2666
Roberto Bolaño
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123918/bmid_2666-rHJ-123918.jpg
4
108
108
V kompozičně bohatém románu 2666 se mísí detektivka s eposem, filozofický román s básní, citová výchova s vědeckofantastickou literaturou, novinová reportáž s lékařskými záznamy šílených stavů choré mysli. Hlavními hrdiny jsou tři profesoři německé literatury, které spojuje láska k dílu tajemného spisovatele Archimboldiho i k jejich anglické kolegyni. Čtyři badatelé se vydají po stopách Archimboldiho do Mexika, kde se dozvědí o řadě brutálních vražd žen a dívek. Tyto zločiny se vinou pěti knihami románu, zrcadlícího dnešní šílenou společnost, kterou snad může zachránit jen literatura.... celý text
Přidat komentář
"Velšani jsou prasata, naprostý prasata. Angličani jsou taky prasata, ale o trochu míň než Velšani. Teda po pravdě řečeno jsou stejný prasata, ale snaží se to zakrývat, a protože se umí přetvařovat, nakonec působí jako o trochu menší prasata. Skoti jsou horší prasata než Angličani a jen o trochu menší než Velšani. Francouzi jsou stejný prasata jako Skoti. Taliáni jsou selata. Selata ochotný sežrat vlastní mámu prasnici. To samý se dá říct o Rakušácích: prasata, prasata, prasata. Nikdy nevěř Maďarovi. Nikdy nevěř Čechovi. Lízaj ti ruku, a ukousnou ti přitom malíček. Nikdy nevěř Židovi: ten ti sežere palec a ještě ti poslintá celou ruku. Bavoráci jsou taky čuňata. Když budeš mluvit s nějakým Bavorákem, dávej si bacha, abys měl pořádně zapnutej opasek. S lidma z Porýní radši ani nemluvit: než se naděješ, uříznou ti nohu. Poláci vypadají jako slepice, ale když jim vyškubneš pár per, uvidíš, že mají prasečí kůži. No a to samý Rusáci. Vypadají jako hladoví psi, ale ve skutečnosti jsou to hladový čuňata, co sežerou, na co a na koho přijdou, vůbec o tom neuvažujou, žádný výčitky pro ně neexistujou. Srbové jsou totéž, co Rusáci, jen v menším. Jsou jako prasata převlečený za čivavy. Čivavy jsou mrňavý trpasličí psi, malí jako vrabčák, žijou na severu Mexika a občas se mihnou v amerických filmech. Američani jsou samozřejmě taky prasata. A Kanaďani veliký nemilosrdný prasata, i když tam v Kanadě jsou nejhorší čuňata kanadský Francouzi, stejně jako nejhorší prasata v Americe jsou tamní Irové. Ani Turci z toho nevycházej nijak dobře. Taky prasata, a navíc sodomiti, jako tamhle v Sasku a ve Vestfálsku. O Řecích můžu jenom říct, že jsou stejný jako Turci: chlupatý čuňata sodomiti. Jen Prušáci jsou jiný. Jenže Prusko už neexistuje. Kde je Prusko? Vidíš ho snad? Já teda ne. Někdy si myslím, že všichni zařvali ve válce. Jindy mám zas pocit, že zatímco já ležel ve špitálu, v tom smradlavým prasečím špitálu, Prušáci masově emigrovali někam daleko odtud. Někdy jdu na útesy a dívám se na Balt a pokouším se uhodnout, kam asi tak mohly pruský lodě zamířit. Do Švédska? Do Norska? Do Finska? To není možný: to jsou země prasat. ..."
Zneklidňující kniha. Svým obsahem i formou. Takřka tarantinovská mnohomluvnost i řetězení "příběhů", které se vinuly jakoby "nazdařbůh" a rozplývaly se v odbočkách a zákrutech, mě současně znervózňovaly i přitahovaly. Poslední pátý román byl fantastický. Ještě stále vstřebávám.
