Nightlybird´s YJ Night pub

Nightlybird: Já jsem zase nevěděla, kde má tato balada původ, díky za info. Je to v povídce Ylla.

Alix - Ještě že jsem se to nepokusil hledat - nenašel bych to. V mém vydání je to jen v překladu a já bych byl nastavený na angličtinu, takže bych to určitě nezaregistroval.
On tam vůbec Bradbury nacpal docela dost poezie, hned v následující Letní noci je kousek Byronovy (jak jsem si teď všiml ) She walks in beauty.
Tím jsem ale odbočil od Jonsona, kterého si vlastně pamatuji jen kvůli tomu, že se pohádal se Shakespearem kvůli dislokaci Čech v Zimní pohádce. Je zajímavé, jaké pitomosti si kolikrát člověk uchovává v paměti.
A poznámka - na Marsu byla voda (kdysi), v jednom ze vzorků horniny našli žílu sádrovce. Takže, kdo ví, koho tam potkají Yorkovi nástupci .
No, to se už já nedovím, nedělá mi to ale těžkou hlavu.

Diskuse (z lat. discussio od dis-quatere, pře-třásat, zkoumat, diskutovat)[1] je věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí.
To nedělám chytrého – sliznul jsem to z wikipedie. Proč to tady tedy vkládám?.
Získal jsem odůvodněný dojem – zejména v poslední době – že to tady řada lidí prostě neví anebo to ignoruje a to se podle mne výrazně negativně projevuje na úrovni diskusí tady na DK. Zkuste si představit, že tady jako nečlen místní komunity ze zvědavosti nakouknete – jen tak pro představu jak to tady chodí, jaká je úroveň vlastní databáze a celková úroveň lidí tady, aby jste posoudili ono hamletovské (upravené) :„Být (tady), či nebýt?“ Nejrychleji požadované informace získáte ze statistiky, z diskusí a komentářů ke knihám. Alespoň já jsem takhle postupovat, než jsem se tady uhnízdil a myslím si, že je to standardní postup každého normálního člověka. A nejsem si jistý, jestli bych se obdobně zachoval nyní, kdy je v řadě diskusí plno výkřiků zcela „mimo mísu“ a beze smyslu, kdy celá řada komentářů k autorům a knihám je v podstatě bez jakéhokoliv věcného obsahu a je spíš absurdním plácáním a omíláním obecně známých faktů než subjektivním pohledem.
Dovolím si proto apelovat na vás všechny. Než něco odešlete entrem nebo kliknutím – zvažte jaký to má smysl, jaký účel (a jestli vůbec nějaký).
Uvědomte si laskavě, že jací budete vy, taková bude i celá DatabázeKnih. Vy všichni tvoříte nedílnou součást tohoto projektu a jeho podoba je především vaším obrazem.

Text příspěvku byl upraven 13.12.11 v 23:54

Jinak řečeno, člověk si připadá, jako kdyby mu někdo kálel do knihovny a on se zoufalstvím mohl jen přihlížet a rvát si vlasy. Béřu tvůj výkřik jako výzvu a stavá ze mě cenzor vpravdě snad až normalizační. Takže spatřím-li nějaký příspěvek, který nepřispívá, ale brakuje, zmizím ho. Tak slibuju, jako že je Bůh nade mnou.

Nightlybird: Tak jsem začala dumat nad Benem Jonsonem a vzpomněla jsem si, že jsem se o něm dočetla v knize Rubín je krví mého srdce, což mi hned nedošlo. Ta paměť, ta paměť....

herdekfilek - bojím, bojím - že tě za chvíli bude bolet od mizení ruka. Ono ale asi nic jiného nezbývá - těžko se dá předpokládat u některých jedinců výskyt rozumných myšlenek. Holt - kde není dostatek mozkové hmoty, těžko hledat myšlenku a známé biblické "Blahoslavení .... je želbohu slabou útěchou, nedá se očekávat okamžitý efekt nanebevzetí. Navíc si nejsem jistý, jestli to platí i pro ty, kteří až moc dobře vědí, co činí.

