Filosofování pod starým mohutným dubem
Eicherik, z pohádek to přímo není - ale měli jsme tu souseda/já ho tady raději nebudu jmenovat/ a ten po nás /když jsme si na jeho kupkách sena jako děcka hrála/házel vidlema. Ještě že dost chlastal, takže muška nebyla jeho silná stránka.
Já se v dětství bál upírů. :-) Teď už se jich nebojím, protože už vím, jak na ně. ;-)
MarikaVanova: Tak co říkáš na Neděli jako stvořenou pro vraždu? Líbil se ti "autorčin humor?
Teď jsem si vzpomněla - jako malí jsme si jednou povídali o upírech tak sugestivně, že jsme se museli schovat po peřinu, aby nás nenašli. Jenže nepomohlo to, i schovaní jsme se báli sami usnout.
Nenazvala bych to traumatem, ale dost hluboko se mi vryly pasáže z Andersenových Divokých labutí, kdy hrdinka chodila trhat kopřivy na košile na hřbitov, kde sedávaly ježibaby, tahaly z hrobů mrtvoly a ojídaly je.
Jo, a ještě jsem docela kulila oči když jsem dostala Perraulta, který v pokračování Šípkové Růženky s gustem líčil, jak si Růženčina tchyně dělala laskominy na snašinu kůži, i když ji měla po té stovce prospaných let trochu tužší...
.....na knížku si nevzpomínám, ale už jsem byl ženatý a měl dvě děcka... v sobotu jsem koukával na Katowice - Noční kino.... po půlnoci začínal vždycky nějaký horror.... /název toho filmu hledám už roky ...../ když skončil, zhasl jsem televizi .... a v teplákách jsem vlezl do lůžka.... až tam jsem je shodil ..... /bylo to o dceři, která vyvraždovala rodinu a nakonec se napíchla na skleněné hroty z rozbitých skleněných dveří..... kurecpalec....
Z andersenovek mi nejvíc utkvělo v paměti Děvčátko se sirkami. Bylo mi ho moc líto.
encyklopedie: Byla v rodině dcerka, aby to bylo stylové? :)
R.E.M. ..... mám dva kluky ..... ale můžu ti napsat, že tam mi bylo hodně ouzko
R. E. M. - Neděli jsem dneska dočetla, vraždy jsem se dočkala až na 485 straně, ale nelituji, pachatel byl překvapením a humor spisovatelky Frýbové se mi líbil, někdy jsem se smála i nahlas.
Eicheriku - pohádek jsem se jako malá nebála, ale když jsem pod stromeček dostala knížku s pohádkami Boženy Němcové s ilustracemi, tak z jedné jsem měla dlouho strach a to z obrázku zakleté princezny s černým závojem a zuby jako upír a vykulenýma očima.
Eicherik: Trauma jsem z žádné pohádky neměla. Měla jsem ráda pohádky jako Červená karkulka, Otesánek, Kůzlátka.
Ale jedna pohádka mi dodnes zůstala v hlavě - Jezinky od Erbena.
Z Andersena ma v detstve obchádzal smútok.
Z niektorých pekný (napr. Cínový vojačik) z iných bolestný (napr. Malá morská víla).
myslím, že kto dá v detstve "Palculienku" v pohode prežije severské krváky.
Taky v "Kráse nesmírné" jsou pěkný surovosti. Ale tenkrát mi to tak nepřišlo... ;)
Z pohádek žádné trauma. Nevím proč, ale byla jsem přesvědčená, že mám někoho pod postelí. Vždycky jsem z postele vylézala tak, že jsem si stoupla a skočila co nejdál. Horší to bylo zpátky do postele ... :-)
Ale když mi bylo cca 15, tak jsem četla Noční můry v Elm Street a taťka říkal, že jsem pak v noci křičela ze spaní :-) Ale ráno jsem o tom už nevěděla.
Z pohádek taky žádné trauma, měla jsem vlastní. A jestli mi někdo řekne, že je to nemožné, aby si devítiměsiční batole pamatovalo, tak mu přeju svoje sny asi do devíti let. Pamatuju si bombardování Prahy z února 1945. Vysypalo se na mě okno - bydleli jsme Na Moráni. Léta jsem měla sny o sirénách, o tom, jak vybuchují bomby a pamatuju se, že když letělo letadlo, tak jsem zalézala do baráku. Postupem času jsem se toho zbavila a naučila jsem se přivolat si hezký sen. Ale horrory nečtu. A pokaždé, když čtu, nebo slyším, jak někde padají bomby, myslím na ty dole...
Mně se pohádky z Krásy nesmírné moc líbily, připadalo mi to jak z jinýho světa, takže proto mně to asi až tak nevadilo. Jako malé dítě jsem přímo milovala Erbenovu Kytici, pořád jsem mamku otravovala, aby mně četla úvodní báseň o mateřídoušce. Taky jsem měla ráda lidovou písničku Osiřelo dítě.
Denib, to nie si sama. https://www.databazeknih.cz/knihy/calvin-a-hobbes-pod-posteli-neco-slinta-37840
Sarah01: tu jsem taky milovala, když mi bylo asi 5, ležela jsem v tomhle https://www.databazeknih.cz/knihy/venec-narodnich-pisni-208681 u babičky tak často, že mi ji raději i s písemným darováním věnovala. Píseň je tam velmi sugestivně ilustrovaná a ty ostatní písničky taky stojí za to (třeba Nalezená sestra, nebo Bude vojna bude).
Raksa.A tak to se nedivím že horory nečteš, být v tvé kůži, asi bych nechtěla vidět ani literaturu válečnou
Naias: to se to směje, když to slintá u někoho jiného...
Reader, cha, pod mojou posteľou skutočne niekto bol! Mali sme totiž poschodovú a ja som spala hore.
Raksa.A: Já Ti to věřím, že si to pamatuješ. Zažít bombardování, to opravdu není o co stát.
Naias: Taky jsem zažil palandu, ale už nevím, jestli ségra spala nahoře a nebo dole. A taky pár měsíců na vojně, ale pak jsem se přestěhoval do kanclu na pohovku. :-)
Naias: já byla mladší z dětí, takže na mě vybyla ta spodní :-/ Nicméně s naší palandou jsem neměla problém, malér nastal když jsem měla jít u babičky přes celý dům na záchod a to jsem o žádném slintání pod postelí nemusela ani slyšet. A v žádných pohádkách to nebylo, jen jsem měla hrůzu ze tmy.
Jedna moje kamarádka se takhle bála chodit do sklepa a vždycky když tam měla jít, brácha ji strašil, že tam na ni číhá hovno s krvavejma zubama.
Vložit příspěvek