Nightlybird´s YJ Night pub

K apokryfům: díky za odkaz! Vychází jich hodně i knižně, vydávají se nálezy z Nag Hammádí, viz. např. http://www.oikoymenh.cz/rukopisy-od-mrtveho-more/

Problém je jen v tom, že při dnešních poměrech jsou ty knihy opravdu drahé. Nicméně, až vyjde znovu třetí svazek apokryfů ve Vyšehradu, ten si koupím. Jak říkáš, je to velmi podnětná četba pro kohokoliv, na vyznání nehledě (já jsem ŘK křtěný po narození, praktikující – smím-li to slovo užívat – ca. od osmadvaceti).

Fanatismus je hrozný, to je pravda. Mimochodem, přátelím se s jedním hluboce zbožným muslimem, a vzájemně se oslovujeme smradlavej ďaure (on mne) a pse pohanská (já jeho). – S Wildem máš pravdu, ale ono je to tak dodnes. Nic méně si trvám na tom, že hromadit smrtící prach, zlato, je pěkně pitomý smysl života.

A za přání velmi děkuji!

Text příspěvku byl upraven 10.06.12 v 17:13

Francesco Petrarca

Sonet


Mír ztratil jsem, a bít se nemám sil.
Chvěji se, doufám, žhnu, a jsem sám led.
V nebesa vzlétám, bych se probořil.
Nic nejímám, a přec objímám svět.

Do kobky vrhla mne těsné a prostorné.
Smyčkou mi drhne krk, a volnost dává mi.
Láska mě nevraždí, a přece drtí mne,
lhostejná k pouti mé slepými cestami.

Já slepý vidím vše a řvou má ústa němá.
Já zahynouti chci, a volám o pomoc.
Sám k sobě cítím zášť a pro druhé se soužím.

Živený bolestí jsem v slzách radost samá.
Mně stejně protiví se den jak černá noc.
To pro vás, paní má, se takto světem ploužím.

Robert Burns

Polní myšce



Ty plachá, šedá myško malá,
ó, jak jsi ty se polekala!
Ne, netřeba, bys utíkala
tak o své žití !
Vždyť můž jen otka neurvalá
ti ublížiti.

Mně žel, že člověk vládou svojí
rve pásku, která tvorstvo pojí
a v přírodě se vše ho bojí, -
a zmíráš v strachu
ty, jež jsi rodem družkou mojí
a sestrou v prachu!

Já vím, že kradeš někdy z žit,
aj což, chuděrko, - nutno žít!
Z dvou mandelů si klásek vzít, -
nu, buď můj host:
bych moh si chleba umísit,
mně zbylo dost!

I z tvého domku strh jsem krovy
a z vetchých stěn si vítr loví,
a z čeho nyní stavět nový
než z ostřice? –
Je za dveřmi sníh prosincový
a vichřice.

Když pustla pole a co kde,
tys viděla, jak zima jde,
a myslila, že budeš zde
se hezky mít. –
Tu třesk! pluh krutý projede
Tvůj teplý byt.

Ta malá hrstka trávy, stlaní,
tě stála krušné namáhání. –
Teď vypuzena! za vše ani
ti nezbyl kout,
bys mohla přebýt sněhu vání
a nezmrznout!

Však, myško, také my to známe,
jak ostražitost často klame, -
plán nejlepší, jímž hlavu láme
si člověk, myš –
co z všeho zbude? – strasti samé
a bol a tíž.

A přec tvůj osud přešťasten!
ty pouze víš, čím zraní den:
zrak můj však zpátky obrácen,
ó, teskno tam!
A přede mnou? – já hádám jen
a hrůzu mám.



překlad Josef Václav Sládek, in: http://www.databazeknih.cz/knihy/pisne-a-balady-15172

Na internetu se dá poslechnout v originále přednášená se skotským přízvukem a je to nádhera.

Tuhletu o polní myšce mám moc ráda..

Tady je hezky vidět "odvrácená a skrytá" strana této databáze, kterou vnímám možná víc, než pouhé informace o knihách - vzájemné obohacování, upozorňování na autory, kteří mi "proklouzli mezi prsty" a na knihy, které by mne jinak (k mé škodě) ani nenapadlo číst.
A za to bych ti chtěl HTO veřejně poděkovat (když se spolu nebudeme nikdy nejspíš "prát" s pařezy), stejně jako řadě jiných, nejmenovaných.

Ano, souhlasím, už jsem díky Databázi potkal nejen některé báječné knihy, ale také lidi.

Za dík děkuju a opětuju!

