Nightlybird´s YJ Night pub

Alix - byl jsem tady pořád. Jen jsem neměl důvod pronášet nesouvislé monology - ty se totiž mohou snadno zvrhnout ve stařecké blábolení a k tomu bych se nerad propracoval. I takhle je tady dost těch, co vedou bezobsažné řeči - a jinak jsou tady možnosti komunikace, které jsem využíval k hovorům, které měly smysl a byly vzájemně podnětné.
A nevzdechej, napiš báseň. Nic na tom není. Chce to jen nosnou myšlenku a schopnost vyjádřit ji vhodně zvolenými slovy.

Já vím, jen se mi tvůj pub jevil moc opuštěný a bylo mi tam smutno. Báseň budu hledat a určitě napíšu.

Našla jsem, ale není to báseň, je to jen překlad písně. Řeč Edith Piaf neumím, ale slovenský překlad se mi líbí o hodně víc, než ten český.
Non, je ne regrette rien...

Nie! Celkom nič...
Nie, neľutujem nič!
Ani to dobré, čo som zažila,
ani zlé, čo som skúsila!
Nie! Celkom nič...
Nie, neľutujem nič!
Všetko je preč a bolo toho dosť,
kašlem na minulosť!

Alix, to je překrásná píseň, stejně jako Mon Dieu nebo Exodus - ale má E. P. vůbec slabou píseň?

Nightlybirde, myslím, že Leigh Hunt je příkladem toho, že po tvůrci obsáhlého díla zbude jediná báseň (alespoň to mi bylo řečeno, nic jiného od něj neznám) - ale díky Bohu i za to. Jinak děkuju mnohokrát. Mimochodem, obnovils mou víru v internetová diskusní fóra, a za to jsem ti vděčný.

HTO - tak vidíš, teď se můžeš utěšovat, že snad po tobě za čtvrt milenia taky nějaký ten verš zůstane pro potěchu potomků. A pokud jde o fóra na netu - to jsi dozajista myslel jen jako fór. Ta jsou jen pro drsné a otrlé chlapíky s ocelovými nervy a "vytříbenou " slovní zásobou.

Alix - parbleu, to jsi nemohla aspoň zapět a poslat jako waw soubor, abychom mohli potěšit více smyslů? Ale dík za "vrabčáka" - i když je teď spíš sezóna vlaštovek.

A pokud padla zmínka o mém pubu - nelpím na hmotných statcích. Otevřel jsem jej jen v představě (asi dost bláhové), že je známým českým i slovenským obyčejem a dobrým zvykem, že se lidé scházejí na kus řeči v hospodě. Rozhodně ne proto, abych tam poklimbával v osamění a příležitostně trousil moudra nebo senilní sentence. Je tam stále otevřeno, kdokoliv může vstoupit a prohodit něco co uzná za vhodné či podnětné.
I když se najdou jedinci, kteří raději sedí pod oknem s nastraženými slechy a dobře se baví tím, jak si kdosi cintá pentli (nechci jmenovat, že Woro) v naději(?), že ze sebe udělá kdos pro pobavení ct. publika šaška nebo dokonce dokonalého hňupa. Tož asi tak!!!

Text příspěvku byl upraven 16.05.12 v 14:33

Já tedy chodil jen na jedno, už je to přes šest let, anglické, patřící pod stránku o Pet Shop Boys, tam to bylo velmi kultivované, mluvilo se hodně o knihách, lodích a mumincích.

Není to poezie – nebo je, ale ne veršovaná. Pokochejte se mým oblíbeným výpiskem z Brehma o gorilách (díl http://www.databazeknih.cz/knihy/brehmuv-zivot-zvirat-dil-i-ssavci-i-67254) v překladu prof. Bohumila Baušeho (ensego je šimpanz a „mořská kočka" je kalk z němčiny, znamená to „kočkodan"):