Alix - poznámka k Byronovi. Nemýlíš se v komentáři, byla to Augusta. Na štěstí byla nevlastní, takže to vlastně nebyl až tak zcela incest (měl s ní dokonce dítě - mám dojem, že dceru). Jó, Byrona bylo docela dost - nejen jako básníka, ale i jako člověka.

Text příspěvku byl upraven 14.12.11 v 17:50

Nightlybird: Ano, Augusta byla Byronova nevlastní sestra, to si taky pamatuji, jojo, bylo ho docela dost. A zase jsi mne dostal, protože Byronovy básně neznám, abych o nich mohla diskutovat, ale jsem ráda, že mne poučíš. She walks in beauty je opravdu v povídce Letní noc a zase se musím přiznat, že jsem vůbec netušila, že je Byronova.
"Jde v kráse své jak průzračná
noc kraji hvězd a bezmračna,
a vším nejlepším ze světla
i z šera tvář jí rozkvetla..."

O pár řádku dál je dětská
"- našla jen pár lžic
v polici, nic víc,
chudák pes nedostal nic!"
A to už si, doufám, odpočinu, protože to je jen dětská říkanka, aspoň doufám...?

Alix - nechám už Byrona byronem - až zas tak bůhvíjak ho neznám, spíš jen občas narazím na útržky. Jen tady ještě vložím tu báseň celou i s překladem - pokud by to ještě někoho zaujalo:

She walks in beauty, like the night
Of cloudless climes and starry skies;
And all that 's best of dark and bright
Meet in her aspect and her eyes:
Thus mellow'd to that tender light
Which heaven to gaudy day denies.

One shade the more, one ray the less,
Had half impair'd the nameless grace
Which waves in every raven tress,
Or softly lightens o'er her face;
Where thoughts serenely sweet express
How pure, how dear their dwelling-place.

And on that cheek, and o'er that brow,
So soft, so calm, yet eloquent,
The smiles that win, the tints that glow,
But tell of days in goodness spent,
A mind at peace with all below,
A heart whose love is innocent!

Jde v kráse jak noc zářící,
jež bez mraků a plna hvězd;
stín s jasem v luzné směsici
jí v zrak i pohled vetkán jest
v to měkké světlo blažící,
jímž zářný den sám nemůž kvést.

O paprsk míň, neb o stín víc
a zpola čar je seslaben,
jenž vlá v havraním lesku kštic
a na čele plá přitlumen,
kde myšlének dí na tisíc,
jak dráh a čist jim stánek ten.

Na čele tom, na tvářích těch
vypráví v tichu výmluvném
i luzný smích i barev žeh,
jak dobro sila v žití svém,
o duši, jíž vlá míru dech,
o srdci v lásce nevinném.
Je to jiný překlad než v MK, narazil jsem na něj kdysi náhodou na netu a už nevím kde a kdo je autorem - líbil se mi a tak jsem si jej opsal - snad se autor(ka) nebude zlobit.
Hezký předvánoční víkend.

Text příspěvku byl upraven 19.12.11 v 15:33

Nightlybird: Děkuji a slibuji, že už dám pokoj Byronovi i MK. Ale můžeš si za to sám, protože jsi hotová studnice informací a já jsem prostě těm informacím nemohla odolat. Tobě i všem, co nakouknou, přeji samozřejmě krásné vánoce.

Nemám rád tuhle dobu, dobu, kdy jakoby se lámal čas, dobu, kdy se člověk ohlíží přes rameno zpátky , kdy rekapituluje co čas odnesl a pokukuje dopředu ve snaze zahlédnout, jaká zvěrstva na něj ještě asi číhají, čemu všemu ještě bude muset čelit, než přijde poslední milenka.
Je to opravdu chvílemi až únavné pozorovat jak odcházejí zvířata, která chovával na klíně, jak v proudu času mizí přátelé, kamarádi, známí a vrstevníci, ano, to je asi ta tíživá těžkost bytí, o které občas mluví básníci.