2666 napsal a zfinalizoval Bolaño těsně před tím, než zaklepal bačkorama. Já jsem si nedávno v rámci energetické krize bačkory taky pořídil a klepu s nima pořád a vůbec nechápu kde se tohle rčení vzalo, i s rostoucím věkem jsem čilej jak rybička. Ale smykem opět zpět k tomu proč jsme se tu všichni tak pěkně sešli.
2666 je 5 knih, který na sebe tématicky navazujou a celý to má asi 850 stran a vůbec už netuším o čem třeba byla taková třetí kniha. Ale vím, že jsem si kolikrát říkal, že se mi nějaký věty a myšlenky velmi líbí a že bych si je měl podtrhnout! Bohužel jsem klasicky neměl tužku, takže se naši potomci opět nedoví co to bylo.
Tahle kniha má všechno: milostné drámo, mexický box, kadění v kostelech, nácky, sériový vraždy, literární kritiky na vozíčku i bez vozíčku nikdo nesmí stát! Afroameričanský novináře a tak dále pana krále. Je to opravdu obsáhlé dílo, jen co je pravda.
Knihu hodnotím pozitivně, dejme tomu 8/10. Tak veselý Velikonoce.
Tak toto byla opravdu výzva!Kniha vyžadující vaší maximální pozornost,stovky postav,desítky příběhů, jeden tajemný Archimboldo.
Musím přiznat, že některé části byly méně záživné a o to náročnější,ale výsledný dojem stojí za to.Pátá část je dokonalá a mnohé objasňuje a propojuje.Velmi neobvyklý počin, který v literatuře snad nemá obdoby.
Posledné a najrozsiahlejšie dielo pôvodom čilského básnika a prozaika bolo dopísané tesne pred jeho smrťou. Jedná sa o päť kníh, ktoré mali byť vydané samostatne, ako si to sám autor prial, avšak dodnes je román vydávaný ako jedna, takmer tisícstranová kniha.
2666 je moderné dielo: kultový román natoľko rozsiahly a súčasne polytematický a výnimočne napísaný, že si žiada niečo viac než len krátke zhrnutie. Samozrejme, je možné, že tento román nezaujme každého či kdekoho odradí pre svoju dĺžku, prípadne sa v procese môže človeku zdať, že je autor príliš „ukecaný“, avšak verím, že prečítať si ho môže byť silným zážitkom.
Kniha je zložená z piatich samostatných príbehov s nespoľahlivým rozprávačom, ktoré si čitateľ musí tak trochu poskladať dokopy sám. Sem-tam sa objaví niekoľkostranová veta vyslovená jedným dychom, inokedy sa v príbehu uprostred príbehu objaví ďalší drobný príbeh, tempo však neklesá. Celkovo dielo obsahuje veľa čierneho, sarkastického humoru a mieša reálne osoby a udalosti s fiktívnymi. Čo je pre autora typické, príbeh rozpráva veľmi chladný a nezaujatý rozprávač, ktorý dianie líči bez akýchkoľvek emócií (napríklad zločiny) a k vnútorným svetom postáv pristupuje až s vedeckým odstupom. Naopak, miestami sa rozprávanie obráti na „hlboko poetické“, kedy je nebo prirovnávané k Baudelairovým oblakom alebo tu vznikajú veľmi poetické prirovnania, či naopak homofóbne úsudky a veľmi špecifické názory, ktoré však splývajú s myšlienkami a úvahami postáv, akoby vlastne príbeh rozprávali ony, ale pokúšali sa byť objektívne – čo som postrehol už pri čítaní Vzdálené hvězdy, kedy som mal dojem, že autor čitateľom manipuluje, potom mu o tom povie, len aby ho na ďalšej strane opäť zmanipuloval. Práve premenlivým autorským štýlom je dielo tak výnimočné: každá časť akoby bola tak trochu napísaná niekým iným. Okrem toho často vznikajú odbočky k napohľad nepodstatným detailom, pri ktorých sa rozprávač tvári, akoby to bolo čosi kľúčové; a tak zanecháva čitateľom množstvo hádaniek a komplikovaných metafor na rozlúštenie. Verím, že sa tam nenachádzajú len tak náhodou.