„Ondřej Batell, popisuje koncem XVI. století Majumbu a veletok Bánu (míní tím říční lagunu Banya) na pobřeží Loangoském se ústící, vypravuje toto o obrovských veleopech západní Afriky: »Lesy jsou tu tak přeplněny paviány, mořskými kočkami, opicemi a papoušky, že se každý strachuje cestovati v nich. Zejména se to týká dvou oblud, jež v těchto lesinách žijí a velmi nebezpečny jsou. Největší z těchto ohav tuzemci nazývají »pongo«, menší sluje »ensego«. Pongo má tělo jako člověk, podobá se však více obru než muži; má obličej sice lidský, avšak vpadlé oči, jež přikryty jsou dlouhými brvami; obličej, uši a ruce jsou beze srsti, ale tělo jest tmavou srstí pokryto, ač nikoliv hustou. Nohama, bez lýtek, rozeznává se od člověka. Chodí vždy po nohách a nosívá, pobíhaje po zemi, ruce sepjaté na šíji. Spí na stromech a staví si střechy proti dešti. Potrava jeho skládá se z ovoce, jež najde v lesích, bezpochyby také z ořechův; masa nepojídá nikdy. Mluviti neumí a rozum jeho není větší rozumu zvířecího. Udělali-li si tuzemci, jimž cestovati jest lesy, v noci oheň, pongové dostaví se ráno, jakmile pocestní ležení své opustí, k ohni, u něhož tak dlouho seděti vytrvají, až vyhasne; nevědíť, že třeba přikládati dříví, má-li se oheň udržeti. Často spojují se ve družiny a zabíjejí mnohého černocha, často přepadávají slony, jež pasouce se přiblížili se jim, a tlukou a bijí je silnými pěstmi, tak že řvouce na útěk se dají. Pongy nelze nikdy dostati živé, poněvadž ani deset mužův nemůže jich udržeti; přece však mnoho mláďat zabije se šípy jedem napuštěnými. Mladý pongo připevní se někdy tak k tělu matčinu, že domorodci, zabijí-li matku, dostanou též mládě, jež neopustí matky své. Zemře-li některá z těchto oblud, ostatní ji přikryjí hromadou větví a dříví; takové kupy jsou četny v tamějších lesích.« "

HTO, to je hezké!

Řekl bych nejen hezké,ale doslova kouzelné. Někdo může tvrdit, že je ztráta času se vůbec starými knihami zaobírat - informace v nich jsou nepřesné a beznadějně zastaralé, ne-li dokonce nesmyslné a archaický jazyk je pro současníka těžko stravitelný, někdy až nesrozumitelný. Jistě, je to zcela pravda. Tyhle knihy ale nejsou na čtení, ty jsou na mazlení - je to jako návrat v čase, dýchne z nich na vás kouzlo dávno minulých let. A to už vůbec nemluvím o požitku "čichačů" - těm se z toho doslova rozkoší zkroutí frňák nebo nosík (i když by na druhou stranu leckdo prohlásil, že smrdí jako mokrý pes či bolavá noha). Lidé jsou prostě různé a jiné - a v tom je do jisté míry taky vlastně krása.

Díky, Alix!

Že ano, nightlybirde? Kombinace kvanta informací a způsobu, jakým jsou servírovány, je v tomto případě opět neodolatelná. Lidé, co něco takového tvrdí... těch je mi trochu líto, asi je konverzace s nimi taky trochu ztrátou času. Je to samozřejmě tak, tohle je i na mazlení: a těch věcí, které člověk najde uvnitř! Vpisky, věnování, pohlednice, rybí kostra...

Staré knihy taky pěkně voní, ale na vůni nových doslova ujíždím... do dalekých krajů!

Staré knihy voní tak a nové jinak. Ale stejně je to vždycky zážitek, když otevřeš jakoukoliv knihu, kterou se chystáš číst. Nevím, jak u vás, ale já jsem úplně na nervy, když si nesu domů novou knihu a už se nemohu dočkat, kdy ji otevřu a začnu číst. Někdy to hned nejde, mám nějaké povinnosti a úkoly, ale pak přijde ta chvíle a já začnu číst......

Přesně, Alix. S jednou knihou je to jednoduché, ale já si objednávám knihy z antikvariátu Klariani – teda i odjinud, ale tam mám možnost dělat to takto – vždycky, když se mi jich tam nashromáždí třeba 35, pak si je vyrovnám na stůl, probírám se jimi, pročítám, čtu doslovy a pak se teprve vrnu na čtení celých: občas ale něco shltnu hned a pak se teprve prolistují zbytkem: mám pak novou hromádku vždycky pod stolem, dokud ji „nezpracuju“ a nepoklidím. Ale když tak o tom přemýšlím, stejně mám pod stolem asi 600 knih, kterým se tam líbí a chtějí zůstat. Jojo, hlavně Španělé!

Zkrácená verze dopisu kněze Jana byzantskému císaři:

„Kněz Jan, z milosti Boží a Pána našeho Ježíše Krista král králů, Alexiovi Komnenovi, místodržícímu v Cařihradě, s přáním zdraví.

