10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou
Jan Rendl
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461380/bmid_10-000-kilometru-pesky-jizni-amerik-KUH-461380.jpg
4
164
164
Téměř třicetiletý prodavač a příležitostný cestovatel se rozhodne pěšky přejít Jižní Ameriku. Jak to může dopadnout? Vzdoruje jazykové bariéře, drogám v kolumbijských ulicích a všudypřítomné chudobě. Vydává se do nitra kontinentu, aby poznal nový svět i sám sebe. V Kolumbii se setkává s neuvěřitelně srdečnými lidmi a naprostým minimem překupníků. Dostává se do Ekvádoru, který mu pokládá do cesty všechny překážky ze svého arzenálu. Dokáže se popasovat s nelidským vedrem v horách či lijáky uprostřed deštných pralesů? Opravdu se zatoulá do jediné české hospody na kontinentu a okoření si putování pekelnou kocovinou? Proč se v Peru málem ožení a následně sám vyběhne menší šestitisícovku? Zkrátka nemá na cestách ani chvíli klid. A to ještě netuší, co ho čeká na hranici s Bolívií…... celý text
Přidat komentář
Po přečtení všech dílů od Zibury mi tato kniha přišla nudná, hodně jsem se do čtení nutila.
10 000 kilometrů to není. Kniha končí v půlce na hranici Bolívie. Bylo to dobře napsaná a opravdu čtivé. Kniha napsaná bez servítků a tak jak to opravdu je. Takže když autor letí balónem nad plání Nazca, tak to odbyde jednou větou. Ale kde všude dostal průjem se dozvíme vždycky. Tím nechci knihu srážet, líbila se mi a určitě si přečtu i ty další.
Trochu mě zarazila autorova osobnost. Pořád obchází předpisy, leze kam nemá a hrozí mu zmrzačení, stěžuje si na evropskou společnost a tak. Asi se v životě potkal s dost zvláštními lidmi, protože ten pocit odcizení, materialismus bez citu, blbnutí s Instagramem a podobné věci na které si pořád stěžuje, já vůbec nepociťuji a ani neznám někoho, kdo by to řešil. V přátelství věřím spíš na kvalitu než kvantitu. Takže autorovi přeji, aby našel někoho, kdo mu pomůže změnit názor na lidstvo k lepšímu. A mnoho dalších kilometrů
Jan Rendl ušel pořádný kus cesty. Klobouček smekám. Každá stránka je jenom špička ledovce. Z tak časově a kilometrově dlouhé cesty je bezpochyby mnohem více zážitků, než kolik se vešlo do jedné knih. U každé fotky jsem si přála vidět pár dalších a slyšet k nim historku, co to je, kde... Je dobré, že autor sám přiznává, že riskuje až za hranu, a připouští, že by za to mohl zaplatit vysokou cenu. Asi to bude mít dost společného s jeho nepoučitelnou zálibou v nerespektování hranic, pravidel a předpisů. V tom tkví má silná antipatie s autorem. Opovrhuje středoevropskou (materialní) kulturou. Hm, ok. Nicméně tato materiální společnost poskytla vybavení, léky, oděv aj., co si s sebou vzal do jižní Ameriky. Ta samá kultura mu umožnila tam odletět a platit/výbírat z bankomatů kartou. Na toto vše taky nějak získal finance, že... Poučka zní: "Nekousej do ruky, která tě krmí."
Jedno mínus za uspěchanost snad už od první třetiny knihy. I stovky kilometrů, dny a snad i týdny byly dost šup šup, oproti úplnému začátku.
Druhé mínus, že kniha končí na hranicích Bolivie. Bez vysvětlení, co bylo/bude dál.
Na začátek nutno podotknout, že se kniha jmenuje 10 000 kilometru pěšky, ale v knize je zachycena jen polovina :-) za mě dobrý, čtivý cestopis několika státy, odsejpa to, má to spad, dozvíte se něco jak o místních obyvatelích, pataliich autora i historii. Objednala jsem si další dil o Kolumbii v době covidu, tak jsem zvědavá
Je pravda, že je to celkem surové čtení, a možná právě proto jsem si knihu moc užila. Těším se na další knihu autora.
Je těžké nějak celkově knihu zhodnotit, jsem na rozpacích. Cestopisy mám ráda, ale zde se na mě tak nějak nepřenesl ten dobrodružný duch, vítr v zádech a pocit svobody. Chybí mi více popisu přírody a měst, naopak popis setkání s místními mi přišel někdy až zdlouhavý. Občasně jsem se při čtení nudila.
