100 dní štěstí
Fausto Brizzi
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/227259/bmid_100-dni-stesti-227259.jpg
4
313
313
„Nejztracenější ze všech dní je ten, v němž jsme se nezasmáli.“ Nicolas de Chamfort Hořce úsměvný román o lásce, chlapském přátelství, slunné Itálii a skvělé italské kuchyni. Budete plakat a budete se smát, jako byste sledovali skvělý film! Nemám žádnou zásluhu, pro kterou bych byl oficiálně vzpomínán. Abych ospravedlnil tu mramorovou desku. Desku, kolem které někdo projde a řekne: „Mrkni mi do Wikipedie, kdo byl tendleten Battistini!“ Nicméně mám ženu a dvě děti, které miluju, úžasné přátele, mužstvo kluků, kteří by za mě dali život. Dělal jsem chyby, další ještě udělám, ale taky jsem se zapojil. Taky jsem tu byl. Možná v koutku, nebyl jsem oslavenec, ale byl jsem tu. Jediné, čeho lituju, je, že jsem musel zjistit, že umírám, abych začal žít.... celý text
Přidat komentář
Připojuji se k menšině.Podle mě kniha ani neurazí ani nenadchne.
Místy jsem se pobavila,místy měla slzy na krajicku,ale těšila jsem se až ji doctu a pustím se do jiné knihy
Velmi dojemný příběh. A také opravdu k zamyšlení, jak mnohé věci považujeme za samozřejmé, dokud nás osud nepraští přes prsty.
Jen tři hvězdičky za to, že jsem mu absolutně nevěřila tu lehkost s jakou těch posledních 100 dní prožil. Říkám si možná protože nejsem muž. Ale když na to kouknu z pohledu ženy, manželky a matky, tak jsem to vůbec nevěřila ani jí!
Každopadně kdybych tvrdila, že mi kniha nic nedala, rozhodně lžu.
neuvěřitelná knížka, laskavá sebeironie, která rozpláče. Díky pane Brizzi. Nečtěte pokud jste moc smutní.
Kniha,díky které jsem si uvědomila, že to co považujeme za samozřejmost vlastně samozřejmostí není.
Ten styl psaní miluju! Ten lehký sakrasmus? Paráda. Čtetla jsem teda skoro hned po Máš mě vůbec rád?, takže některé zápletky, které se osvědčily se opakovaly. Ale autor ví proč. Mělo to humor, lehkost, dojemnost. Mělo to všechno, co čtenář očekává od knihy, u které se chce příjemně pobavit a odpočinout si a porochňat se v troše vlastního štěstí.
Je to trochu o Itálii, trochu o lásce a manželské krizi, trochu o kamarádech a trochu víc o tom, že někdo má rakovinu a 100 dní času než umře. Mně se líbil přístup hlavního hrdiny a tady i autora k posledním dvěma zmiňovaným "trochu". Dočíst se knížka dala a slzy jsem neronila. Znovu bych už knihu číst nemusela, ale bylo zde pár věcí, nad kterými jsem se zamýšlela. (Nejednalo se o nic filozofického. Zajímalo mě, jak funguje italské zdravotnictví i z čeho žila rodina, kde získával hlavní hrdina peníze na drahou léčbu a terapii ... Ale možná jsem jen nečetla dosti pozorně a tyto informace jsem přehlédla. ) .
Tohle by měla být povinná četba pro všechny !!!!! Krásná psychologie postav a jejich vnitřních problémů .
Tak jak me zaujal obal, kniha uz bohuzel moc ne.. Prislo mi to nudne, trvalo mi dlouho,nez jsem ji docetla - spise z povinnosti, abych ji mela tzv.z krku
U této knihy jsem se hlavně ze začátku dost usmívala, od poloviny ke konci čím dál víc slzela, i když příběh byl neskutečně něžný. Člověk si sám o sobě hodně věcí uvědomí a začne si vážit každého obyčejného dne se svými blízkými.
Měla jsem trochu obavy začít číst tuto knihu,protože jsem se pár dní předtím po měsíci vrátila z nemocnice,popravdě z psychiatrie,ale řekla jsem si,že ji můžu kdykoliv odložit. Téma rakoviny je v téhle době už běžné a nevím proč,pořád jsem věřila ve šťastný konec. Ale vždyť ono to v podstatě skončilo jak nejlíp mohlo. Samozřejmě mi ukápla nějaká slza,bylo to tak krásné,smutné i veselé a po dočtení jsem nakonec měla příjemný pocit.
Potřebujete -li prověřit slzné kanálky v praxi, tak doporučuji, já bulela jak želva asi od poloviny knihy. A ačkoliv nemám ráda knihy bez happy endu, tato se mi líbila.
Po 177 stránce odkládám. Možná se k ní ještě někdy vrátím, až nebudu mít co ke čtení. Teď mám zálusk na tolik knih, že mi tato připadala jako ztráta času. Chápu, že se autor snažil trochu odlehčit téma rakoviny, ale bohužel mi nesedl styl humoru, který používá. Po anotaci jsem očekávala něco jiného.
Tak tohle mi teda vážně nešlo. Nejen, že mi nešlo číst, ale ani mi nešel pan autor. Autor, který se snaží být rádoby vtipný za každou cenu nakonec skončí jako autor trapný. A tady se toho pan Brizzi držel zuby nehty a díky tomu se mi nepodařilo dočíst. Škoda, docela jsem se těšila....
P.s.: Nepsaly to nakonec ty jeho děti??? ;-)
Klady:
+ Námět 100 dní štěstí je zajímavý a volba odpočítávání času v kombinaci se zachycením touhy nepromarnit ani minutu života je fajn nápad.
+ Knížce se dle mého názoru nedá upřít čtivost.
Zápory:
- Kniha Máš mě vůbec rád? mě oslovila více, a protože jsem ji četla jako první, tak jsem měla velká očekávání, která se bohužel nepodařilo úplně naplnit.
- Určité pasáže jsou příliš prvoplánové a snaha za každou cenu hrát na city je občas za hranou.
Asi budu jediná... ale mně to prostě nebavilo... přečetla jsem asi 100 stránek a knihu jsem odložila. Asi jsem čekala něco jiného, kniha mne nudila...
Smutný podtext knihy, avšak velká chuť do života Lucia nevynechat ani jeden den z těch posledních. Brečela jsem s Paolou, smála se s Luciem a jeho kamarády, cestovala a snila po Itálii. Kolikrát jsem měla chuť dát si sladkou Oscarovu ciambellu a sedět při sluníčku v Římě. La vita é bella v Luciově podání. Život dokáže být těžký a nefér, záleží ale jen na straně, za jakou jej uchopíme.
Autor si mě získal již svým poděkováním, které vždy čtu před začátkem knihy.
Styl psaní, humor, sarkasmus, ironie a přítel Fritz. Láska, rodina a Lucio. K tomu Itálie, jídlo, z kterého se mi sbíhaly sliny, kamarádi, které bychom měli mít všichni. A stejně jako hlavní hrdina často hledal na Wikipedii, já často googlila názvy jídel, měst. To je kniha 100 dní štěstí, která je čtivá, a hlavně mi ukázala, že nic není samozřejmostí, a že "potom" už nemusí nastat.
Kniha je psána den po dni, ale nezabývá se popisem každodenní všednosti. Někdy svůj den popíše jen krátkým odstavcem, kterým řekne vše.
Od autora si ráda přečtu i knihu Máš mě vůbec rád?