100 nábojů: Nezabiješ
Brian Azzarello , Eduardo Risso
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81333/bmid_100-naboju-nezabijes-xGl-81333.jpg
5
43
43
100 nábojů série
< 5. díl >
Má kšeft, ale ne ksicht. Soukromý detektiv Milo Garett se probírá v nemocnici se zafačovaným obličejem. Pamatuje si jen, jak při autonehodě narazil hlavou do čelního skla svého vozu. Nyní však do nemocničního pokoje vchází návštěvník, představuje se jako agent Graves a předává Milovi kufřík s pistolí, stovkou nevystopovatelných nábojů a složkou s důkazy o tom, že jeho autonehoda byla kýmsi pečlivě připravena. Po propuštění z nemocnice se Milo, stále se zafačovanou hlavou, vydává po stopě. Čím dál víc ale tuší, že v případu něco nehraje, že předložené důkazy jsou možná zmanipulované. Milo má sice pošramocený obličej, nechce ale ztratit tvář, a tak v pátrání pokračuje dál, aniž by tušil, kam až ho zavede. -... celý text
Literatura světová Komiksy
Vydáno: 2011 , BB artOriginální název:
100 Bullets: The Counterfifth Detective, 2002
více info...
Přidat komentář
Je mi trochu trapné dávat jen 3*, ale tenhle příběh mě moc nebavil, i když celkově posouvá děj. A spousta naznačených věcí se v budoucnu určitě projeví.
Nóóó, tak to je zamotané kvalitněji, než ta šňůra od draka, co mi uletěl a někdo mi ho hned ukradl (shoř v pekle, hajzle!!). I když jsem to pročetl snad třikrát, nejsem si úplně jist, že přesně vím kdo s kým komu a hlavně proč. Nic není vyřčeno zcela jasně, vše se ztrácí v oparu cigaretového kouře a není jisté ani to, jak se kdo skutečně jmenuje. Jmenoval se minuteman Milo Garett Claude Rains? A jmenuje se ta kobra, co si hrála na děvku v Paříži a pan Branch ji v domnění, že neumí anglicky vyklopil všechno co věděl (a podepsal si tím rozsudek smrti počítám), opravdu Echo Memoria? A ovládá ona Lona nebo Lono jí? Ono bez velmi pozorného čtení nejde ani poznat ono minutemanské "probuzení." Objevuje se tu i vzpomínka, která proběhla hlavou i Coleovi, když se "probral" - autor to zase narafičil tak, že ta oběť, kterou zapálili, vypadá úplně jako Milo a nechá nebohého čtenáře klidně se topit.
No brutalitka po všech stránkách - hlavní hrdina této nadupané knihy je soukromé očko a ta jeho klišévitost, kdy je to klasicky supertvrďák, co všechny zmlátí či vyklátí a samomluvou vše vyřeší, je jediná minišmouha, ale i tak to docela sedělo, beru to jako poctu starým drsným detektivkám. A další věc, která mě na této sérii fascinuje a ještě jsem ji myslím nezmínil, jsou ty příběhy na pozadí, které se dějí při rozhovorech hlavní dějové linky - občas jsou důležité a mají přesah do jiných dílů a někdy zase ne. A hlavně - a to oceňuji snad nejvíc - furt se tam na tom pozadí jí a pije, to mě neskutečně baví. Stejně jako Lem v sci-fi je jeden z mála autorů, který neřeší jen epičnost a rozmáchlost, ale zabývá se praktickými záležitostmi - tím co postavy jí a kde chodí na záchod - tak stejně to dělá Azael v této své mistrovské sérii - já na sledování výbavy baru dokážu strávit několik minut. A ta pečlivost s kterou je to kresleno, uchh - na začátku je pohled na Mila přes ležící foťák, o tři sešity dál je jiný pohled na jeho kancl a ten foťák i s objektivy a filmy leží přesně na stejném místě.
DOKONALOST SAMA OD A DO Z!!!