Láska není skleníková rostlina, ale divoká květina zrozená z vlhké noci, z hodiny slunečního svitu, vyrážející z divokého semene, které divoký vítr zavál podél cesty. Divoká rostlina, kterou nazýváme květinou, pokud se jí poštěstí rozkvést uvnitř našich zahrad, a kvete-li mimo ně, říkáme jí plevel. Ale ať je to květina nebo plevel, svou vůní i barvou je vždycky divoká! Kdekoli tato divoká květina vzklíčí, z mužů i žen jsou pouhé můry, kroužící kolem jejího bledého plamenného květu.

John Galsworthy, Sága rodu Forsytů

Věc názoru :
"Láska je nemoc, láskou se ochoří,
Jsou na ni krátcí všichni doktoři.
Nemocní láskou ať žijí,
já jsem pro epidemii."

Kdosi, kdesi.

„Láska je jako odvar z kolokvinty. Kdo si lokne, dostane bolení." Kara ben Nemsí / Old Shatterhand, Pouští.

Je mi proti mysli přít se s kapacitou typu Odl Shatterhanda či nedej bože s přírodovědcem typu HTO - výraz "bolení" mi ale připadá jako nepřesný a zavádějící. Na štěstí nemluvím z vlastní zkušenosti - přesto se ale bedlivě vyhýbejte všem poživatinám, které by jen vzdáleně připomínaly dýni, zejména při cestách do Turecka - rozhodně neuděláte chybu. V opačném případě mi dozajista dáte za pravdu, že má čeština pro následky takové neuváženosti celou řadu přiléhavějších a až expresivních slov.

Old Shatterhand je skutečně autorita. To si pamatuju ještě z FF MU.

V souvislosti s probíráním toho, v jaké kvalitě se sem přidávají autoři a knihy, napadl mě tenhle výpisek z knihy Vladimíra a Ondřeje Neffových Večery u krbu:

Na zastávce už čekaly dvě dívky, asi tak patnáctileté. Konečně tramvaj přijela, načež jedna z dívenek pravila:

– Hýml, ta je narvaná!

– To neva, povídá druhá, – pojď, pudem do couráku.

Otec jim však nedovolil nastoupit do couráku neboli vlečňáku. Velebně se před ně postavil a spustil – Pěkně zacházíte s naším rodným jazykem, děvčátka, jen co je pravda, pěkně przníte naši mateřštinu, náš poklad nejdražší, hýčkaný generacemi po celou dobu třistaleté poroby! Myslíte snad, že nyní, když žijeme ve svobodné republice a rakouská hydra leží v prachu, můžeme zapomenout na vzor Komenského, Havlíčka a našeho Mistra Aloise Jiráska?

Úžasné na celé příhodě je to, že oslovené dívenky zrudly, sklopily zrak a šly do sebe. Dovedete si představit, že by dnes… Ne, to je mimo veškerý pomysl.

(psáno počátkem 80. let)

Já si spíš ani nechci představit, co by dnešní patnáctileté dívky odpověděly, protože to ani tady nemohu napsat. Slyším je ve vlaku a v autobusu, když jezdím do práce a dělá se mi špatně.

Dovolte, abych tady opět zasela sémě romantiky. Dovolím si napsat báseň z knížečky Františka Hrubína, Kráska a zvíře. Knížku nemám, ale ta báseň mi zase tak nějak utkvěla v hlavě, takže se omlouvám za případné chyby.

Ty růže celé rudé byly a břešťan celý černý byl.
Jen okamžik a v této chvíli je opět pryč vše, čím jsem žil.

Příliž se sluncem skvělo nebe, příliž se něhou vlnil vzduch.
Že jednou ztratím právě tebe, šeptá mi strach, můj stálý druh.

Večerní růže rosou studí, břečťan je samý černý třpyt.
Les dokola, to vše mne nudí a jenom tebe nejsem syt.

Text příspěvku byl upraven 22.08.12 v 23:17

Alix -máš pravdu, romantiky není nikdy dost. Nediv se, že ti báseň utkvěla v hlavě - je to Spleen Verlainův ze sbírky Romance beze slov, kterou napsal v období soužití s Rimbaudem. Neposoudím, jak dobře si ji pamatuješ, já ji mám v překladu Petra Kopty, který je trochu odlišný :

Paul Verlaine - Spleen - z knihy Slova na strunách

Růže se rděly jako z rána,
břečťan však splýval skoro s tmou.

Jen řasou hneš, má milovaná,
hneš se - a zjitříš úzkost mou.

Nebe se příliš něžně klene,
i vzduch voní až přespříliš.

Mám obavy, dost oprávněné,
že záhy jinam zacílíš.

Jsem syt všech krás, jichž jsem si povšim
v kouzelném zdejším okolí.

Jsem přesycen vším, naprosto vším,
jen tebou, běda, nikoli.

