Off topic a pověry a bludy všeho druhu
Nojo, piáno je v podstatě zbytečnej luxus. Když mi bylo 14, ségra se vdala a máti v bytě zahájila komplikované přesouvání osob a nábytku. Výsledkem bylo, že u mně v pokoji se místo jedné válendy, co jsem tam měl navíc, objevilo piáno - vlastně pianino, pianissimo, bydleli jsme v paneláku. Když k nám pak přišel bratranec, komentoval to slovy: to si nenech líbit, v posteli si hrát můžeš, ale na piáně se nevyspíš.
já měl jeden čas dokonce tři kytary. teď už nějakou dobu nemám žádnou, tu jednu poslední mi ukradli někdy před dvaceti lety a tenkrát zrovna jsem už moc nehrál, tak jsem si žádnou další neopatřil.
to s tím emilem jsem nikdy neslyšel - já trouba jsem se to musel naučit jen tak, bez mnemotechnické pomůcky. :D
Text příspěvku byl upraven 06.04.16 v 14:50
U nás se zpívalo pořád. Na to piáno uměla doopravdy hrát jenom máti. ségry sice furt cvičily stupnice, ale nic víc z toho nevzešlo. já jsem začal chodit do hudební školy v první třídě, ale ten pan učitel mi šel na nervy a já jemu, tak bylo rozhodnuto, že piáno pro mě není. na kytaru jsem se naučil asi v patnácti - jako skoro každej.
My měli doma klávesy, na kterých jsem si jako malá jen tak hrála a hlavně jsem si tam pouštěla ty melodie. Jeden čas jsem se opravdu chtěla učit, ale nakonec z toho nic nebylo.
Na kytaru uměl dobře hrát táta a my při jeho hraní zpívali. I na tu kytaru jsem měla neúspěšnou snahu se naučit.
Hanka: Zajímavá otázka při žádosti o křest. :D
Tu praxi se zpíváním je pravda, že člověk hodně praxe získá takhle u okolí, když se zpívá. Pamatuji si, že u nás se taky hodně zpívalo a mamka nás učila písničky, které my si se ségrama psali a pak si je zpívali a nakonec jsme je uměli zpaměti. Zrovna nedávno jsem si tak na některé písničky vzpomněla a zjistila jsem, že už si ty slova všechny takhle nevybavím.
Náš tatínek takto vzbuzoval nadšení ve svých dětech i vnoučatech zejména písní "Naša mamička sakrujú, že sem si posrál košulu." Ségra už se těší, jak to naučí svoje vnoučata.
Hanka: Zpěvník ten jsem měla taky, nejspíš bude někde u našich, mezi knihami, které jsem tam nechala, vše se mi do našeho malého bytu nevešlo. A to, co nám zpívala mamka, to jsme měli jen na papíře, v těch zpěvnících, co jsem měla, ty písničky nebyly.
Jo je to takhle pěkný to občas vytáhnout zazpívat. :)
Tak to musel být pan farář zklamaný, když se těšil, že bude mít dobrou posilu. :)
Text příspěvku byl upraven 07.04.16 v 10:37
To vám závidím, že umíte zpívat. Já mám sice bezvadný hudební sluch, ale jaksi jsem za celý život nepřiměla hlasivky, aby se tím řídily. A ještě to slyším! A prasklo to na mne už ve škole - byla jsem jediná, kdo měl dvojku ze zpěvu za to, že nezpívám s ostatními. Jak pravil pan ředitel - jestli zazpíváš, uslyším to a nechám tě propadnout!
Pan ředitel Procházka byl hodný člověk, ale můj zpěv na něj byl moc. Teda hodný - dneska by byl asi pořád někde na tapetě - pamatuju, jak vedl po chodbě chlapečka za ucho...
no jo, chlapečka. dneska už žádní chlapečkové nejsou. jenom hajzlíci. ;)
Asi chlapeček neměl možnost se přerodit v hajzlíka, když ho vodili za ucho. Jak říkal můj táta : Správně umístěná facka v pravou chvíli může někomu zachránit celou budoucnost.
Ja mám za sebou štyri hodiny operného spevu. Bohužiaľ po štvrtej hodine dostal p.učiteľ mozgovú porážku.A tak skončila moja kariéra v oblasti operného spevu. Ono to bol možno prvý pokus v dejinách naučiť niekoho spievať, kto nemá ani hlas a ani sluch.
Jak to kdysi zpívala paní Hegerová?
Má naděje hasne, jedno je mi jasné, je po kariéře - v opeře!
ja som to vedela už predtým. len to bol pokus,čo keby predsa.
Raz som spievala poriadne nahlas v jednom kameňolome. Všetko stíchlo, prestalo cvrlikať, čvirikať, štebotať a prvý vták sa vrátil asi až po hodine a opovážil sa niečo povedať.
Text příspěvku byl upraven 07.04.16 v 15:01
Já bych teda o sobě řekla, že moc zpívat neumím, ale baví mě to. I když jsem zpívala na základce ve sboru, protože mě tam učitelka na hudebku chtěla a pak, když mi to nevyšlo časově, že se mi to zrovna ta hodina sboru kryla s nějakým jiným předmětem, tak jí to mrzelo.
Ale jak říkám, nemyslím si, že bych uměla zpívat a proto nezpívám před lidmi, jen maximálně doma před přítelem.
To jsem si vzpomněla, že jsem si tak potichu začala v práci zpívat písničku s rádiem, protože jsem se neudržela a kolegyně na mě, co jsem říkala a já, že nic, že mi to nedalo a že jsem začala zpívat. Ona na mě, ať klidně zpívám nahlas. To jsem řekla, že radši ne.
Vložit příspěvek