čas v oparu se tetelící
jsem přibit vzhůru nohami
krvavé oči nevidící
přeludy faty morgány
a hořím žárem jenž se vrací
tak jako vlna devátá
z oblohy prší mrtví ptáci
je lásky šlépěj zavátá

Text příspěvku byl upraven 10.01.12 v 23:47

Jak tak pozoruji, tahle zima-nezima nemá negativní dopad jenom na mne. Když pozoruji jakými interesantními tématy se plní poslední dobou diskuze, tak doslova zírám. Na knižním webu je docela určitě nutné probrat, čím si kdo zakládá knihu, zda párátkem, vajglem cigarety, kolečkem salámu, perem jakéhosi ptáka, luční květinou, použitým kondomem či umělecky vyvedenou záložkou a dokonce se najdou lemplové líni knihu založit vůbec a jen tak si pamatují, kde přestali číst. Stejně hutné je téma kde kdo čte, zda v posteli obložen polštáři, nebo se pohupujíc v ratanovém křesle s doutníkem v ruce či na WC s vytřeštěnýma očima, dokonce dobrodruzi ovíváni vánkem v koruně stromů a prý jsou dokonce maniaci, kteří čtou kdekoliv, pokud mají po ruce knihu a volnou chvilku(aspoň 1/2 hoďky). Bezesporu je nutností zvážit raději vhodnou volbu povolání a probrat problematiku ŽP, případně sportovní výkony vybraných jedinců a literární ambice potenciálních laureátů Nobelových cen. Je to jistě poutavější než se dohadovat o nějakém dávno studeném páprdovi a jakési slátanině, kterou prý kdysi napsal. Vezměte si třeba toho s tím zvířecím jménem, prý je to těžkéj borec. Proboha, má smysl debatit o frájovi, kteréj nejen že je Rusák, ještě k tomu šlechtic a pěkně degenerovanej, ani rusky pořádně neumí, v těch 4 bichlích , co sesmolil je pomalu půlka po francouzsky či jak a nevím jak může psát o vojně chlapík, kteréj se z ní určitě protekčně ulil - pokud neměl modrou. Není divu, že je to pak slabota. To takovéj Kulhoš, ten je hustéj, to je jiný kafe. No řekněte sami - má smysl něčím takovým ztrácet čas. Tak jdu raděj hodit chrupku.

Text příspěvku byl upraven 16.01.12 v 12:54

A tak si hospodský stoupl do dveří, začal do noci řvát něco o studenejch páprdích, o kolečku salámu a o hlubokym porozumění, který není porozuměním, ale čuměním do blba.
Kde jsou ty doby, kdy se u knih debatovalo o smyslu života a ne jenom jeho zadělaných vycpávkách? Řekl si a s hrůzou pozoroval, že hned vedle kurníku mu nějaký podnikavec vztyčil stometrovou bustu sebe samého, aby pod ní mohl závodně onanovat. Popadne milý hospodský papuč a vrhne ji do zbytnělého ega nové generace, která netuší, že předponou de- je definována.
Kde jsou ty doby, kdy se v diskuzi diskutovalo, neplkalo se jen pro tu skutečnost, že nám huby narostly. Zahartusil hospodský a mrštil druhou papučí po blbovi, který mu zatarabil cestu do kadibudky svou strašlivou existencí.
"Dobrý večer, pane hostinský, mohl bych jedno řádně vychlazené Latté?"
"Ty jdi taky do prdele," vystřelil hospodský a zabouchl za sebou dveře.
Knajpa napchaná páprdy dávno již tuhými jako by zela prázdnotou, jen hostinský živě seděl na štokrleti a pozoroval vše svým jízlivým pohledem. Pro tuto chvíli zuřen, ale již zítra vyspán do růžova.

