Čtení na pokračování 2 (neboli level 1)
Však právě jsem se nepouštěla do vyšších počtů:-)
Text příspěvku byl upraven 20.08.13 v 22:45
Všichni napovídají jako diví, nikdo nechce odpovídat - tak to rozseknu :
Naše stará dobrá paní Agátha a jejich Deset malých černoušků. Ukázka měla být z kapitoly 10, aby to bylo stylové, nikoliv z 15.
Něco ze severu - i když ne detektivka :
„…..mohl bych snad prozradit, jakou jsem měl představu o životě. Jen málo věcí vypoví o člověku tolik jako jeho představa o životě: zda si život představuje jako cestu, jako bitvu, jako rostoucí strom, nebo jako rozbouřené moře. Co se mě týče, já ho viděl očima hodného školáčka jako schodiště, po němž se člověk schod za schodem žene co nejrychleji vzhůru se soupeři v patách, sotva dechu popadá.“
hm, tezke... mam pocit, ze kdyz se ted rekne severska literatura, naskoci nam hlavne detektivky, ale on to byl a je i Ibsen nebo Waltari nebo Moberg... ale tenhle uryvek mi nic nerika...
Tak to trochu popostrčím = autorka měla natolik pesimistický pohled na svět, že spáchala sebevraždu a její kniha tento pohled odráží. I když to nebyla žádná feťačka, droga má v její knize nezanedbatelnou roli. A dost, to stačí, četla ji skoro 50 čtenářů.
Podle nápovědy by to měl být Kallocain od Karin boye, i když jsem kdysi četla, podle ukázky jsem ji nepoznala. No jo, ta paměť.
Opět to nebude těžké. Mám moc ráda knihy o dětech, co nejsou pro děti. Mám pár takových oblíbených, mezi nimi třeba Tři mentolová lízátka. Nebo tuhle - ze stejné země jako Lízátka, ale úplně jiná.
Opravdu už bylo po něm. Ve škubání agonie se mu podařilo vyprostit ze sutin polorozdrcenou hlavu. Byl skutečně skoro tak tlustý jako roura od kamen a na žlutých šupinách se mu rýsovaly zelené arabesky. Jeho délka se nedala přesně odhadnout, protože se mu tělo vinulo v houští, ale už i to, co z něho bylo vidět, bylo úctyhodné.
Oba lovci přiznali svůj údiv a blížili se s připravenou zbraní. Třemi skoky jsem je předběhl a chytil jsem zvíře za ocas.
"Lili!" řekl jsem, "zkus dostat ven toho zajíce."
Oběma rukama zatahal za lepkavé uši pohlceného hlodavce: podařilo se mu vytáhnout chlupatý salám pozoruhodné délky a odhodil ho do křoví. Potom jsem vzal provaz a udělal stahovací smyčku za vyčnělými čelistmi.
Tak že by nikdo nepoznal? Nevadí, je to "čtení na pokračování", tak ještě jednu z téhle knihy:
Večer v posteli jsem si znovu četl Liliho poselství a jeho pravopis mi připadal tak směšný, že jsem se musel smát...
Najednou jsem však pochopil, že všechny ty chyby a nešikovnosti jsou výsledkem dlouhých hodin námahy a velikého úsilí diktovaného přátelstvím. Vyskočil jsem tedy bez hluku a bosky, rozsvítil jsem petrolejovou lampu a přinesl si na kuchyňský stůl svůj vlastní
dopis, sešit a kalamář. Celá rodina spala: slyšel jsem jen cinkání vody, která ukapávala do zinkového dřezu nad výlevkou.
Nejdřív jsem prudkým škubnutím vytrhl tři stránky ze sešitu: získal jsem tak nepravidelně vroubkovaný okraj, jaký jsem si přál. Potom jsem starým perem opsal svůj příliš krásný dopis a vynechal přitom duchaplnou větu, která se posmívala jeho láskyplné lži. Při opisování jsem také vynechal otcovské čárky, přidal jsem několik pravopisných chyb, které jsem si vybral mezi jeho vlastními: kvýčaly, korotve, batistin a stragablouti. Rovněž jsem pečlivě vyšperkoval svůj text několika neočekávanými velkými písmeny. Tato delikátní práce trvala dvě hodiny a cítil jsem, jak mě zmáhá spánek... Přesto jsem znovu přečetl jeho dopis, pak svůj. Zdálo se mi, že teď je to správné, ale že ještě něco schází: násadkou pera jsem tedy nabral velkou kapku inkoustu a spustil tu černou slzu na svůj elegantní podpis: zazářila jako slunce.
Nechápu, jak jsem mohl přehlédnout vůni levandule a jiných bilyn ( to je úděl mnoha dylin) vanoucí výrazně z úryvku. Neomlouvá mne ani skutečnost, že mám jen začátek. Asi ta zmínka o lízátkách jaksi místo návodu sabotovala směr myšlení a plácal jsem se po Montmartru, místo toho abych nabral správný směr. Ale snad to nasměruje jiné.
Sice jsem ji nečetla, ale: Marcel Pagnol - Jak voní tymián?
Mimochodem, ta druhá ukázka je kouzelná..
elfos - jak jsi ji mohla nečíst - to hleď brzy napravit, nebudeš rozhodně litovat.
Správně. Elfos, už se těším na něco hezkého od tebe.
A opravdu, kouzelná není jen ta ukázka, ale celá kniha.
To ráda věřím. Tož hurá na to:
Vzápětí zahlédl Hugo ještě něco a málem zaječel strachem.
Těžká dřevěná truhlice, kterou naposled viděl nehybně ležet na nábřeží, s lehkým kolébáním táhla svému pánovi v patách. Hugo, který se neodvažoval rychleji pohnout, protože měl strach, že by ztratil kontrolu nad vlastními rozechvělými koleny, se pomalu naklonil a nahlédl pod truhlici.
Uviděl tam spousty a spousty malých nožiček.
Děkuji, děkuji :)
Věděl jsem, že je to téměř lidská slabost a že nejspíš nejde o nic víc než o obyčejnou sentimentalitu, ale vždy jsem přímo zbožňoval pohřby. Za prvé, jsou tak čisté, tak úhledné, tak naprosto oddané pečlivým obřadům. A tohle byl opravdu moc hezký pohřeb. Vyznačoval se řadami policistů a policistek v modrých uniformách, všichni se tvářili slavnostně a uhlazeně a - no, obřadně. Rituálně se salutovalo se zbraněmi, pečlivě se skládala vlajka, prostě funus s veškerou parádou - případná a působivá show pro drahé zesnulé.
Drasticky děsivý Dexter od Lindsaye.....musím se přiznat, že mi je tento hrdina velmi nesympatický.....ale v tom budu asi vyjímka...
Vložit příspěvek