40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/336450/bmid_40-dni-pesky-do-jeruzalema-Dcp-336450.jpg
4
2985
2985
22letý muž jde pěšky 1400 kilometrů do Jeruzaléma. Pořád se ztrácí a je trochu nešikovný, potká ale dobrý lidi. Jak to skončí: do Jeruzaléma dojde, ale pak ho na letišti málem zabije raketa. Komu to můžeš koupit: komukoliv ve věku 14–99 let se smyslem pro humor. Seznam alergenů: obsahuje vtipy o náboženství a tlustých lidech.
Přidat komentář
Jen by mě zajímalo, do jaké míry je knížka autentická a jak moc jsou příhody přibarvené. Zdá se mi až neuvěřitelné, jak se s Ládínkem každý spřátelí, nabídne mu pohoštění a přespání, pozve ho na svatbu a pohřeb... Asi je to vážně velký sympaťák. Každopádně jeho styl psaní, je pro mě parádní oddychovka, nejenom na dlouhé zimní večery.
Poslouchala jsem jako audioknihu, protože to byl můj první cestopis, tak jsem chtěla vyzkoušet, jak mi to bude sedět. Navzdory humoru a talentu autora a dobrého vypravěče, toto prostě není můj šálek kávy. Ale to není chyba té knihy, ale moje.
Cestopis napsaný lehkou vtipnou formou bych zařadila jako odpočinkové čtení. Knihu jsem si v audio verzi pořídila ze zvědavosti a kvůli vysokému hodnocení. Poslech jsem si užila, i když musím říct, že jsem si na přednes musela notnou chvíli zvykat a nechápu, jak někdo mohl pro čtení této knihy vybrat Miloně Čepelku, ke kterému chovám velkou úctu, ale, bez urážky, v jeho podání kniha vyznívá jako vyprávění zážitků starého člověka, který vzpomíná na mládí, a ne jako zážitek mladého třicetiletého muže, kterým autor je. Nicméně mě kniha pobavila, a cestu jsem si náležitě užila. Určitě se vydám s Ladislavem Ziburou na další dobrodružnou výpravu.
Protože to většina lidí nejspíš netuší, mám nutkání napsat, že žába vyskočí i z pomalu ohřívané vody.
Zibura je vtipný a v tomto ohledu mi nic nebylo přespříliš.
Co je podle mého názoru slabší stránkou knihy (a autora), je chvála určitých náboženství na "objednávku" (či spíše jejich zvýhodňování po dohodě s jakýmisi uvědomělými obyvateli ČR) v době nezvládnutého přílivu (převážně nelegálních) imigrantů do Evropy.
Úžasné. Má chytrý humor, jedinečný i moudrý pohled na svět a na lidi. Text si na nic nehraje a přitom se z něj čtenář tolik dozví. Jsem nadšená.
Laďa,mi je sympatický.Jsem také Brňák,chodím rád pěšky a čtu cestopisy.Knihu jsem si koupil proto,jelikož mám cestopisy rád a navíc jméno Zibura a jeho knihy,to je dnes již pojem.Tuto knihu však budu hodnotit průměrně.Ne,že by mě to nebavilo.Napsáno to je čtivě,ale je to pořád to samé.Kapitoly resp.to co v nich je se stále opakuje.Chůze po silnici,internetová kavárna,darované jídlo od místních,čaj a večer buď hamaka nebo přespání u někoho z dobré vůle.Celé je to prošpikované humorem,který mi nevadil,ale méně je někdy více a dost se tu s ním tlačí na pilu.Asi nejsem jediný,kdo si říkal,zda je možné to,aby mu téměř každý den někdo cizí poskytl jídlo nebo ho vyloženě pozval domů na večeři a přespání.Ale v Turecku jsem nikdy nebyl,takže třeba jo,třeba tam takoví lidé jsou.A ještě jedno mínus.Chyběli mi tam fotografie.
Veľmi milo prekvapená.aj keď cestopisy nevyhľadávam, tak tu som sa veľmi bavila. Skvelý popis, skvelý zmysel autora pre humor... veľmi dobré čítanie.
Moje první knížka od Ladislava Zibury, a poprvé pociťuji potřebu mít v hodnocení možnost půlhvězdičky. Jelikož "Zibura" je už u nás pojem, především mezi milovníky cestování a dobrodružství s tím spojeným, měla jsem asi až moc velká očekávání. Zaprvé je to jeho první kniha, zadruhé si myslím, že by mi víc vyhovovalo být na jeho přednášce. Nicméně díky knize už to nechci oddalovat, protože je to talent s humorem mně velmi blízkým. Knihu doporučuji a těším se, až usednu někde v sále a budu poslouchat Ladislavovo vyprávění naživo.
Moje první setkání s Ladislavem.:-) Nevěřila bych, že cestopis může být tak zábavný. Kniha mě moc bavila a hned bych se do Jeruzaléma podívala. Těším se na další knihy.