Dielo sa zaoberá – medziriadkovo a inokedy veľmi priamo – vzťahom medzi svetom a umením, medzi umelcami a kritikmi, medzi obdivovateľmi s obsesiou a obsesívne obdivovanými, medzi profesionálmi a amatérmi, medzi umeleckými priateľmi režimu a jeho umeleckými odporcami, medzi akademikmi a reálnymi ľuďmi, a koniec koncov aj medzi krutosťou, barbarstvom a literatúrou ako takou.
Román je veľmi „čtivý“ – aj napriek dĺžke dokáže vtiahnuť a pohltiť človeka. Samotná Patti Smith tvrdí, že túto knihu prečítala niekoľkokrát a že patrí medzi jej najobľúbenejšie. A ako ju človek číta, sleduje dej, myšlienky, štylistickú zručnosť a intelektuálny nadhľad autora, je ťažké sa čudovať. Samozrejme, dielo a jeho témy nemusia zaujímať každého – sú veľmi špecifické a aj dej je spočiatku zľahka odtrhnutý od života ľudí, ktorí sa literatúrou či umením nezaoberajú. A tak sa, podľa mňa, cieľovou skupinou pre prvú časť stáva práve umelecký svet; kto by sa však zaujímal o masových vrahov a vraždy, o smutnú a desivú realitu niektorých regiónov tohto sveta v podobe femicíd, dielo sa k týmto témam dostáva bližšie až v tretej a štvrtej časti. Tempo neustále narastá a každou „knihou“ sa dostávame k epicentru diania bližšie a bližšie.
Nasledujúci citát pochádza, mám dojem, z Chilského nokturna, čo román tohto autora, avšak v tejto pasáži podľa môjho názoru definuje akýsi svoj základný koncept a tému, kde je naznačený vzťah medzi literatúrou a krutosťou.
„Aktivní čtenář ... mohl okamžitě poznat, že je to jen nastrčený panák, poskok nějakého plukovníka rozvědky nebo možná nějakého generála s intelektuálními ambicemi, což by v Chile ostatně nebylo nic zvláštního, zvláštní by byl spíše opak, v Chile se vojáci chovají jako spisovatelé a spisovatelé, aby se vyrovnali, se zase chovají jako vojáci a politici (všech směrú) se chovají jako spisovatelé a jako vojáci a diplomaté sa chovají jako kreténi a cherubíni a lékaři a advokáti se chovají jako zloději a tak by se dalo pokračovat až po znechucení, daleko za malomyslnost.“
Tedy, učíst tohle mamutí dílo byla slušná výzva, ale i zážitek, vyžadující dost trpělivosti. Bolaño se v 2666 ukázal jako velký a nesmírně komplexní vypravěč, možná až příliš bezbřehý a mnohomluvný, neboť počet příběhů a mikropříběhů této knihy je... netroufám si ani odhadovat :). Stejně jako si netroufám krátce shrnout, o čem konkrétně to bylo. 2666 je totiž rozděleno do pěti knih, které se liší stylem, žánrem, příběhem i postavami, přestože vše se nakonec sbíhá ke dvěma (opět nakonec vzájemně propojeným) hlavním tématům, jimiž je obrovský počet vražd žen v Mexicu (zde koncentrované do fiktivního města Santa Teresa) a život fiktivního spisovatele Arcimboldiho. Už první část (nebo první román?) Bolañova posledního díla nazvaný Kritici otevírá obrovské množství témat, postřehů a zamyšlení, přestože žánrově se tváří jako cosi mezi postmoderní prózou o literatuře, přátelství a zvláštním vztahovém troj/čtyřúhelníku. A dále se to ještě více stupňuje, žánrový rozsah dalších částí zabírá od meditativně laděné prózy přes detektivku až k jakési rodové kronice a zároveň historické próze o druhé světové válce a otázce viny a trestu... Jen předposlední (a nejrozsáhlejší) část popisující různé zločiny (převážně ty vraždy) byla na můj vkus už příliš utahaná a repetitivní, následující poslední část knihy zase narativně místy příliš divoká. Ale chápu, že tato totálnost a otevřenost byla asi záměrem. Nuže, je to velké dílo po všech stránkách. A i když nesouhlasím s mnohými kritiky, že nic lepšího nevyšlo (a ani nevyjde) už několik desetiletí, musím říct, že otisk téhle knihy mi hned tak nezmizí. Přestože výhrady bych našel.
