Poezie ze šuplíku
DÍVÁM SE
stále vidím smutek v tvých očích
ale stále doufám, že se úsměv na tvé tváři objeví
dívám se na tebe s láskou v očích
ale vidím, že ty mě ne
stále se díváš jinam
na jinou
mé srdce pláče
chce být s tebou
co mu mám říct?
když jsem mu řekla ne
ono vysmálo se mi
zvyklo si na tebe
myslí na tebe denně
nechci si to přiznat, ale je to tak
když se snažím na tebe zapomenout
srdce mi přináší jednu vzpomínku za druhou
na ta objetí
vzpomínám se slzami dojetí
ZLOMENÉ SRDCE
dozvěděla se zprávu
kterou neměla nikdy slyšet
má toho teď plnou hlavu
tendence se k tomu stále vracet
i když ji to rozdírá srdce
oči jsou na tom nejhůř
ukazují bolest
tečou z nich slzy
mění se v potok a poté v řeku
nenašli bychom v nich však nic
v očích má prázdno
a ty jsou přeci odrazem duše
prchá z ní život
mění se v mrak
stala se kapkou padající na zem
jak dopadla, zmizela
říká se tomu, koloběh života
Chybí mi světlo, slunce zlatá zář
Chybí mi paprsky hladící mou tvář
Chybí mi vánek, v očích třpyt
Chybí mi neohlédnout se a jít
Chybí mi radost, úsměvy
Chybí mi drobné objevy
Chybí mi pocit, že něco začíná
Chybí mi sladká, letní zmrzlina
Maršálu Koněvovi
Navzdory listům vytrhaným ,
z jen pár let starých učebnic,
Navzdory sochám zneuctěným,
navzdory lžím že nikdy víc.
My víme kdo nás osvobodil,
tehdy, když kvetly šeříky.
Tu sochu znovu postavíme,
a znovu začneme od píky.
Zpěv Míru
Neznámy autor
Aby mohly znít trouby kanálové
a lampasy nosit armádní generálové
pro gáži dělnických ředitelů
tu sedím v hajzlu v podvečeru a zpívám
zpěv míru.
Neznámému autorovi
autor : Vestička
Napsal korán , napsal bibli,
jak vše stihnul, kdepak bydlí?
Text příspěvku byl upraven 11.05.20 v 20:42
PODZIM LÁSKY (OČIŠTĚNÍ)
slýchám tvůj smích
v šelestění listí
už to zní šíleně
a není to všechno
zabíráš si pro sebe moje myšlenky
nedáš mi odpočinout chvilku
vídám tě ve své hlavě
tak často, jako by ani nebyla moje
nedáš mi spát
a když přeci jen
jsi v každém mém snu
ale je to beznadějné
ty mě nevidíš
neslyšíš
a když přeci jen něco zaslechneš
děláš, že nic
proto jsem své city uzavřela do této básně
když vzpomínám na to, jak mi bylo krásně
při psání těch pár řádků
ale musím vykročit dál
nedívat se zpátky
jinak neuvidím, co se přede mnou rozprostírá
a jestli pro mě něco nového svět nechystá
STÍNY SVĚTLA
jako malá jsem viděla světlo
věřila v právo na štěstí
doufala v dobro
dívala se dopředu
netušila, že se za mnou plíží zlo
když jsem to nejméně čekala
tak mě dostihlo
kdysi jsem bojovala
a cestu z nešťastného koloběhu hledala
po pár letech jsem to vzdala
všechny zuby jsem si na hrbolaté cestě života vymlátila
nehty do krve polámala
jak jsem se pevně držela jeho stěn
srdce vykrvácelo z ran od tolika "přátel"
nyní tu stojím zničená
nevím, proč ještě stojím na svých nohou
ještě mě nějaký provázek stále drží nad tou propastí
nevím, kde je
nevím, za co drží
co tak důležitého mě s životem pojí
stále jdu proti zdi
doufám v zázrak, že se to změní
najdu ze smutného koloběhu vytržení
provázky se obnoví
a život začne být zase růžový
Poměrně stručné
Rád bych řekl jednu věc,
nechci aby to byl další kec.
Ta věc je mnou zaonačena,
do popředí se dere její cena.
Začala mě bavit poezie, ale nevím s jakými díly začít. Co pokladáte jako takový základ nebo za klasiky?
Seifert a Skácel jsou na začátek moc těžký. François Villon - to je pravá poezie pro začátečníky. Je to zpěvné, vtipné a zůstane to člověku v hlavě už napořád. https://www.databazeknih.cz/knihy/villon-89723
Bóže... bližší českému čtenáři... Mně je třeba zrovna Villon mnohem bližší než Erben a to jsem českej čtenář jak poleno. Mně je jedno, odkud kdo je, ale když někdo začíná s poezií, měl by zkusit nejdřív básně, které mají jiskru a švih, které se dají zpívat.
Já opravdu nejsem začínající čtenář. Svoje oblíbence mám dávno "vyzkoušené". Necháme toho. Koneckonců chtěl jsem poradit uživateli martan24...
ak by ale niekto chcel seknúť s poéziou - odporúčam nášho najväčšieho básnika - Palinka Hviezdoslava. Na odúčanie a očkovanie proti poézii - ideálny.
Ty tomu Hviezdoslavovi nikdy nedáš pokoj. Má kliku, že je už po smrti, ještě by z toho chudák zatrpkl.
Přiznám se, že třeba na naše české obrozence si taky moc nepotrpím, což ovšem neznamená, že si jich nevážím. Ono to musí dát fušku, když si národ schová na pár set let jazyk do almary, zase ho oprášit, aby se s ním dalo znovu vyrazit mezi lidi.
Měla bys Hviezdoslavovi přiznat, že svoje si odpracoval a pokud jeho dílo má dosud čtenáře, nemohlo to být tak docela marné. Nech ho spát.
Vložit příspěvek