Oceňuji jak neuvěřitelně vtipně , svižně a výstižně dokáže popsat svou určitě nelehkou pouť .. Památek si sice moc neužijeme, ale atmosféru zemí a charakter jejich obyvatel rozhodně poznáme lépe než ze zájezdů s CK. Jako obvykle - nečíst více titulů za sebou...
Po Prázdninách v Evropě jsem se vrátil k Ziburově prvotině, s tím, že když mě bude bavit, rád budu jeho knihy číst dál, a jo, asi se mu opět povedlo mě zaujmout..
Nechci se moc rozepisovat, takže ve zkratce - putování Tureckem mě zaujalo rozhodně víc než Izraelská část, ale nejspíš to bude tím, že už autorovi docházel v Izraeli dech a měl toho plné zuby, i když to tak v knize možná nevyzní
Každopádně jsem si i tento kousek od Prince Ládika užil a pokud mě nedonutí si sbalit krosnu a vyrazit do světa, určitě mě nalákal na nějakou tu přednášku ;)
Ráda čtu cestopisy, pokaždé něco nového objevím a fandím každému, kdo se rozhodne vydat na túru, hlavně tu pěší. Tady ovšem bych těch informacích o lidech a jejich životech tak odlišné kultury uvítala více. Držím pěsti během dalšího cestování. Jinak kniha působí velice pozitivně a obsahuje i několik životních úvah, nad kterými není marné popřemýšlet.
Pozitivní cestopis, který vás pobaví. Četla jsem už autorovy novější knížky, zde je vidět, že je to jeho prvotina, ale i přesto se mi jeho styl hezky čte, pobavím se u toho a něco se dozvím. Poznámka pro lidi, kteří se na Ziburu chystají, ani tak nejde o místa co navštěvuje, jako o atmosféru země a především o lidi, kteří v ní žijí. Klobouk dolů před autorem, protože ujít takovou cestu pěšky a spát na opravdu někdy děsivých místech, to chce kuráž. A jako vždy napíšu, že se mi moc líbí ilustrace knihy.
Kniha o mladíkovi, kt. sa rozhodol ísť pešo naprieč Tureckom a Izraelom. Každodenné zážitky a nekorektný humor sú zárukou pútavého čítania.
Po Ziburově knížce jsem sáhla, když mi bylo ouvej, ležela jsem v posteli a neměla chuť číst něco smutného. To mi toto 40dni dlouhotrvající putování splnilo dokonale a jsem moc ráda, že Ladislav v úvodu napsal, že teď by to napsal jinak než v 22, ale ponechá to jako důkaz o naivitě a suverenitě mladého muže:)
Ačkoliv jsem zatím četla jen 2 knihy a byla na jedné přednášce, asi se ze mě stává Ladikova fanynka a vyhlížím podzimní přednáškové turné "S mámou a tátou do Afriky" a novou knihu o pouti do Santiaga.
"O pouti bez cukrové vaty" jsem četla už krátce poté, co knížka vyšla. Nyní se mi zase náhodou dostala pod ruku a tak jsem si dala rereading. :o)
Tehdy dvaadvacetiletý Ladislav Zibura zde líčí své nečekané zážitky a mnohá dobrodružství, která zažívá během své 1 400 kilometrů dlouhé pěší pouti do Jeruzaléma. S humorem sobě vlastním (někdy také černým jako pravá turecká káva =D) popisuje deníkovou formou den po dni svoji výpravu přes vyprahlé Turecko do Izraele. Jeden těžký batoh, spousta puchýřů, žádná mapa, ale zato spousta překvapivých setkání a neopakovatelných vzpomínek..
Už při prvním čtení se mi knížka moc líbila. A bavila mě i nyní po letech, takže ji rozhodně mohu doporučit. Líbí se mi, jak v ní autor zaznamenává nejen krásy krajiny, kterou putuje, ale i krásy štědrých srdcí těch lidí, kteří ho u sebe pohostili a případně i nechali přenocovat. To vše často i přes jazykovou bariéru.
"Víš, všude na světě jsem potkal jen dva druhy lidí. Ty dobrý a ty špatný. A žádný politik, náboženství ani válka na tom nic nezmění," odpověděl mi námořník na otázku, kde se setkal s nejlepšími lidmi.
5/5 *
Štítky knihy
přátelství deníky humor Turecko Izrael cestopisy cestovatelé poutníci české cestopisy pěší turistika
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Pamatuju si, že když kniha vyšla, vídala jsem v autobuse spoustu lidí, kteří se smáli s knížkou v ruce. Když jsem jí četla, smála jsem se nahlas taky. Je to prostě najednou úplně něco jiného - psaní se spoustou ironie a nadhledu.
Autor se kromě svobodného a "bezstarostného" putování Tureckem a Jeruzalémem velmi zlehka dotýká náboženské a národnostní diverzity s resumé: všichni jsme jen lidi.