Naše Veličenstvo zvědělo, že se Ti donesly zprávy o naší Slovutnosti a Velikosti. Přáli bychom si vědět, držíš-li s námi při pravé víře a věříš-li ve všem Pánu našemu, Ježíši Kristu.

Chceš-li zvědět něco o velikosti a nádheře naší moci a o tom, jak rozsáhlé jsou naše země, věz a věř bez pochybovaní, že jsme kněz Jan, Sluha Páně, že naše bohatství je větší než cokoli jiného na světě a že ctností i mocí převyšujeme všechny krále na zemi. Sedmdesát králů je nám poplatno. Jsme zbožným křesťanem a ochraňujeme a podporujeme každého chudého křesťana, jenž se nachází v dosahu naší milosti. Učinili jsme přísahu, že navštívíme hrob našeho Pána s velkým vojskem, jak se to sluší pro slávu našeho Majestátu, že povedeme boj proti nepřátelům Kristova kříže, že je pokoříme a povýšíme tak Jeho svaté jméno.
Naše Jasnost vládne nad třemi Indiemi a naše panství překračuje vnější Indii, kde spočívá tělo svatého apoštola Tomáše. Odtamtud sahá přes divočinu, jež se rozkládá směrem k slunce východu a pokračuje zpět k slunce západu až k opuštěnému Babylónu, ano, až po samou Babylónskou věž.

Je nám podřízeno dvaasedmdesát provincií, z nichž každá má svého vlastního krále. A všichni jejich králové jsou nám poddáni. V našich zemích žiji sloni, dromedáři i velbloudi a skoro všechny druhy zvířat, jež spatřily světlo světa. Naše země oplývají mlékem a strdím. V jednom koutu naší říše nemůže uškodit žádný jed, v jiném rostou všechny druhy pepře, jinde je zase část země tak hustě porostlá háji, že se podobá lesu, a všude je plná hadů. Lze tam vidět i písečné jezero bez vody. Na tři dny cesty od tohoto jezera jsou hory, z nichž padají proudy kamení. V blízkosti tohoto pohoří je poušť uprostřed mezi nehostinnými vrchy. Pod nimi teče podzemní řeka, k níž není přístupu. Řeka pak spadá do většího proudu, k němuž přicházejí naši lidé a nacházejí spousty drahokamů. Na druhém břehu této řeky bydlí deset židovských kmenů. Přestože tvrdí, že mají vlastní krále, jsou též našimi služebníky.

V jiné naší provincii, v blízkosti horské oblasti, jsou červi, jimž v naší řeči říkáme salamandři. Tito červi mohou žít jen v ohni a vytvářejí kolem sebe zámotek, jenž je pak našimi dvorními dámami pilně spřádán a dává látky pro naše oděvy. Může se však prát jen v jasném ohni.

Před naší armádou je neseno třináct velkých křížů z ryzího zlata a drahokamů. Jestliže však jedeme bez družiny, je před námi nesen pouze jeden kříž bez ozdob, zlata a drahokamů, abychom byli vždy pamětlivi Pána našeho Ježíše Krista, a zlatem naplněná stříbrná váza, aby všichni lidé věděli, že jsme král králů.

Každoročně navštěvujeme tělo svatého Daniela v Babylónu v poušti. Náš palác je z ebenového dřeva a oheň mu nemůže ublížit. Na každém konci jeho střechy jsou dvě zlatá jablka a v každém jablku dva rubíny, aby zlato svítilo ve dne a rubíny v noci. Větší brána je z rohoviny, smíšené se sardonyxem, aby nikdo, kdo přináší jed, nemohl vstoupit; menší pak je ze dřeva ebenového. Okna však jsou křišťálová. Stoly jsou ze zlata a ametystů a sloupy, které je nesou, ze slonoviny. Komnata, v níž spíme, je nádherné mistrovské dílo ze zlata, stříbra a všech možných drahokamů. Stále zde hoří kadidlo. Naše lůžko je ze safíru. Máme nejkrásnější ženy. Denně živíme třicet tisíc lidí kromě náhodných hostí. A všichni dostávají denně částky z naší pokladny na vydržování koní a na jiné účely. Průběhem každého měsíce nás obsluhuje sedm králů – jeden po druhém, až se všichni vystřídají, šedesát pět vévodů a tři sta šedesát pět hrabat. V našem sále denně stoluje po naší pravici dvanáct arcibiskupů a po naší levici dvacet biskupů, kromě toho patriarcha od svatého Tomáše, protopapas ze Salmánu a arciprotopapas ze Susy, v kterémžto městě je střed naší slávy a náš císařský palác. Opati, jejichž počet je stejný jako počet dní v roce, spravují duchovní úřad v naší kapli. Náš číšník je primas a král, náš hofmistr je arcibiskup a král, náš komoří je biskup a král, nás maršál je archímandrita a král. My však jsme přijali nižší hodnost a prostší jméno, abychom ukázali naši velkou pokoru."

