Čtení na pokračování 2 (neboli level 1)
Kní ....protože jsem četl obě knihy a neshodli jsme se /já si nejsem jistý.../ tak zadej něco znovu -- máš slovo
Dovolím si přivlastnit žolíka:
Musel jsem si zdřímnout, protože jsem se kolem desáté probudil s tím, že mě někdo šťouchá do nohy. Otevřel jsem jedno oko a zjistil, že se mi snaží vlézt do boty malinká postavička vypadající jako člověk, jen se zamotala do tkaniček. Človíček měl zatuhlé údy a byl nemotorný, vysoký tak do poloviny kola od auta, oblečený ve vojenské uniformě. Chvíli jsem ho pozoroval, jak se snaží vysvobodit, a najednou ztuhl, jako hračka na klíček, když jí dojde energie. Rozvázal jsem si na botě tkaničku, abych tu postavičku vyprostil, a pak jsem ji obrátil, hledal klíček, ale žádný jsem nenašel. Zblízka ta věcička vypadala podivně a hrubě, nepropracovaně, hlavu měla uplácanou z jílu, obličej tvořil špinavý otisk palce.
"Dones ho sem!" zavolal někdo na druhém konci zahrady. Na kraji lesa seděl na pařezu nějaký chlapec a mával na mě.
Neměl jsem nic nutného na práci, a proto jsem zvedl hliněného vojáka a kráčel za ním. Chlapec měl okolo sebe celou manéž panáčků na klíček, kteří se kymáceli okolo něho jako pokažení roboti. Když jsem přišel blíž, vojáček v mé ruce se s trhnutím probudil znovu k životu, vrtěl se, jako by se snažil osvobodit. Postavil jsem ho k ostatním a oprášil si hlínu z kalhot.
Takže nápovědy: stvůry, Pták, maják :) Prvotina amerického (teď už) spisovatele.
Jasně že četla, byť teprve pouze jednou. :-)
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti - Ransom Riggs.
Ano, ano, ano! Přestávám blokovat vlákno a předávám slovo elfos :)
Zasmál se a ukázal jí dlouhý dopis, šest listů popsaných z obou stran drobným písmem, který mu doručil posel. „Jen se na to podívej, má drahá. Je to psáno Vosconovou rukou. Už jsi někdy viděla něco tak puntičkářského?"
„Kváák," užasla.
„Ani já ne."
Ale, ale elfos. Co jsou to za móresy, vkládat tady takové ukázky.Vždyť to je sto jednoho v podvečer vyděsit. Musel bych mít paměť jak Eleonora, abych si ty patvory všechny pamatoval. A hrdina je ňouma - vždyť stačilo vlepit té žábě hubana a bylo vymalováno. A možná by i měla hlásek jako konipásek. No jó, ale líbat ropuchu - to je přece jen síla. A pak - o čem by autor dál psal. To by nebylo 240 stran.
Ježiš, já evokuji, to je děsivé. Elfosino Kváák ve mně vyvolalo hnutí střev a jako potvrzení všeho uhodily Nightlybirdovy móresy a já jsem ztracen. Dětství...bože můj.
Morressey a jeho Kedrigern a hlas pro Princeznu, že jo, no že jo. Ale evokace mi trvala bezmála půl dne, což je rovno velmi důkladnému průplachu...no, toho dole, co jednou za čas děsně zasmrdí a člověk si na to zpravidla nevidí. Ale ví o tom.
Vzbuďte někdo elfos, abych mohl přestat evokovat, už teď mi kanou hrachy.
Elfos ještě nespala, ale vzkazuje ti, že máš pravdu; jsi tedy na řadě.
P. S.: zato svůj telefon jsem musel hledat – ten už byl v posteli.
Text příspěvku byl upraven 26.08.13 v 01:12
Před zachrápáním tedy ukázka. Přetěžká.
- No tak, a zdali dojdeme! Ne! Německá bota mi nic nerozkope! Život je krátký a co z něho měl? Práci a kázeň, kázeň a práci a život mu unikal pod rukama. Neměl k nim přestat chodit! Teď však... Chce ještě chvilku o tom snít, je to tak krásné, jasné, růžové, ale vtom Mon řekne:
- A bude-li zvracet?
- Ovšem, šeptá, tvrdil, že spolkne zázrak. Ale zvedne se mu žaludek, zbledne a je po snění. Vrátí se do hořkosti a tmy možná ještě horší. A ta ostuda! Copak nevzal zázrak, aby se tam udržel?
- Opil se, myslí si, přece tři švýcarské prášky a proč bych měl zvracet právě tam? Copak jsem je nevzal, abych se tam držel?
- Jak chytře myslí, aby tak ještě objevil, co je to za naději, kterou v sobě od předvčerejška cítí. A Mon se usmívá.
A rovnou jednu radu, když je to tak těžké. Čtvrtek to nenapsal.