Opravdu náročná kniha. Pět částí, pět příběhů nebo snad je to jediný příběh? Nechci být mysteriózní ale nechci ani prozrazovat zásadnější údaje. Připravte se na to, že budete číst dlouho. Já osobně měla po přečtení pocit, že musím začít znovu od začátku (což jsem neudělala, přeci jen téměř 900 stran...). Nemůžu se však zbavit dojmu, že by autor ještě něco dopsal (ač v doslovu tvrdili, že ne). Rozhodně se ještě o něco od tohoto autora pokusím. Jeho styl je opravdu výjimečný.
Nevím. Opulentní je slovo, které mě napadalo během poslechu nejčastěji a kolikrát člověk ani pořádně nezná význam a stejně mu to hraje v hlavě… ale k tomuhle to sedí... a tak nějak by se zároveň dal vyjádřit i pocit z téhle knihy: bohaté, ale minulo. Ano. Tenhle kolosus neprakticky veliké knihy (Argo? what tha fack...? Mám si s tím podložit postel, nebo s tím někoho ubít?) jsem mohl zvládnout jedině jako audioknihu, i když mě bavila, když jsem ji původně rozečetl klasicky, vím že dál by tak či tak přestala. Je to mnohovrstevnaté, globální, rozmáchlé, obsáhlé. Bolañovo '2666' je definitivně ambiciózní opus magnum... chystal jsem se na to strašně dlouho... a slyšel o tom ještě déle... a všechno to očekávání nakonec splasklo jako bublina... při všem tom shonu a nedostatku času... celou tu dobu jsem žil v očekávání a domnění jakési tajemné a temné cesty... podle ohlasů o vraždění žen a jak je celou knihou tenhle motiv prodchnutý (reálnou předlohou města Santa Teresa je Ciudad Juárez), ale namísto temné cesty jsem dostal výčet vaginálních a análních znásilnění a vražd, velmi faktograficky. Dobře napsané a na poměry latinskoamerických autorů i přístupné. Ale jak to šlo dál a dál, můj zájem slábl. Nejvíc mě asi bavila ta Austerovsky laděná první část, ale postupně jsem se v tom jen ztrácel a můj zájem slábl a slábl na absolutní minimum, až to došlo ke klasické touze knihu pouze dokončit. Možná, že vědomí blížící se smrti v Bolañovi vyvolala tuto horečnou touhu vyplodit něco velkolepého, odkaz, který by zanechal, ale nemyslím si, že úplně uspěl, definitivně ne u mě. Mám nějaký problém s latinskoamerickou literaturou, jako kdybych nemohl najít nic, co by ke mně promlouvalo, ať jdu přes největší jména, Marquéz, Borges, Machado de Assis, Bolaño, prostě nic. Už zbývá jen Cortázar, ale prostě je to možná jiná vlnová délka a na jejich psaní je něco, co mi nesedí, možná je to klimatem, prosáklým do psaní - nemám rád teplo.
Všechno, všude, všelijak. V 850 stranách je napěchováno doopravdy vše a nějak tak se pro něj nacházejí špatně výrazy, neboť je to pecka, ale na stranu druhou taky pořádný oříšek.
Všechno se točí kolem fiktivního města Santa Teresa v Mexiku, což je takový záchytný bod všech hlavních protagonistů. Ono je těch protagonistů doopravdy habaděj, vynořují se a pak zas potápějí, o jejich důležitosti nemáme šajna, Bolaňo nám věší bulíky na nos a odbočuje při každé příležitosti. Těmto antiliterárním postupům pomáhá i absence psychologie postav, které se zkrátka jen tak zmítají ve svých činech.