Co se týká autora, tak ten mi popravdě bohužel nebyl sympatický, neřídí se pravidly a hodně věcmi pohrdá. Na straně 256 autor píše dosti zajímavé názory. Doslovná citace. „Já od toho všeho utíká, nedá se v tom žít. V mé zemi už se k sobě lidi ani nechovají jako lidi. Tady je mi mnohem lépe,“ absolutně jsem nešetřil kritikou materialistické společnosti, zmagořené Instagramem, kterou ze srdce nesnáším. „Všem jde jen o to, jak vypadají před druhými. Všichni hledí jen na sebe... (strana 256, Kniha: 10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou)
A toto je mi teda hodně proti srsti. Uznávám, že ne vše je vždy růžové, ale zase vše má dvě strany. Nevím, kde autor žije, zda např. ve větším městě kde život plyne jinak, ale u nás na vesnici je krásně a nijak svázaně se necítím.
Chápu, že v některých částech světa jsou lidé srdečnější ale je prostě třeba brát lidi takové jací jsou, všude na světě jsou jak lidé srdeční, tak lidé odtažití. Mně třeba osobně autor svými myšlenkami a postoji moc k srdci nepřirostl. Řeči o materialistické společnosti mě štvou a myslím si, že každý se snaží žít, tak jak umí.
Grafické zpracování knihy je moc pěkné.
První kniha kterou jsem četl od Českého cestovatele Jana Rendla. Jan Rendl má za sebou úžasný příběh. Ve 20 letech se ocitl na ulici jako bezdomovec, pokusil se i o sebevraždu aby poté nalezl sám sebe a začal cestovat. Kniha je to velice osobitě pojatá. Popis cesty a určitá bezstarostnost autora mě přišla chvílemi až obdivuhodná. Co mě zaujalo je dobrota obyvatelstva kudy autor procházel a to jak se chtěli rozdělit o to málo co mají a vždy se snaží pomoci. Přiznám se že jsem tyto kouty světa nenavštívil, ale je to k zamyšlení s ohledem na to jak se občas jako Češi chováme. Autor sám jde příkladem svým minimalismem a tím že se sám o své věci a zásoby ochotně s potřebnými podělil.
Kniha se mi moc líbila a jsem moc rád že jsou další díla, které na mě ještě čekají.
Můj první a určitě ne poslední cestopis. Myslím, že jsem si ani na začátek nemohla vybrat lépe. Jako první mě zaujal jazyk, jakým autor napsal svoje putování. Byl to jazyk, jaký bych očekávala u nějakého románu, ale už vůbec ne u cestopisu. Dále musím Rendla pochválit za to, jak vše tak krásně a detailně popsal - rozdíl mezi bohatými a chudinskými čtvrti, nádhernou, avšak občas dost nevyzpytatelnou přírodu, tamní tradice, zvyky a památky, klima a atmosféru jednotlivých zemí a dobrosrdečnost lidí, které po cestě potkal. Na druhou stranu docela podrobně popsal i své střevní problémy, které si za mě občas mohl ponechat pro sebe :). Každopádně klobouk dolů za to, že se sám vydal na napříč Jižní Amerikou a přesto, že mu příroda nachystala několik nepříjemných překvapení, to zvládl na jedničku.
Na úvod bylo pro mě zklamání, že se kniha jmenuje 10 000 km a ve skutečnosti ujde půlku. Očekávala bych to někde zmíněné, rozdělit to na díly, aby kupující věděl, že je potřeba dočíst zbytek v dalším dílu. Za to ubírám hvězdu dolů. Styl psaní byl celkem fajn, ale někdy bych očekávala rozepsání víc. např. u pokoření vrcholků než to, že se tři dny někde opíjel, bylo mu z toho zle a měl z toho sračku. Každopádně i tak klobouk dolů, že se vydal sám, měl na to ty koule a celé to zvládl. Vystoupil hodně z komfortní zóny a zažil spoustu dobrodružství. Opět se potvrzuje, že čím méně toho lidi mají, tím víc by se rozdali. I tak to pro mě bylo příjemné cestovaní a dozvěděla jsem se zase něco nového :)
Po dlouhé době pěkný cestopis, který mě nadchl nejen obsahem, ale i přebalem. Autorův styl psaní mi sedl, nepřišlo mi, že by zde byly pasáže, které by mě nudily. A hlavně se mi líbílo, že si autor občas nebral servítky a s nějakou cenzurou si nelámal hlavu a prostě napsal věci, tak jak se staly a nejspíše, tak by to vyprávěl i kamarádům u piva. Při čtení se rozhodně nebudete nudit. I když já sama bych se asi nikdy do Jižní Ameriky nevydala, jsem moc ráda, že jsem si mohla o ní přečíst v tomto cestopisu.