HTO - máš neskutečnou schopnost, "vyštrachat" autora, knihu nebo prostě něco, co je vskutku zajímavé..
Tady jsi nepochybně narazil na jistou historickou zajímavost ze začátku minulého tisíciletí - království kněze Jana (jak je zřejmé z textu) - o kterém bylo v oněch hektických časech i později často mluveno, přesto zůstalo v oblasti mýtů.
Pochází ten citovaný úryvek z nějaké kroniky (jistě se i těch dávných dobách lidé zajímali o různé záhadnosti ne-li přímo tehdejší variantu bulváru) - nebo to téma někdo zpracoval jako knihu ?
Nebylo by to při současném boomu různé spekulativní a "záhadologické" literatury nic překvapivého.
Ten popis paláce mi něco připomíná, mám mlhavý dojem, že jsem na něco podobného už narazil, na jakousi zmínku. Nejsem si to ale schopen vybavit - snad to bylo u dalšího z mých oblíbenců Irů (tématicky by to mohlo být v Obrazu) - nejsem ale naladěn na pátrací akci, zítra jedu do ÚVNky ve Střešovicích na tomograf, tak nejsem v optimálním rozpoložení. Ale určitě to nebylo nic tak rozsáhlého, to bych si spíš zapamatoval.
Doufám tedy, že jsi to celé nevyfabuloval ty sám osobně - aby, tak říkajíc, řeč nestála, jestli to není jen příčetnost vyměněná za kormorány s jejich báječným trusem.

Nightlybirde, tohle je ze začátku 4. kapitoly knihy Divokým Kurdistánem, tedy Karel May. Odkud to měl on, to netuším, ale někdo to asi vědět bude.

Knězem Janem se zabývá Hledání vymyšlené říše od Gumiljova a je v Dějinách ráje od Delumeaua. Jistě i v mnoha jiných knihách. Zajímavé je, že May ještě nevěděl, že Mandevillův cestopis je podrvrh – to je taky krásná kniha a dá se občas sehnat.

Na kormorány jsem včera narazil, ale nic jsem s nimi neměnil. – Doufám, že jsi dobře dopadl!

Tak tos mne kolosálně dostal, to by mne ani ve snu nenapadlo. Pochopitelně, májovky jsem jako malý kluk četl, dokonce i některé z Ve stínu..., ten Kurdistán ale určitě ne. A ani ty dva autory, které jsi jmenoval (a ani si je nepřečtu, tady v knihovně je nemají). Vrtalo mi to hlavou - je to přece jenom svým způsobem zajímavý popis - celá ta pasáž a je opravdu zajímavé, jak k tomu May přišel. Bavil jsem se s jedním známým knězem a ten usoudil, že by mohla o být o Janovi být zmínka v apokryfním Tomášově evangeliu - jistý si tím ale nijak nebyl a řadil to do kategorie legend - něco jako Atlantida v Platonovi. Tak to jsem taky nečetl - ani Tomáše, ani Platona. Každopádně mi vybíhá z paměti ten Oskarův Obraz, měla by tam být někde o Janovi zmínka. Někde okolo půlky knihy je něco s vraždou nějaké herečky a pak je popisná pasáž o nějaké knize , která D.G. uchvátila a ovlivnila tak, že se začal zabývat spoustou životních experimentů .... a tam někde ta zmínka je.
Přesněji to neumím určit, víc jsem z paměti nevydoloval a Obraz jsem u sebe v hnízdě nenašel - asi mi jej některé z dítek v nestřeženém okamžiku uzmulo, takže to nemůžu dohledat nalistováním. Tady ale vzniká otázka, odkud to měl Oskar - muselo to být asi v dřívějších časech něco běžně dostupného.
Jestli máš doma Obraz po ruce, pokus se kouknout, co to tam je - pokud se tedy nepletu a nevymýšlím si blbosti.
A Madevillův cestopis bych jako podvrh neoznačoval - já bych na něj pohlížel jako na dobové fantasy psané pod pseudonymem, přesněji řečeno tehdy známá realita zmixovaná s notnou dávkou fantazie - vždyť známe historky o nalezení Tróje, o objevení Ameriky (indie) - taky vycházely z informací, které nikdo nebral příliš vážně. A že vykradl kde koho? To dělají literáti dodnes- navzdory autorskému zákonu.
Jinak mohu konstatovat, že guáno může připadat báječné básníkům a zahrádkářům, z výše na leb či oděv vypuštěné prý štěstí nosí (bohapustý to blábol - byl jsem takto mnohokrát ptactvem znectěn, aniž by se to do mého života promítlo jinak, než okamžitým nasráním) - tolik ke kormoránům. Jinak jsem se dnes dověděl jen to, že mi nasekali 600 snímků a z nich mi sestaví 3D hlavičku jak makovičku - zítra tam jedu znovu a měl bych se s tou krásou seznámit, tak uvidím, zda budu nucen shodit svůj distingovaně prošedivělý kadeřavý vous (tuto formulaci používá moje prvorozená - je drzá jak opice).
Musím před pátou vstávat, jdu spát.