Prvně se nám dostane dění okolo čtveřice intelektuálů z Evropy, kteří pátrají po spisovatelovi Archimboldim, následně jsme v Mexiku, kde se setkáváme s vysokoškolským učitelem Amalfitanem. Následuje novinařina o Santa Terese, poté sáhodlouhé popisy zavražděných žen a nakonec se nám dostane, kdo je vůbec ten Archimboldi.
Zdánlivě chaotické výpisky se postupně slévají v pochopitelné vyústění, nechybí aluze, černý humor, sarkasmus, existenční tíha, brutalita, vraždy, přesah... Též mi je sympatická přítomnost knižního prostředí (zejména v první a poslední části). Bolaňo pokrývá velkou část světa (Mexiko, Rumunsko, Německo, Itálie, Francie) i velké časové rozpětí.
Subjektivní výtka:
Část Zločiny je rozpliznutá, v čemž by takový problém nebyl, ale vzhledem k repetetivnosti popisů je čtenářsky...silně nezáživná? Ale že se divím, u antiliterárního díla.
Ale jinak je to jízda.
Překlad vynikající, jak jinak.
Robustní kniha a robustní rezonance ve čtenáři zajištěna.
Ale pravda je, že pila jen čaj a cítila se omámeně, jako by jí nějaký hlas do ucha omílal děsivou modlitbu, jejíž slova postupně slábla, jak se vzdalovala od školy a déšť ji smáčel šedou sukni a kostnatá kolena a nádherné kotníky a víc skoro nic, poněvadž Liz Nortonová si před vyběhnutím do parku nezapomněla vzít deštník.
(s. 21)
Trvalo mi to dlouho. Trvalo by to ještě dýl, nebýt mého přesvědčení, že knihy se od určitého bodu mají dočítat. (Sorry Raymonde!) Bylo to ovšem možná až moc postmoderní. Od Roberta si dám na nějakej čas pauzu, ale i přesto chci říct: Děkuji, Mistře.
A nemůžu se zbavit dojmu, že nebýt kapitoly Zločiny, dojem by byl blýskavější.
Asi to úplně není literatura pro mě, a to o sobě nemám žádné špatné mínění co se týče literárního vkusu. Asi jsem ji neuměla číst, jak by si zasloužila. Ten samý problém mám i s Ecem, ale tam stále doufám, že do něj každou chvíli dorostu.
Překlad je určitě super, ač vzhledem k objemu je kniha psaná svižně, stále jsem se v ní ztrácela. V tom přehršelu postav a situací a vůbec tím, že chvíli čtu detektivku a najednou jsem zabředlá v nějakým šíleným filosofickým výlevu.
Dávám tuto knihu do seznamu knih na důchod, třeba to bude lepší.
Po přečtení této knihy ,koukám jak blázen, co se dá v jedné knize všechno spojit.
Musím přiznat ,že mi čtení dalo teda hodně zabrat ,hlavně ta čtvrtá kniha pro mě byla nekonečná. Naopak první a pátá kniha ,byla pro mě naprostá pecka. Kdo touží po kvalitním čtení ,mohu tuhle knihu doporučit ,jen at' se čtenář připraví na knihu u které se musí opravdu hodně soustředit ale stojí to za to.
Absolutní literatura.Obraz světa v pěti knihách,tak jak ho vnímal Roberto Bolaňo.
Fascinován literaturou/první a pátá kniha/,nešťastný přemírou násilí/čtvrtá kniha/.
A po tomto světě,který je i naším světem,se pohybují různé postavy,včetně dvou
outsiderů/druhá a třetí kniha/.První,Amalfitano,už rezignoval,ale právě on dává
tomu druhému,kterým je novinář Fate,ještě šanci-tím,že mu svěří záchranu své
milované dcery.Skvěle napsáno,ale jinak to Bolaňo ani neuměl.Věčná škoda,že
zemřel tak předčasně.Výborný/tradičně/překlad Anežky Charvátové.