Podobných cestopisů se poslední léta vydává více a více. Nevadí mi to, tento druh literatury mám opravdu velice rád a přečetl jsem jich tak už celkem hodně. Putování J.Rendla po Jižní Americe znělo zajímavě a to mě nalákalo (i obálka není odfláknutá). Z mého pohledu jde však o průměrný cestopis, který měl čtivější pasáže a některé o poznání slabší . Ostatně to tak musel mít i autor se zážitky během cesty (viz text). Na tom není nic neobvyklého. Zpočátku se putování neomezovalo jen na alkoholové zážitky a problémy s vyprazdňováním a autor více nastínil okolí cesty, přírodu, lidi, způsob života, pocity... Bohužel např. poslední třetina putování po Peru sklouzla až příliš k popisování stále se opakujících alkoholových zážitků (V reálu pro J.R. určitě super, ale čtenářsky to začne být trochu nudné). No a zde se dostávám pomalu k mému rozčarování. Současné cestopisy nejsou nejlevnější literaturou a mrzí mě, že se vydavatelství rozhodlo rozdělit putování za účelem zisku do dvou knih (název této knížky tak značně klame). Knížka je graficky pěkná, ale až moc stránek je prázdných (malinký obrázek rozcestníku neberu jako adekvátní výplň). Kdyby došlo k ubrání nezajímavých pasáží a dalších výplní, ke zmenšení písma a odstranění bílých listů, vešlo by se celé putování J.Rendla při přidání 100 stran do jedné knihy, název by odpovídal ději, ubylo by hluchých míst a já bych šel s hodnocením o hvězdičku výše. Podobným dobrodruhům, ať mají vyjadřování jakékoliv, prostě fandím.
Dobré hned na začátku podotknout, že se nejedná o 10 000 km v této knize, ale kniha má pokračování, což jsem v době koupi knihy a ani při prvních stránkách čtení netušila. Kniha je napsaná čtivě, má spoustu fotek, ale něco mi tam chybí. Mám ráda cestopisy, kde se dozvím spoustu nového, nejenom to co autor prožívá, kolikrát se opil a jaké měl pak zdravotní potíže. Např. Nazca - přelet nad Nazcou patří k těm nejhezčím turistickým zážitkům a dál nic, ten kdo to sám nezažil, se o tom nic nedozví, Lima - slumy a nic, Arequipa - nic a pokud je to název, který neznám, tak si ho ani nezapamatuji, protože si ho z ničím nespojím, leda, že bych si značila, kde se autor účastnil jaké pařby. Takže v tomto ohledu zklamání a nevím, jestli si koupím pokračování. Ale před jeho výkonem smekám.
Po titulu jsem sáhla, protože Jižní Amerika je (co se týká pěšího putování) místo zatím méně známé. Kniha není ani dobrá, ani špatná. Prostě průměrná. Jedná se o obvyklý cestopis, autor u mě moc sympatií nevzbudil. Je třeba říci, že v této knize 10 000 kilometrů rozhodně nepadne.
Ano, autor je výsostně svůj: svérázná minulost, na kterou se občas odkazuje, neskutečná tvrdohlavost až svéhlavost, se kterou jde za okamžitým nápadem, nerespektování příkazů a doporučení, to vše může některé čtenáře odrazovat i iritovat. Jistě, autor si jde svou cestou, ale na druhou stranu pokud mu někdo vyčítá nedostatek pokory případně bezohlednost, tak to asi četl nějakou jinou knihu. Myslím, že srdce má otevřené víc než dost; něco, co jsem u takového Zibury nikdy nenašel.
Příhoda, kdy si po pozvání na nocleh hraje celé dopoledne s malým chlapcem a ráno, ač ateista, se v kostele s místními modlí česky za rodinu, která se ho ujala, hovoří za vše. Pane Rendle, smekám a těším se na další díl.
Úryvek:
A tak jsem zavolal na odcházejícího Juana a zeptal se jednoduše: „Proč mi vlastně pomáháš?“ „Přece proto, že jsi člověk,“ odpověděl s klidným úsměvem na tváři a zanechal mě i s mými myšlenkami stát v chodbě u pokoje.
Hurá, dočteno... můj první cestopis.
Líbí se mi, že je to napsano formou zážitků autora. Tohle jsem přesně chtěla zažít... hodit batoh na záda, vybrat si zemi a jít... poznávat... především lidi... a taky se kochat krajinou. Jenže není dost odvahy. Mám pocit, že jako žena bych si docela koledovala o malér kdybych se pohybovala sama prázdnými cestami uprostřed ciziny. A tak si užívám všechnu tu odvahu a nerozvážnost, kterou oplývá autor.