Text příspěvku byl upraven 07.06.12 v 01:57

Já čtu Ve stínu pádišáha a jiné mayovky několikrát ročně. Od obou těch vědců u nás vyšlo knih více, jistě jsou taky zajímavé (znám jen Objevení říše Chazarů).

Ta legenda byla nesmírně populární (Atlantis je ostatně dodnes), takže May jistě neměl prolém ten dopis najít. Tvůj známý kněz je bedna! Nejsem žádný znalec apokryfů, naneštěstí – ale anglická Wikipedie ano, a ta tvrdí, že semínka k legendě zasil apoštol Tomáš, který doputoval do Indie, kde učil a zemřel r. 72 (strýc tam byl o nějakých 1880 let později, ale nekázal ani nezemřel – pošlu ti fotku); nezmiňuje ale Tomášovo evangelium, nýbrž Skutky Tomášovy, česky ve vynikající knize http://www.ivysehrad.cz/filosofie-a-teologie/rane-krestanska-literatura/865-2/novozakonni-apokryfy-ii-/-pribehy-apostolu- Vyšehrad vydal celou tilogii apokryfů, ta je k nezaplacení! Jinak Tomášovo evangelium lze nalézt česky na internetu.

Děkuju za odkaz na Wilda! Nemám ho moc rád, takže jsem Obraz nečetl, ale anglicky je na internetu, takže jsem požadované místo našel během pár vteřin. Je to kapitola jedenáctá.

Vysvětlivky k mému vydání (http://www.databazeknih.cz/knihy/cantervillske-strasidlo-a-jine-prozy-80173) praví:

Jan Kněz — Presbyter Johannes, podle zpráv ze středověku křesťanský vládce někde v severovýchodní Asii (ve XII. stol.). Později se soudilo, že panoval v Etiopii, a ještě v XVII. stol. se Habeši říkalo Regnum Presbyteri Johannis. Jsou zachovány listy, patrně apokryfní, které Kněz Jan psal západním vladařům a v nichž popisoval divy své říše.

Překopíruji sem i toho Wilda, ale ještě předtím: ono je popravdě docela jasné, že je to plagiát už z oslovení byzantského císaře: vždyť to byl nejmocnější a nejskvělejší panovník známého světa, kdyby mu někdo řekl „místodržící“, dostal by facku „přes celou hubu a půl ucha".

S Mandevillem máš jistě pravdu, ať už s tou dobovou fantasy, nebo autorskými právy. Kdo to byl, to se ale už asi nedozvíme. Ale nebýt jeho a Pola, možná by Kolumbus ani nikam nejel. O Polově cestě se teď taky pochybuje, ale to bude nějaká postmoderní móda.

Ptačí trus na hlavě mi přijde šíleně zábavný! Takže mi nepochybně štěstí nosí. – Vousu přeju neoholení! Můžeme si tady zavést přísahu „při bradě nightlybirdově".

Text příspěvku byl upraven 07.06.12 v 23:39

„Brány paláce Jana Kněze byly „ze sarderu, v němžto byl uložen roh rohatého hada k tomu cíli, aby nižádný člověk nemohl dovnitř vnésti jed". Nad štítem bylo „dvé zlatých jablek, v nichžto bylo dvé karbunkulů", aby zlato zářilo ve dne a karbunkuly v noci."