Po dočtení posledních vět téhle knihy jsem zaklapl těch dlouhých 850 stran a pár minut se neodhodlal k ničemu jinému, než pozorování jejího obalu. 2666 ve mne vyvolala ten pocit, že ve stovnání s ní je veškerá ostatní literatura 21. století nicneříkající a já doufám, že za svůj život naleznu i jiného autora, jenž dokázal stvořit něco podobného jako to, co stvořil Bolaño touto knihou. Ale dost pochybuji, že se kdy dílo typu 2666 objevilo a objeví.
Tak především díky paní Bolaňové za to, že ignorovala pokyny svého manžela a po jeho smrti vydala tuhle knihu jako celek, namísto aby ji vydávala postupně na pětkrát. Byl by to asi stejný nesmysl, jako rozdělit Mitchellův Atlas mraků.
Je to zvláštní, ne zrovna lehké čtení, musíte se do toho postupně "pročíst". Já jsem si třeba po první části (Kritici) nebyl zrovna jistý, že to vůbec dočtu. Ale čím dál jsem se dostal, tím víc se mi to líbilo, některé věci (ovšem zdaleka ne všechny) začaly dostávat smysl, našel jsem si i oblíbené postavy a dál už to šlo samo :) Je to krásně napsané, perfektně přeložené, neuvěřitelně pestré co se týká stylu vyprávění a jazyka a ani o příběh nepřijdete - možná se vám dokonce bude zdát, že je tam těch příběhů, postav a postaviček až moc. Dal bych i plný počet, za první část ale jednu hvězdičku srazím.
Mimoriadne dobré. Som rád, že som sa konečne odhodlal a knihu si kúpil. Nádhera, Bolano opäť raz nesklamal. Príbehy v príbehoch iných príbehov, hm... So spoločnými styčnými bodmi. Úžasné dobrodružstvo. Najviac sa mi páčila prvá časť a potom posledná, o Archimboldim. Ale ani tie ostatné nie sú márne. Vôbec nie, hm...
Hlavně se mě neptejte, o čem to bylo. Náročný, hutný text, který mi chvilku připomínal Eca, jindy Kafku, poslední (dle mého názoru nejlepší) část se mi zdála jako vystřižená z Plechového bubínku.
Fantastický překlad mě nutil číst stále dál, i když jsem se mnohokrát ztrácela, jak se na scéně objevovaly další a další postavy, aby jen o pár stránek dál nenávratně zmizely.
Jsou knihy, které se nečtou jen proto, abychom se dozvěděli, "jak to dopadne".
2666 je jednou z těchto monumentálních knih. Doporučuji.
Všechno už asi bylo řečeno v komentářích přede mnou. Jsou mnohem výstižnější a trefnější než anotace, kterou podle mého názoru psal někdo, kdo knihu nečetl celou, nebo ji nečetl pořádně. Je to skutečně 5 na první pohled úplně samostatných románů, které jsou zpočátku propojeny jen okrajově, aby do sebe nakonec všechny malé příběhy zapadly ve velkém finále. Nádherný skutečně moderní román. Stejně jako uživatel Skip jsem ráda, že vyšel jako celek - jinak bych se možná ke všem dílům ani neodhodlala, a stejně jako DorianGreene se mi hned chce číst jej znovu - ale dám tomu nějaký čas. O jednu hvězdu méně dávám jen proto, že mám přece jen raději malinko lehčí četbu, alespoň tématicky. Tady celek vyznívá poněkud bezvýchodně. Ale rozhodně doporučuju k přečtení.
Docela jsem se v tom ztratil uprostřed už jsem nevěděl jak to vlastně začalo a když jsem byl na konci měl jsem ve všem hrozný zmatek, možná by pomohlo si to přečíst ještě jednou, no uvidíme...
Štítky knihy
chilská literatura Cena Josefa Jungmanna Magnesia Litera hispanoamerická literatura
Autorovy další knížky
| 2012 |  2666 |
| 2008 | Divocí detektivové |
| 2013 |  Třetí říše |
| 2005 | Chilské nokturno |
| 2011 | Nacistická literatura v Americe |
Tak já nevím, mě 2666 docela zklamalo. Spíš než vyprávění mi kniha často připomínala popis děje a souhrn událostí. Celek na mě působí jako pompézně nasvícené psaní pro psaní.