to můj neoblíbenější měsíc, a to i přes jeho již aprílové kousky.
Jinak jsem se ještě dozvěděl, že naše končiny v minulosti obývali příslušníci rasy, o kterých jsem si myslel(díky Karlu M), že dávali spíše přednost severoamerickým teritoriím.
Text příspěvku byl upraven 26.10.14 v 06:22
Minislovník:
komanč – hovorovo komunista
za komančov – doba vlády jednej strany na večné veky a nikdy inak
Dudu, hoď si do googla „za komančov“ či „za komančů“ a uvidíš tú úrodu.
P. S. Som rada, že som ti rozšírila obzory.
Naias, strýček guglouš opravdu nelenošil. Po zadání jsem sklidil úrodu informací, z kterýchž mě zaujala hlavně tato http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Koman%C4%8Di
Jára C má konkurenci.
Něco snad přívětivějšího než "rudoši" s hvězdou na čele. Kdo z vás ví, co je to čapčoch?
Koka se vyzná. Dotyčnou pochutinu jsem tedy nikdy neměla, ale děda na ni dnes vzpomínal. Vůně je prý líbezná:-).
... vrátil bych se ještě s dovolením k těm bramborám :-)
J. S. Presl ve svém Rostlináři uvádí mimo jiné lidové názvy i termíny "žampák" a "švábka"... chtěl bych se optat, zda se tyto výrazy ještě v Čechách pomístně vyskytují ... slyšel je někdy někdo?
Z hlubokých zákoutí mé knihovny vyplavala kniha vydaná v roce 1957, kterou jsem hned i vložila do DK, neboť tady chyběla. Jmenuje se Vojáček Hubáček, napsal jí v roce 1938 pan učitel Bohumil Markalous publikující pod jménem Jaromír John. Hrdinou příběhu je chlapec ze Slatiňan, a tak se v textu objevuje i hodně východočeských výrazů, které tehdejší editorka knihy paní Helena Šmahelová zařadila na konci knihy do Slovníčku cizích, místních a málo známých výrazů. Několik hezkých slov z toho slovníčku včetně jejich „překladu“ jsem vypsala:
punclák - polévaný kameninový hrnek
mocat - pít (východočeské nářečí)
kapižónek - ženský čepec
újma - břišní bolesti
snědek - špatné trávení
nádcha - rýma, též oteklina
parforsní hry - štvanice zvěře
cukrmistrová - žena cukrovarského úředníka
ajbišová certle - druh bonbonu, ibiškové cukrátko
lejšpánky - třísky k zátopu (východočeské nářečí)
šlúsy - cípy
prajzská válka - prusko-rakouská válka v roce 1866
goalman - brankář
kuzum - jehňátko, beránek, něžný výraz, jímž se turecké matky mazlí se svými dětmi
Našla som toto:
- kapišón, -u muž. r. starodávny čepiec al. ženský klobúk: hodvábny k.
hovor. žart. o neforemnom, smiešnom klobúku: Dve staré tetky v kapišónoch.
- malý dámsky klobúčik čepcovitého tvaru (podľa módy z druhej polovice 19. storočia)
- Kapišón: Starodávny čepiec, alebo ženský klobúk. Prevzaté cestou fr. capuchon, kde ako východisko máme str. lat. cappa = čiapka.
Martin Kukučín, Keď báčik z Chochoľova umrie:
„Na jarmok do Svätého Tomáša sa skutočne vybral. Vyzeral pána Aduša, i videl ho hneď zrána, ako chodil zas popod šiatre. Kamarátov pri ňom nebolo. Chodila s ním mladušká pani, ktorá, hoci mala na hlave kapišón, vyzerala takto ináč šumne. Bola veselá; svoju peknú tvár, mrazom doštípanú, s dvoma jamôčkami na lícach, obracala ustavične k pánu Adušovi. Bolo vôbec vidno, že sú manželia, a to novomanželia, lebo Ondrej vedel, že starí, čo už privykli na seba, celkom ináč by sa držali pred svetom.“
Hoci mala na hlave kapišón, vyzerala šumne? Asi to nebol práve šik doplnok.
Viki, švábka sa hovorilo na Liptove: http://www.i-potraviny.sk/zemiaky-grule-krumple-svabka-erteple-bandurky-kompere/
našla som aj recept: http://varecha.pravda.sk/recepty/svabka-na-kyslo-ku-baranine/17753-recept.html
Vložit příspěvek