Pěkné ráno přeji a pro pořádek vše potvrzuji. :-)
Ano, je to Hlas pro Princeznu, herdek pravdu dí. A mmch, taky už jsem byla v posteli, čerstvě usalašená k spánku.
Nad novou ukázkou jsem si uvědomila, že znám Čtvrtka, Pátka a Sobotu, ba i doktora Středu, ale Pondělího neznám (leda Pondělíčka), a Úterý tež ne.
(Tolik sdělení, jež je k hádání úryvku zhola k ničemu.)
*
No ano, je to tak. Nenechala se zmást Čtvrtkem a ani Pondělím. Krásné.
Tak teda pri tom pondelku niečo jednoduchšie:
Začala scéna, kde se J. s F. právě seznámili. Sedí zkraje u barového pultu. J. postavil před F. dva panáky. F. je do sebe hodila. J. sedí u zpola vypité láhve piva. Pravačkou láhev odstrkuje a říká: ‘To bychom měli…’ ‘Co bychom měli?’ ptá se F. J. jí začíná vysvětlovat, že nemá žádné peníze, že je na dně a že na další pití nemá…
“NE! NE!” zaječel jsem. “SVATÝ BOŽE NA NEBESECH, TO NE!”
Jon film zastavil.
“Co je?”
“Ti alkoholici, kteří tohle uvidí, se nám budou smát a roznesou nás po celým městě!”
“V čem je chyba?”
“Opilec by od sebe nikdy neodsunul půl láhve piva a neřekl by: ‘To bychom měli’ Ten vypije láhev do poslední kapky a pak teprve řekne: “To bychom měli…”
Myslím, že žiadna nápoveda nie je potrebná.
Tady se dovíte nejen spoustu věcí o opilcích, ale i o tom, jak to chodí v Hollywoodu, dále kde přišla jedna česká hudební parta ke svému jménu (?) a taky poznáte něco málo básní (vzorek):
básník
neumírá
i v smrti
dlí uvnitř
měsíce
a sere na
celý
vesmír!
A pokud to nenapsala Jilm Ovskaja, tak mne už opravdu nic nenapadá.
Text příspěvku byl upraven 26.08.13 v 11:04
diky a vkládám... pokud mám knihu stručně charakterizovat, tak možná jako pohled na válku očima mladých lidí jiného kontinentu..
„Nádherné místečko,“ konstatovala Chris svým hlubokým melodickým hlasem. „Zvlášť když člověk trpí klaustrofobií. Mně se nejvíc líbí, jakou stříbrnou mříž splétá to měsíční světlo dole pod zámkem…“
„Zapomněla jsi dodat ,nořícím se z mlžných oparů’. Věděl jsem, že tvé srdce zaplesá,“ krátce a hlučně se zasmál Russ. V poryvech mokrého sněhu vystřízlivěl. „Tato noc je přímo předurčena pro tajná poslání a hrdinské činy…“
tak jeste jeden uryvek ze stejne knihy -
"Nech už toho, Georgi," syčel na mě Russ. "Vylez z tý vlhký díry a pojď pozdravit krásný nový den." Právě se vrátil z přespolního běhu, štíhlý, opálený, vlasy zmáčené ze sprchy přilepené k hlavě. Vypadal jako indián - jako krásný indián z východního pobřeží. Nahlížel do knihovny a mhouřil oči v té tmě. "Sakra, vždyť tu stejně nikdo není," konstatoval už normálním hlasem. "Však taky kdo má všech pět pohromadě, co by tu dělal? Pojď, půjdem se najíst. Už je pět pryč."
"Máš pravdu," souhlasil jsem. Odložil jsem barevné tužky na podtrhávání, sepnul výpisky, zamkl místnost a vyrazili jsme spolu přes trávník, na němž tu a tam ležely první vločky podzimního listí, čechrané lehkým vánkem od řeky.
.....porád čekám až to někdo uhodne, je to skvostný román od Antoma Myrera - Poslední kabriolet ----nechtěl jsem moc odpovídat.................................
...tak nové hádání
Déšť padal v proudech, v hustých provazech a odrážel se od přileb a pláštěnek v miliónech malých světelných záblesků, třpytivě stékal po záhybech maskovací látky a mísil se s proudy řinoucími se dvěma vyjetými kolejemi, které tvořily cestu. Vpravo na okraji pole ležel jako hnijící prefabrikovaný doutník trup letadla, stará kulisa, pahýl bez křídel a ocasu, který se kdysi používal pro výcvik nějakých dávno zmizelých výsadkářů. Vzadu za ním padal déšť mezi borovicemi jako studené bílé jiskření na šedivý talíř řeky; a Alanu, kterému se hlava točila nevyspáním a únavou po třech dnech a nocích polního cvičení v bažinách Karolíny, to připadalo, jako by se všechno konečně rozplývalo – všechno, borové lesy, trup letadla, celá četa – jako by to odplouvalo do dáli, rozpouštělo se v oponě chladného, neúnavného deště.
Vložit příspěvek