herdekfilek : Óóó, vskutku vzletná, byť sarkastická, reakce na moji noční tirádu. S mnohými větami musím souhlasit, jejich pravdivost je nepochybná. Musím se jen trochu ohradit, výrazy jako řvaní, zuření a jízlivost mi přijdou jaksi expresivní, bylo to z mé strany myšleno spíš jako nostalgický povzdech, třebas s kapkou ironie. Asi budou mé vyjadřovací schopnosti opravdu prachbídné - jak mi napsal do SZ jeden z uživatelů. No, s tím už teď těžko co nadělám, to mne může jen trochu mrzet. Horší je, že se nepochybně snížila i moje schopnost vnímání - nepochopil jsem totiž, zda můj názor na diskuze tady taky sdílíš, nebo to považuješ za naivitu hraničící se stupiditou nebo stařeckou demencí. To je ale jen můj problém, nic to nemění na skutečnosti, že je to reakce svěží v tvém obvyklém břitkém stylu a potěšila mne.

Mě ber jako násosku sdílejícího zcela tvé přesvědčení. Chodím se sem koukat do diskuze už jen z čirého masochismu. Už i ty hovory na urologii jsou podnětnější.

Můj příspěvek nebude tak řízný ani vtipný jako vaše, ale u této debaty nechci chybět, nebo lépe řečeno chci připojit svůj hlas k vašim.
Nechce se mi věřit, že mimo akademickou půdu se už o naznačených autorech a jim podobným nediskutuje.
Začínám v poslední době pochybovat o tom, že je blahodárné vydávat čtivé trháky, protože lepší číst něco než nic. Ne že bych si to myslela úplně jednoznačně, ale jeden hlas ve mně říká, že někdy je lepší nic než cosi.
A jelikož si myslím, že všechno se má dělat pořádně, nejen čtení, dodám, že knihovničku na WC ani v koupelně nemáme, kdyby to někoho zajímalo.

Něco z útlé knížečky Očarování - výboru veršů, jejichž autorem je Yusef Komunyakaa.


Metoda rytmu


Kdybys byla uzavřena v krabici
uvnitř další krabice v hlubokém lese,
neslyšela ptačí zpěv, cvrčky,
jak si třou nožičky, padání
listí z podzimních větví,
stále bys ještě slyšela tlukot
svého srdce. V narudlém přílivu
se na pláži zmítají ryby v písku,
třou se v měsíčním úplňku,
a to můžeme označit za první
rytmus, protože sex
probudil jazyk
a naučil ruce tlouci
na buben a užívat rákosu jako píšťaly,
než se začaly vyrábět
ze dřeva a mýtů. Nahoru
a dolů, dovnitř a ven, píst
probouzí nové sny. Voda
odkapává, až vyhloubí důlek
do masivu kamene.
Zkraje není větší
než náprstek, naplněný
radostí, ale prohlubuje se, až je mírou
rytmu samoty,
která rozpouští cukr v čaji.
Je doba, kdy hadi
svlékají duhu do trávy,
kdy kobylky skandují z hnojiště.
Ach ano, ach ano, ach ano
zní přitakání, jímž lidská kůže
oslavuje ruce. Mantra
jarního deště probouzí
stíny růže a podeňky
a někdo hraje na kosti,
až povstanou a znovu
ožijí. Víme, že všechno
záleží na chvílích ticha,
do nichž se pokoušíme vejít.
Vysoké podpatky za úsvitu
znějí jak smutný refrén.
Vidíš-li modř
v oceánu, tmavou i světlou,
cítíš-li, jak se při každém tvém
kroku červi hýbou pod povrchem země,
pak, holka, víš, co je rytmus.