Jak vidno, překladem jedné se získat více básní - podobných a přece jiných. A protože ani Verlaina není nikdy dost, přidal jsem knihu dvojice Verlaine/Hrubín. Sice ji nemám, ale může tady být i když má název Už nikdy.

Text příspěvku byl upraven 24.08.12 v 00:23

Nightlybird, opravdu jsi mne potěšil. Je zajímavé srovnat skoro stejné a přece jiné. Myslím, že tu svou verzi si pamatuji skoro, skoro přesně, možná bude nějaké přehozené slovíčko. Obě básně mají stejný rytmus, stejný význam a přece je každá jinak krásná.

Přihodím tuhle báseň ještě v překladu Gustava Francla:



Jako krev rudé máky byly
a tma se chvěla v révoví.

Byla jste, drahá, pryč jen chvíli,
já propadl už zoufalství.

Nebesa byla modře tklivá,
vzduch sladký, moře zelené.

Bál jsem se – čekat strašné bývá –
že náhle opustíte mne.

Lesk cesmíny mnou nezachvěje,
neokouzlí mě zimostráz,

mám kraje dost, jenž bez konce je
a všeho, všeho – kromě vás!

Text příspěvku byl upraven 24.08.12 v 15:06

Alix - ta sbírka skutečně vyšla v Hrubínově překladu a je dokonce tady - http://www.databazeknih.cz/knihy/pisne-beze-slov-15173

HTO - všiml jsem si, že v poslední době vycházejí překlady Verlaina většinou ve Franclově přebásnění. Nečetl jsem je , těžko posuzovat kvalitu. Tady ten Spleen se mi celkem zamlouvá - až na to druhé dvojverší, tam mi to "zoufalství" jaksi drhne. Ne významově, ale melodikou, prostě mi tam to slovo nerezonuje s révovím prvního dvojverší.
A jinak mám dojem jako by v té básni toho bylo víc "pod hladinou" - hned zkraje ten kontrast barev "rouge et noir" evokuje mi Stendhala a mám pocit, že je tam toho , těch odkazů , dokonce i víc. Asi bude ale lepší to nechat koňovi a jen se opájet libozvučností veršů.

Do této diskuze jsem nikdy nenakoukla a teď vidím, o co všechno jsem přišla. Až budu mít víc času, tak pročtu všechny stránky, nyní aspoň vyjadřuju díky těm, co přispěli na tu poslední. Polní myšla mě vrhla zpět na gympl, když jsme rozebírali knihu O myších a lidech a učitelka mě tak navnadila, že ještě téhož večera jsem ji přečetla a další den si koupila lístky do divadla - hrávali to Pod Palmovkou.
Jaktože mi unikal Spleen? Proč se do čítanek dá Zdechlina a prokletí básnici jsou tím považováni za probrané? Nemůžu se přestat vysmívat sama sobě, že jsem někdy mohla poezii považovat za ztrátu času. Koptův překlad je nádherný a je ukázkou, proč na databázi chodit - inspirace a potěšní z (ne)známeho. Díky!

Carrissa, snad mohu říct, že nás těší tvá chvála i tvůj zájem.

Nightlybird, to zoufalství mi tam taky hned skříplo.

HTO, proč tam jsou máky, když mají být růže? Aspoň myslím, že tam musí být jen růže?

Carrissa - nemyslím, že bys až tak o bůhví co přišla. prostě se tady čas od času porůznu scházíme a vedeme řeči, jak už je v obdobných místech zvykem. Nemyslím, že by Baudelairova Zdechlina zrovna tím, co by mělo omladinu přivést k poezii - je to ale na druhou stranu dost typická ukázka nabitá symbolizmem a doslova útočící slovně na všechny smysly, proto asi ta čítanka. To je ale známou skutečností, že čítanky a povinná školní četba jsou takřka jistou cestou k znechucení jak určitých děl, tak dokonce i celých autorů. Někdo se z toho časem otřepe, jiný má trauma do konce života.
Alix - nedalo mi to a našel jsem originál. Opravdu je tam řeč o růžích, myslím si ale, že jde spíš o kontrast barev, než o konkretní bylinu - tak to asi také vnímal Francl. Ona vůbec ta báseň na mne svými popisy působí jaksi impresionisticky. A tak trochu vyvolává jakousi melancholii. A vzpomínky zasuté v paměti.

Les roses étaient toutes rouges,
Et les lierres étaient tout noirs.

Chère, pour peu que tu te bouges,
Renaissent tous mes désespoirs.

Le ciel était trop bleu, trop tendre
La mer trop verte et l'air trop doux.

Je crains toujours,- ce qu'est d'attendre!
Quelque fuite atroce de vous.

Du houx à la feuille vernie
Et du luisant buis je suis las,

Et de la campagne infinie
Et de tout, fors de vous, hélas!