Celý výpisek:

„Při jedné příležitosti začal studovat klenoty a objevil se na jistém maškarním plese jako francouzský admirál Anne de Joyeuse v úboru posázeném pěti sty šedesáti perlami. Tato záliba ho upoutávala řadu let a lze vlastně říci, že ho neopustila nikdy. Často strávil celý den tím, že ve zvláštních kasetách rovnal a přerovnával rozmanité kameny, které nasbíral, tak třeba olivově zelený chrysoberyl, který ve světle lampy zrudne, cymofan se stříbrnou, drátku podobnou žilkou, pistáciově zbarvený chrysolit, topasy růžové jako růže a žluté jako víno, žhavě šarlatové karbunkuly s mihotavými čtyřpaprskovými hvězdami, plamenně červené hessonity, oranžové a fialové spinely a ametysty se střídavými vrstvami rabínovými a safírovými. Miloval rudé zlato slunečního kamene a perleťovou běl kamene měsíčního a lomenou duhu mléčného opálu. Z Amsterodamu si obstaral tři smaragdy neobyčejné velikosti a barevné sytosti a měl tyrkys de la vieillt nche, který budil závist všech znalců.

Vypátral také podivuhodná vyprávěni o klenotech. Alfonsova „Clericalis disciplina" se zmiňuje o hadu s očima z pravého hyacintu a v romantické povídce o Alexandrovi se praví, že dobyvatel Emathie našel v údolí Jordánu hady „s náhrdelníky z pravých smaragdů, vyrůstajících jim se hřbetů". V mozku draka, o němž nám vypráví Filostratos, byl drahokam a „ukázáním zlatých písmen a šarlatového roucha" bylo možno tu nestvůru uvrhnout do magického spánku a usmrtit. Podle velikého alchymisty Pierra de Boniface démant propůjčuje člověku neviditelnost a indický achát mu dodává výmluvnosti. Karneol tiší hněv, hyacint přivolává spánek a ametyst odstraňuje vinné výpary. Granát vyhání zlé duchy a hydropicus zbavuje měsíc barvy. Selenitu přibývá a ubývá s lunou a meloceus, který odhaluje zloděje, účinkuje jen po krvi kůzlat. Leonardus Camillus viděl bílý kámen, vyňatý z mozku právě zabité ropuchy, a ten byl jistým protijedem při otravě. Bezoar, nalezený v srdci arabského jelena, čarodějně léčil mor. V hnízdech arabských ptáků býval aspilates, který podle Démokrita chránil nositele před jakýmkoli nebezpečenstvím ohně.

Králové ceylonští projížděli svým hlavním městem s velikým rubínem v ruce, jak předpisovaly obřady korunovační. Brány paláce Jana Kněze byly „ze sarderu, v němž to byl uložen roh rohatého hada k tomu cíli, aby nižádný člověk nemohl dovnitř vnésti jed". Nad štítem bylo „dvé zlatých jablek, v nichžto bylo dvé karbunkulů", aby zlato zářilo ve dne a karbunkuly v noci. V Lodgeově prazvláštní lyrické povídce „Margarita z Ameriky" stojí psáno, že v komnatě královnině bylo lze zříti „všechny cudné paní z celého světa, vyvedené ve stříbře, jak hledí z krásných zrcadel z chrysolitů, karbunkulů, safírů a zelených smaragdů". Marco Polo viděl, že obyvatelé Zipangu vkládají do úst zesnulým růžové zbarvené perly. Jedna mořská nestvůra byla zamilována do perly, kterou potápěč přinesl králi Perozesovi, usmrtila toho zloděje a nad ztrátou perly truchlila po sedm měsíců. Když Hunové vlákali krále do ohromné propasti, odhodil perlu – tu příhodu líčí Prokopios – a nikdy už nebyla nalezena, ačkoli za ni císař Anastasius nabízel pět centnýřů zlatých peněz. Malabárský král ukázal jistému Benátčanovi růženec, jejž skládaly tři sta čtyři perly, každá za jednoho uctívaného boha.