(přeložil Josef Jařab)

Nad nynějším stavem diskutovaného se má mysl hrubě pozastavuje. Co se to tu pro pána Honzu děje? Náš knižní svět obsadil diskutér přesahující všední chápání a ujal se pravého dogmatického slova, jež nelze nikým vyvrátit, neboť jej nelze přesvědčit, aby snad věcně argumentoval k probíranému. Až je s podivem, kolik moudrostí dere se mu z úst. A tak mi snad odpustíte, když si nad tím štiplavým mokem tak to vyleju své srdce.
Mohu-li si dovolit letmý povzdech, zmínil bych zde sborovou píseň ze Sofoklovy Antigony v překladu F. Stiebitze:

Ó blažení ti, jejichž život nezakusil zla.
Neb jestliže někomu řízením božím je otřesen dům,
už nikdy ho nemíjí kletba a stíhá celý rod:
jak vlny moře vzdutého,
kdykoli vírné vichřice
se rozzuří, ženouce přes tmavé hlubiny pěnu vln,
jež valí černý rmut
až z hloubi ode dna,
co větrů stonem hřímají bičované břehy.
Tak od dávných dob i v domě krále Labdaka
je zřít, jak se množí osudu rány již od předků,
a nižádný člen se jich nemůže zprostit: jsou bez konce.
To nějaký bůh je kácí v prach!
Poslední teď již ratolest
se zaskvěla v rodině Oidipa svitem zářivým,
i tu však zastírá
teď bohů podsvětních
prach krvavý i zpozdilost slov a mstivé zaslepení.
Jaký, ó Die, lidský vzor
by zadržet mohl tvoji moc,
již nemůže spoutat ni krotitel všeho, Spánek,
ni měsíců neúnavných běh?
Neboť jsi věčný, nestárneš časem,
vladaři olympských výšin,
mihotnou září planoucích.
Jak dříve, tak i napříště
a navěky povládne tento řád:
že pohromě usouzené
nadobro neujde v životě lidském nic.
Neboť naděje těkavá
je naprospěch mnohému člověku,
však pro mnohé mámením lehkověrných tužeb.
Jde k tomu, kdo netuší zlého nic,
pokud si nohy nespálí ohněm.
Kdosi moudrostí veden
proslulý výrok světu dal:
že dobrem zlo se zdává těm,
jimž zavádí do pohrom duší bůh;
pak pohromě nelze ujít,
neboť je postihne za velmi krátký čas.

Elfos, díky za ukázku z mně zcela neznámého díla. Jen tak dál, už mi tady poezie chyběla, nějak jsem si zvykla sem chodit na trochu extra dobrého drinku.
Minas, tisíciletími ověřená kvalita, tou nemůže otřást nějaké to tupé bušení pětsí do stolu ani náhodou. A námi snad taky ne.

Ulice, jíž chodívám při nočních vycházkách vyhrazených k odpočinku, byla a je vždy plná vývěsních tabulí, kde mnozí z nově průchozích špendlí názvy knih, jež je nutí hlasitě se smát, či připichují jména autorů těchto děl, ale také stavení, kde se lidé schází a povídají si. V té ulici však stojí jedno, jež jaksi vyčnívá. Snad je to hostinským, snad hosty, snad vínem, jímž hostinský hostí. Bavívalo mě sedávat venku na lavici pod pootevřeným oknem a s očima zavřenýma naslouchat rozmluvám, debatám, citátům a básním.
Tam, do té hospůdky, v níž dobře měsíc neviděl jsem svítit, pomalými kroky jsem vešel, abych na moment se ukryl před světem tam venku a přiložil dvě tři polena do utuchajícího krbu. Jen co se místností začalo rozlévat teplo, uchýlil jsem se na barovou stoličku a, zády k baru pohlížeje na největší stůl uprostřed, vybavoval si ony hovory, jež jsem zpod okna slýchával.
Musel jsem zde strávit určitě několik desítek minut, a tak se teď zvedám zpět na nohy a před odchodem zpět do ulic přihazuji ještě polínko do ohně, aby jiní, ať štamgasti či posluchači, už zdálky mohli zahlédnout oknem plápolající světlo v noci, či ve dne dým, stoupající z komína hostince.