Perfektně rozjetá série, která šlape a stále má co nabídnout. Tentokrát se příběh točí okolo Mila Garetta a i když na první pohled vypadá příběh jednoduše a přímočaře, není tomu tak. Azzarello si s náma hraje a tak stále máme více otázek, než odpovědí. Pod kresbu se opět podepsal geniální kreslíř Eduardo Risso a vzniklo tak umělecké dílo, které na první pohled rozhodně zaujme. Když k tomu přidáme neméně zdařilý scénář, povedené obálky jednotlivých sešitů a hutnou noir atmosféru, je až s podivem, že se u nás tato série tak bídně prodává. Ale snad se ji povede dovydat. Na trhu je již deset dílů a chybí už jen krůček ke spokojenosti všech komiksových fanoušků.....
Brian Azzarello spolu s Eduardem Rissem v rámci své skvělé série vytvořily příběh, který je snad téměř dokonalý. Jen ten jeden prvek, že se spíše držely žánru, než svého příběhu, z něj dělá knihu, která si úplně nezaslouží 100 %. Miluji ale noirovou poetiku. Má v sobě něco temně nádherného. Asi nebudu jediný, kdo má tyhle příběhy rád. Milo Garret je skvěle zvolenou a skvěle napsanou postavou a je dobře, že tenhle příběh vyšel osamocený. Jinak by to ani moc nedávalo smysl. Po čtvrtém díle je to další trefa do černého, která z téhle série dělá vrchol komiksové kriminální tvorby. Více: http://www.comics-blog.cz/2013/11/365-100-naboju-5-nezabijes-95.html
Svým pojetím to trochu připomíná Sin City, ale nebojte se, pořád je to "nábojích". Opět výborná ústřední postava.
/"Bude tak sedm večer, půlka ledna, slunce skomírá jak vajgl od cigára a déšť slabej jak dědkovo chcaní, dělá tomu Hollywoodskýmu pozlátku umaštěnej lesk."/ Především pocta starým detektivkám a možná i nejlepší "sólo" příběh (i když to sólo není úplně na místě), geniálně se prolínající s těmi nejzajímavějšími postavami. Milo Garret možná teď připomíná mumii, ale balit ženské umí jako málokdo a sviňák je to taky prvotřídní. Azzarello závěr opatřil brutálním obratem v (mém pohledu na) motivaci a skutečné záměry postav a zase mi nad hlavu nasadil do bubliny otazník. Dílek puzzle, který tak úplně nepasuje a právě pro to je tak výjmečný. Dá se číst i sólo, ale v kontextu je ještě lepší.
No, musím říct, že v motivech jednotlivých postav v tomhle díle mám kapku guláš, možná proto, že jsem to četl snad na pětkrát, nicméně hutné a kvalitní čtivo to bylo jako zatím vždy. Navíc jsem trochu pochopil o co agentu Gravesovi jde a jakým způsobem se to snaží udělat. Risso opět předvádí naprosto mistrovskou záležitost až by jeden řekl, že jde o ejakulační věc do kalhot s každou stránkou silnějšího tlaku:-) Moc se mi líbí např. pohledy přes šálek kávy nebo kouř - kdyby se to někdo pokusil takhle nafotit, asi by měl problém z hloubkou ostrosti. Z celého tohoto šestidílného booku jsem měl silný pocit, jako bych četl Sin City nebo Fell. Vrcholná spokojenost, jednoznačná bomba a orgasmus, jakému rozumíme jen my kluci ve sprše;-)
Tento díl je koncipován jako pocta drsným soukromým očkům noirového střihu se všemi klišé, co k tomu patří, ale ono je to tak výborně napsáno a především nakresleno, že vám ta klišé vadit nebudou a budete si užívat příběhu Milo Garetta, možná bývalého Minutemana, pátrajícího ve své minulosti. Kniha hlavní děj moc neposouvá (alrespoň nyní po přečtení si to myslím:)), mohla by fungovat i samostatně, ale samozřejmě v celku si ji vychutnáte ještě více (i když začínám mít čím dál více intenzivní pocit, že mi některé dějové linky unikají).