Jediný co mě na této knize zamrzelo byl konec. Nejenže nedosáhl 10 000 km což mě trápilo hlavně od druhé poloviny knihy kdy mi začalo docházet, že pokud zbylých 5000 km neshrne v posledních pár kapitolách tak není šance dojít cíle. Čekala jsem, že třeba na konci bude napsáno "Pokračování příště" namísto "Konec."
Ale autor je prostě rebel a dělá si co chce ostatně jako při jeho putování a tak mu to odpouštím.
Jan Rendl má jedinečný hlas. Jeho pohľad na svet je iný a asi nesadne každému. Je totiž ovplyvnený ťažkým životným obdobím, ktorým si prešiel a z ktorého čo-to odhalil aj v tejto knihe. Autor sa na nič nehrá. Nič neprikrášľuje. Píše jednoducho realisticky. Takže sa v knihe nevyhýba vulgarizmom či alkoholu, nepočúva rady ostatných a často so svojím životom zbytočne hazarduje. A práve vďaka tejto autentickosti sa jeho rozprávanie odlišuje a pri čítaní vyvoláva o niečo silnejšie pocity, než bežný cestopis.
Pri čítaní Janovho cestopisu sa budete smiať, budete krútiť hlavou, "vypočujete" si rôzne vtipné, tragikomické, napínavé a niekedy až neuveriteľné príhody, prejdete kopu zaujímavých (a často aj dosť nebezpečných) miest (o ktorých sa dozviete všelijaké zaujímavosti) a stretnete rôznorodú zmes dobrosrdečných, nebezpečných a divných ľudí. A keďže fotky sú neoddeliteľnou súčasťou každého cestopisu, aj tu o nich nie je núdza (akurát dúfam, že nabudúce ich autor spraví o trochu viac). Ja som sa teda bavila od začiatku do konca a už sa teším na ďalšiu autorovu knihu.
V cestopisech nejsem úplně sečtělá takže jsem nevěděla co úplně očekávat. A jsem ráda, že jsem tomu dala šanci. Tato kniha mi ukázala kousek ze světa. Klobouk dolů před autorovou odvahou. Další knihu si určitě s radostí přečtu.
Tak jo, zaprvé musím upozornit, že jsem ovlivněná, Honza je náš (s manželem) dlouholetý kamarád, a i když se už skoro nevidíme, tak prostě je v našich srdíčkách zakořeněný.
Zadruhé normálně cestopisy nečtu, takže vůbec netuším jak má takový cestopis vypadat. Dokonce jsem slyšela názor, že když podobnou literaturu nečtu nebo není pro mě cílená, tak vlastně můj názor je zbytečný, ale já Vám ho tady stejně napíšu. :D
*
Mně se to líbilo. Honza píše tak jak mu pusa narostla, píše tak jako by vyprávěl kamarádům, takže mně to nepřišlo nijak rušivé a divné, protože jsem si ho úplně představovala, jak nám to vypráví. Na druhou stranu chápu, že jeho osobitý styl někoho může pohoršovat, ale banán.
Řádky odsýpají a mnohem rychleji než kilometry, které musel Honza nachodit, ale bavilo mě to od začátku do konce, i když jsem to četla neskutečně dlouho (mimino). Dneska jsem však zfoukla dvě třetiny knihy a šup, je dočteno.
Takže Honzo, jak jsem slíbila, do vydání druhé knihy jsem to dočetla a moc se těším na druhou část tvého putování.
Štítky knihy
drogy cestopisné příběhy cestopisy Jižní Amerika Peru domorodci české cestopisy Kolumbie BolívieAutorovy další knížky
| 2021 |  10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou |
| 2021 |  10 000 kilometrů pěšky Latinskou Amerikou |
| 2022 | Pěšky Kolumbií pod rouškou covidu |
Pěkná čtivá knížka. Jen 10 hvězdiček bych dala za krásnou obálku. Velmi se mi líbily v knize autorovy fotky z cest a jeho upřímnost, na nic si nehraje.
Sám se divím, jak jsem s tímhle přístupem zvládl ujít už přes čtyři tisíce kilometrů. Možná to však bylo právě tím, že jsem si s ničím nelámal hlavu a dělal věci tak, jak mě zrovna napadlo. Když se nad tím zamyslím, je to vlastně ten nejlepší způsob, jak dosáhnout cíle.
Myslím, že podvědomě jsem se snažil dostat do obtížných a nebezpečných situací. Utíkat pořád dál a dál, přes všechno, co se mi postaví do cesty, abych ze sebe vyplavil žal, který mě uvnitř sžíral. Jenže jsem zároveň moc dobře věděl, že jednou přijde den, kdy se budu muset vrátit. Den, kdy cesta skončí. Strach z dalšího života, z dalších ran osudu, dalších milostných zklamání. Má minulost mě nutila mít strach z budoucnosti, která měla jednoho dne přijít.