Je tu smutno...

Či bez radosti nad návraty
s podzimem zašlých zelení
my v šumu lesů jen své ztráty
vzpomenem v hořkém zasnění?

Či s přírodou, jež kvete, plane,
snad srovnáváme v mysli štvané
čas mladosti, v níž zůstává
jen lítost, lítost prchavá?

Puškin / Evžen Oněgin/

Po Čmeláčím medu (Torgny Lindgren), divné knize o divných lidech a strašných věcech, jsem začala číst Cesty hada na skále.

"Kdybys, Pane, někdy potřeboval hlt vody, co hasí věčnou žízeň bytí, tak ti povídám, dojdi si k prameni Oxkallkállan, poněvadž tam je voda průzračná a chladivá jako vzduch mezi hvězdami a je to na deset kroků od posledního můstku před horou Granberget.
Víš, že jsem od přirozenosti vzpurný, sám jsi mě tak stvořil. A pořád jsi mi domlouval, nebuď tak vzpurný, Brebto Jáni. V týhle věci mi připadáš divný, stvoříš člověka nějak úplně zvláštního, jako náfuku, paličáka nebo bůhvíjak jinak, a pak celý dlouhý lidský život zasvětíš tomu, abys kázal, že zrovna takoví být nemáme, zrovinka takoví, jak jsi nás stvořil.

Kdybys, Pane, někdy potřeboval hlt vody, co hasí věčnou žízeň bytí, tak ti povídám, dojdi si k prameni Oxkallkállan, poněvadž tam je voda průzračná a chladivá jako vzduch mezi hvězdami a je to na deset kroků od posledního můstku před horou Granberget.
Víš, že jsem od přirozenosti vzpurný, sám jsi mě tak stvořil. A pořád jsi mi domlouval, nebuď tak vzpurný, Brebto Jáni. V týhle věci mi připadáš divný, stvoříš člověka nějak úplně zvláštního, jako náfuku, paličáka nebo bůhvíjak jinak, a pak celý dlouhý lidský život zasvětíš tomu, abys kázal, že zrovna takoví být nemáme, zrovinka takoví, jak jsi nás stvořil."

Přátelé, tak se mi po letech podařilo najít alespoň asonanci a tak vám posílám svůj překlad nejznámější básně Leigha Hunta (1784 - 1859) nazvané Jenny kissed me:



Jenny mě políbila


Když jsme se potkali, Jenny mě políbila,
ze svého křesla vyskočila.
Zloději čase, jehož čilé
ruce tak rády kradou věci milé,
na krádež u mne nestačí ti síla!
Řekni to – že znavený jsem, a taky smuten;
zdraví a bohatství, jich doba pominula,
Řekni, že stařec jsem, leč nikdy dodat nezapomeň:
Jenny mě kdysi políbila!

Těžko podle jedné básně posuzovat autora, nota bene autora obrostlého mechem a lišejníkem. Ale stejně si myslím, že je škoda, že od něj u nás nic nevyšlo, mám dojem, že maník, který dokáže tak pregnantně vyjádřit skutečnost, že nás čas při svém běhu připravuje o mnohé, ale ani on nás nemůže připravit o vzpomínky - o ty nás připraví jedině ten zatracený Němec, jak on se to vlastně jmenuje - určitě vyslovil svým osobitým způsobem i jiné myšlenky, které bychom si měli upamatovat.
A malá poznámka - až by se ti nedej bůh někdy přihodilo, že by ti vyschl pramen, ze kterého tryskají verše, pokus se inspirovat u jiných a překládej zatím nepřeložené - nejsem žádný literární expert ani kriitik, jenom někdo, ke komu tvé překlady promlouvají a má teedy pocit, že ti to docela dobře jde.
I když dobře vím, že se báseň přeložit vlastně nedá, musí se přebásnit.

Báseň nenapíšu, jen vzdechnu! Konečně jsi se tady zase vrátil!!!!