Text příspěvku byl upraven 25.08.12 v 01:40

Ptal jsem se kompetentního člověka na tyto překlady, a bylo mi řečeno, že na Verlaina je nejlepší Hrubín, který přebásňoval to, co se mu líbilo a stále to upravoval, protože nebýval spokojený; a že Hrubín je takřka srovnatelný s originálem. Gustav Francl dělá opak toho, co je správné: správné – či snad lépe nutné – je zachovat v básni autorovy objevy, a kompromisy dělat jinde.

Na Appollinaira jsou zase nejlepší Karel Čapek a Milan Kundera.

Z kritiky na překlady Gustava Francla vyšlé v knize „Galský kohout zpívá“ vypisuji: „K úspěšnému spojení inspirace s věrností dojde málokdy, ke vzácným výjimkám patří překlady Ivana Wernische, jenž sice všechny pro jistotu vydává za pouhé parafráze, dokáže však přeložit Trakla s vlasovou přesností, k níž u nás jiný překlad nedospěl. Všechno jistě – vzhledem k odlišné povaze jazyků – bez parafrází a licencí přeložit nelze, zvlášť u básní se striktně vymezenou formou (například rýmovaných); jedna zásada by však měla platit absolutně, z básně je vždy nutné zachovat to, čím je jedinečná, její nezaměnitelné nálezy. Je-li z ní občas třeba něco obětovat, tyto nálezy to být nemohou – jinak překlad prostě ztratí smysl.“

Celou kritiku si přečtěte tady na straně 21: http://itvar.cz/prilohy/33/Tvar06-2010.pdf

A Carisso, těší nás!

Nemůžu se nepodělit o jeden výpisek (K vybájeným pevninám, Raymond H. Ramsay, vřele doporučuji!!) o bájných zemích:


OSTROV KRESLIČOVY ŽENY

Dnes již nevíme, na které mapě se ostrov Kresličovy ženy přesně objevil, ale je to zábavná historka a nemůže být lépe vyprávěna než slovy Heylynovy Kosmografie z roku 1659. „Ostrov Kresličovy ženy jest jedním z ostrovů oné končiny (neznámého a pochybného území), o němž se zmiňoval sir Walter Raleigh ve své Světa historii. O něm pak byl zpraven Donem Pedrem ze Sarmienta, urozeným pánem ze Španěl, kteréhožto vyslal jeho král k založení osad v úžinách Magellana ... a kterýžto byv zajat sirem Walterem při jeho cestě domů otázán jím byl na některé ostrovy, které mapy ukazovaly v těchto úžinách a mohly mu být k mnohému užitku při jeho podnikání. K čemuž kratochvilně odpověď dal, že by se hodilo jmenovat jej ostrovem Kresličovy ženy řka, že zatímco kreslič svou mapu rýsoval, žena jeho vedle sedící jej požádala, aby tam dal nějakou zemi pro ni, aby tak ve své představě i ona mohla mít svůj vlastní ostrov. A smyslem toho bylo, že neníť takového ostrova, jak mapa předstírala. A bojím se, že kresličova žena vlastní mnoho ostrovů a k tomu ještě nějaké země na souši na našich obecných mapách, jež však by nebylo možno ve skutečnosti nalézti ani při nejpřísnějším pátrání." Mohli bychom dodat, že ani dnes to neni tak docela nepravdivé, i když jistě ne v té míře jako v časech Heylynových.

Text příspěvku byl upraven 31.08.12 v 15:25

Nightlybird, díky za originál, růže se mi tam líbí, máky mi tam prostě ani nesedí, takže mne potěšilo, že tam opravdu ty růže jsou.

HTO, tvůj výpisek je skvělý!

Ano, máky jsou tady divné. Proč tam nejsou růže, je mi záhadou jako to, zda se podařilo Achmedovi uniknouti. Ale podělím se s vámi o jeden hezký mák, dobře? http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka#319375_10151313538429167_1915841100_n.jpg

Děkuju, mám štěstí na skvělé knihy.

A já to tady musím dát, mně se to líbí!

Vrata od stodoly se rozletěla a jako husy za sebou se vyhrnulo pět slonů, oběhlo dvůr dokolečka, postavilo se v kruhu uprostřed, podalo si choboty a zazpívalo:

Potkali jsme kominíka
hleděl na nás s nevolí,
píchneme ho do pupíka,
ať ho bolí - nebolí.
Cára cára - Karkulka je hodná holka
Cára cára - vlk je potvora!

"Je to dost sprosté, " řekli kluci.
Opravdu to nebyla příliš slušná píseň, ale ti sloni to nevěděli. Oni nemohli vědět, co je slušné a co není, když to byli sloni. Jinak byli velmi slušní.

"Zahrada" Jiří Trnka