Když vévoda z Valentinois, syn Alexandra VI., jel navštívit Ludvíka XII. Francouzského, měl – podle Brantôma – koně obtíženého pláty zlata a na čapce ve dvou řadách rubíny, z nichž tryskala veliká záře. Karel Anglický jezdil na koni ve třmenech ověšených čtyřmi sty dvaceti jedním démantem. Richard II. nosil šat v ceně třiceti tisíc marek, pokrytý balasrubíny. Hall napsal, že když jel Jindřich VIII. před korunovací do Toweru, měl na sobě „kabátec zlatem krumplovaný, zdobný pás, posázený diamanty a jinými drahými kameny, a kolem krku nádherný náhrdelník z velikých balasů". Milci Jakuba I. nosili náušnice ze smaragdů zasazených do zlatého filigránu. Eduard II. daroval Piersu Gavestonovi celou zbroj z rudého zlata, zdobenou hyacinty, s límcem se zlatými růžemi, posázenými tyrkysovými kameny, a s přilbicí perlami parsemmée. Jindřich II. nosil ošperkované rukavice s manžetami až k loktům a rukavici sokolnickou měl pošitu dvanácti rubíny a padesáti dvěma velikými orientálními perlami. Vévodský klobouk Karla Smělého, posledního svého rodu vévody burgundského, byl ověšen hruškovitými perlami a ozdoben safíry.

Jak nádherný býval kdysi život! Jak skvostný ve své okázalosti a zdobnosti! Už jenom četba o přepychu těchto zesnulých je podivuhodná!"

*

Dost mi to připomnělo knížku „Naruby“, des Esseintes, to byl taky takový estét. Co se mne týká, proti všem těmhle cetkám stavím ptačí hovno na hlavě. Howgh.


Je zde prostor k pátrání. Moje vysvětlivky tvrdí:

„Vypátral podivuhodná vypraveni o klenotech – Nic z toho, co se v těchto odstavcích praví o drahých kamenech a o dávných názorech na jejich zázračnou moc, není jisté Wildovou smyšlenkou. Jsou to vesměs citáty (možná, že ne vždy přesné) z různých, většinou prastarých spisů, které Wilde opravdu vypátral a prostudoval.

Všechny tyto Wildovy prameny není však možno si opatřit, ba mnohé nelze ani zjistit. Proto také k nim nemůže být připojen podrobný komentář. V žádné dostupné encyklopedii nebylo možno najít např. jména Pierra de Bonifáce a Leonarda Camilla a ani s ochotnou pomocí odborníků se nepodařilo přesně určit některé minerály, označené tu starobylými názvy."


Třeba bychom byli úspěšnější.

P. S.: vložil jsem, co z apokryfů vydaných ve Vyšehradu chybělo, obsah je v popisech:

http://www.databazeknih.cz/edice/knihovna-rane-krestanske-literatury-2306/strana-1

Ještě k Janovu dopisu - „navštěvujeme tělo svatého Daniela v Babylónu v poušti“ – nepochybně jde o Daniela biblického, uvádí se 6 míst jeho hrobu.

„….Tomášovo evangelium lze nalézt česky na internetu“ – ano a nejen ono. Ač křtěný ŘK, nepovažuji se za klasického věřícího. Nicméně Bible je bezesporu kniha zajímavá, stejně jako její vznik a formování její dnešní podoby, zejména s ohledem na nálezy starých textů. Když jsem se rozhlížel po Janovi vzniku té legendy, narazil jsem na web, který je nedostižným zdrojem apokryfických textů, stačí si jen vybrat. Je to trochu divně se tvářící: :
http://gnosis9.net/ - Bude tam nepochybně i řada fantasmagorií, na druhou stranu si člověk musí umět vybrat a posoudit co je pro něj přínosem. Navíc je tam řada věcí ke stažení v pdf.
„Ptačí trus na hlavě mi přijde šíleně zábavný!“ – když o tom tak přemýšlím, tak mně vlastně taky. Pokud si tuto představu vyvolám v souvislosti s tvou hlavou. Asi jsem poněkud škodolibý – ostatně je známo, že nic člověka tolik nepotěší, jako neštěstí či smůla někoho jiného – na druhou stranu by to mohla být známka mé rozkošatělé přejícnosti – říkal jsi, že ti nosí štěstí – tedy víc a houšť. Kružte ptákové a mějte dobrou mušku!
„…přísahu „při bradě nightlybirdově"“ – tak do toho bych se nehrnul. Užil jsem si dost kratochvílí s jistou nechvalně známou organizací a nemám nejmenší chuť nechat se na stará kolena ještě nahánět Al-Kajdou. Muslimové jsou jak známo celkem dost cimprlich a nedůtkliví.
Jinak fotky se povedly – viděl jsem své cranium točit se jako na obrtlíku (zajímavé, co současná technika dovede) – výsledek je ale ve hvězdách, budou se nad tím ještě docenti radit (doktory všeho druhu se mi vždycky spolehlivě povede vyvést z míry různými anomáliemi mého chátrajícího organizmu), výsledek se ale dozvím , až se páni domluví – spolu s ortelem pochopitelně.
K Wildovu květnatému popisu :
„Jak nádherný býval kdysi život! Jak skvostný ve své okázalosti“ – to je diskutabilní. Zcela jistě to bylo kouzelné za předpokladu vlastnění naducaného měšce a vhodného společenského postavení. Bez tohoto základu by to až tak zábavné být nemuselo.
Nemyslím si ale, že bychom něco světoborného objevili – ale lidová moudrost praví, že i slepé kuře může najít zrno. A navíc si myslím, že člověk může dělat i pitomost bez valného efektu, pokud jej to baví.
A tak si ty minerály projdu – byvši mlád, chtěl jsem být geologem. Tatínek mi to zatrhl se slovy: „To víš, že né. Já tě pustím do světa a ty zvlčiš. Už takhle je tě dost!“ A tam moje představa potulek po širém světě sbíraje šutry vzala neodvolatelně za své.
A je dobře, žes doplnil chybějící, není to podle mne na škodu a leckohos to může inspirovat a nemusí být ani věřící a praktikující křesťan.

Velmi zajímavé provedení na vynikajícím "válečném" diskusním fóru PALBA.CZ



Říše krále kněze Jana - hledání země která nebyla
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2811

Říše krále - kněze Jana - poslední možnosti najít ji v Asii
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5115

Říše krále kněze Jana, arménská možnost
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5129

Text příspěvku byl upraven 10.06.12 v 11:06

Lomax - díky, tam by mne ani ve snu nenapadlo hledat informace. Ale největší radost mi udělala tamní diskuze - jednoho potěší skutečnost, že existuje víc "magorů", kteří se zaobírají "blbinkami" bez jakéhokoliv praktického významu, natož případné lukrativity.

HTO - díky naší debatě jsem se vlastně dověděl, že autorstvím dopisu kněze Jana se mimo jiné zaobíral i Umberto Eco - viz http://www.databazeknih.cz/knihy/baudolino-3375 - nic bližšího nevím, nečetl jsem (zatím).
Jinak ke tvé citaci dopisu - narazil jsem na odlišný úvod (jak pokud jde o adresáta, tak i jeho oslovení) :
„ Kněz Jan, všemohoucností Boží a mocí Pána našeho Ježíše Krista král králů, vládce vládců, přeje příteli svému Manuelovi, knížeti konstantinopolskému , zdraví a štěstí z milosti Boží…“ - je tedy určen v této verzi synu Alexise (tedy takřka o 1/2 stol. později). Takže jsi se upsal buď ty nebo May či překladatel - taky je to vlastně zajímavost o šíření legend.
A v souvislosti s tím mne napadá poznámka - tady vidím i velkou slabinu internetu - volným sdílením a přejímáním se často šíří mýty a dokonce i naprosté nesmyslnosti.

nightlybird - Rádo se stalo.


Záhady mám také rád a občas mne zaujme nějaký krátký - občas úsměvný- článek zde:
http://www.zahadyazajimavosti.cz/index.php
http://www.zahadolog.net/kryptozoologie/

Text příspěvku byl upraven 10.06.12 v 17:03

Lomaxi: díky!

Taky mám rád záhady, ale jsem především – samozřejmě amatérský – kryptozoolog.

Nightlybirde, takové potěšení s tebou velice sdílím... S internetem je to pravda, ale ve středověku to bylo vlastně podobné v tom, že se někdo přepsal a už to zůstalo: viz. v úžasné knize K záhadným pevninám od Raymonda Ramsayho, kterou nelze dost doporučit, jména ostrovů v Atlantiku nebo změnu jména Sinclair na Zichmni. Internet má tu výhodu, že se na chybu dříve přijde, a nevýhodu v tom, že se případný omyl nebo mystifikace neuvěřitelně šíří (sám jsem obdržel řetěžový dopis o zatajení nálezu mořské panny, což je ve skutečnosti socha Juana Cabany, kterého navíc znám osobně). – O Baudolinovi vím, kamarád říkal, že nic nového tam asi člověk nenajde.

Já to tedy napsal přesně podle KM, ale Wikipedie (tedy anglická) tvrdí, že dopis začal obíhat Evropu v roce 1165 a byl adresován Manuelovi. Mimochodem, i Manuela oslovuje podivně. Podívám se do dalších pár knih, o nichž vím, že tam kněz Jan je. Wiki říká, že s každým dalším okopírováním se dopis přikrášloval. Stojí za ním prý téměř určitě nějaký Zápaďan, možná Žid ze severní Itálie nebo z Languedoku.