451 stupňov Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
451 stupňov Fahrenheita. Teplota, pri ktorej sa knižný papier vznieti a horí... V Bradburyho desivej vízii budúcnosti požiarnici nehasia požiare, ale sami ich zakladajú, aby pálili knihy. Spoločnosť v románe 451 stupňov Fahrenheita pokladá spokojnosť a zdanlivý pocit šťastia za najvyššie priority. Triviálne informácie sú prijateľné, vedomosti a vlastné myšlienky už nie. Požiarny kapitán Beatty to vysvetľuje na nasledujúcom príklade: "Podsuň ľuďom súťaže, v ktorých môžu vyhrávať, keď doplnia správne slová do populárnych piesní, alebo mien hlavných miest, keď správne odpovedajú na otázky, koľko kukurice sa vypestovalo v Iowe v minulom roku. A budú šťatní, lebo fakty tohto druhu sa nemenia. Zahrň národ klubmi a večierkami, akrobatmi a kúzelníkmi, prúdovými autami, motorkami a helikoptérami, sexom a heroínom. Nepodsúvaj im žiadne vrtkavé veci ako filozofiu či sociológiu - táto cesta vedie k melanchólii."... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2015 , Citadella (SK)Originální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
Není to dokonalá kniha. Je sice skvěle napsaná, ale někdy se zdá příliš roubovaná. Není to příběh o ději, akci a pointě, i když v něm ani jedno z toho nechybí. Je to spíš podobenství. Zdá se absurdní? To podobenství bývají, aby dokázala vyslovit to, co mají na jazyku.
Stejně tak to není příběh o cenzuře, jako spíš o osamocení a prázdnotě.
Doufám, že se takové doby nedožiji, resp. že ani nenastane. Skvělá kniha, která vtáhne do děje a nutí k zamyšlení, nad společností i sebou samým.
K 451 stupňům Fahrenheita jsem se vrátila po dlouhých letech, abych si osvěžila čtenářskou paměť a znovu si uvědomila jak skvělý příběh to je... a je.
Je úžasný !!
Vize budoucnosti z roku 1953, budoucnosti, kterou možná teď už částečně prožíváme a zcela jistě se časem propracujeme i k jejím koncům, je děsivá a poetická zároveň. Z pohledu dnešního světa si nelze neuvědomit, jak plíživě zato neochvějně, nás obklopuje a pomaličku stravuje. Měl Bradbury možnost nahlédnout do budoucnosti? Nebo byl jen citlivý a vnímavý k dění okolo sebe a dokázal jednoduše analyzovat, k čemu nás pokrok, věda a vlastní děsy přivedou? Těžko říct. S odstupem času jen musíme pokorně přijmout fakt, že popsat to, co viděl nebo cítil, dokázal naprosto bravurně. Žádné složité konstrukce, technické popisky, nová/cizí slova... Jen příběh člověka, kterému se podaří zastavit se, zamyslet se a lehounce nadzdvihnout záclonku toho "high-tech" světa okolo sebe. Na pokraji sebedestrukce a zkázy nalezne naději, smysl a vlastní život. Jednoduché - krásné.
Jsem moc ráda, že se tato kniha stala povinnou četbou.
„Bez vyspělé technologie se civilizace v nejhorším případě obejde, ale bez kultury ne, bez ní přestane být civilizací." -- z doslovu Františka Novotného.
Těžko lépe popsat poselství tohoto nadčasového díla.
Kniha plná hlubokých myšlenek. Chvílemi mne až mrazilo, jak to připomínalo nějaký z dnešních problémů...ale snad na tom nejsme ještě tak špatně. Tato kniha říká jedno: ,,Nenechte si diktovat, co si máte myslet nebo dokonce úplně nepřestaňte myslet. Nedopusťte, aby někdo ovlivňoval vaše názory!!!" A taky nesmíme ničit knihy, je toho hodně, co nám mohou říct. Rovněž konec příběhu bych chtěla vyzvednout, autor zde hezky ukazuje, že když nám je nejhůř, uchylujeme se zpět k přírodě, ze které pocházíme.
451 stupňů Fahrenheita nám překládá podobný příběh jako George Orwell, varuje nás kam spějeme a do jaké budoucnosti naše kroky kráčí, ale přesto asi né dost důrazně. ,,No tak, krize je za náma a všechno je v pořádku. Ovečka se vrací ke stádu. Všichni jsme ovce, které čas od času zabloudí.”
Má cenu opakovat, že se jedná o geniální čtení, které vás nepustí, dokud nezavřete přečtenou knihu? Za mě tedy hodnocení to maximální, pro šedivý, nelaskavý podzimní den ideální četba.
Komentář? Jaký? Po komentáři triatlet už není co dodat. Jen jsem nechápala,jak dlouho mě kniha míjela. Už dlouho se mi nestalo,že bych u čtení zatajovala dech a prý méla vytřeštěné oči ( právě mi to sdělil partner,když o knize nahlas přemýšlím). Víceméně jsem po něm chtěla utvrzení,že se tohle přece nemůže nikdy stát. Opravdu nemůže?
Bradburyho budúcnosť nie je ani tak totalitou (Hitlerovo nemecko, Stalinovo rusko) ako skôr totálnym kapitalizmom. V konečnom štádiu sú tieto režimy síce celkom podobné, no autorov svet má niekoľko čŕt, ktoré ho oveľa viac spájajú s tým našim, súčasným. Nekonečná honba za ilúziou slobody a šťastia, potreba vlastniť novú väčšiu TV, masmédiá vnucujúce človeku názory a produkty, potláčanie slobodnej myšlienky a voľby. Svet, ktorého pravidlá, nech to znie akokoľvek neuveriteľne, sme prijali dobrovoľne. Podobne ako My, alebo Kallocain, dielo oplýva ťažkou depresívnou atmosférou, no na rozdiel od menovaných, Bradbury v ľudstvo verí a vkladá doň nádej (návrat k prírode a múdrostiam minulosti obsiahnutým napríklad aj v knihách). Prial by som si, aby dielo bolo bývalo aspoň o 50-100 strán dlhšie, niektoré pasáže mi prišli príliš uponáhľané.
Pro lidi knihomilné je to román až strašidelný, znepokojivý a pravdivý. Hodnotu knih Ray Bradbury velice krásně vyjádřil a snad nejsem sama, kdo úpěl a chytal se za hlavu, když požárníci a společnost jako taková dopouštěli na myšlenkách, příbězích a moudrosti takové hrůzy. V tolika věcech se popsaný svět podobá tomu dnešnímu - školský systém, povrchnost, vtíravé reklamy a další vzruchy atd. atd. Ale opravdu jsem šťastná, že žiji v naší zemi, kde je úcta ke knihám ve čtenářské základně pevně ukotvená. Kéž by to vydrželo a láska k poznání a nádherné češtině (staré i nové) nevymřela.
Po všech komentářích, které tu čtu není moc co dodat, bylo to skvělé, mrazivé, a nabité hlubokými myšlenkami.
"Každý musí po sobě něco zanechat, když zemře, říkával dědeček. Dítě, nebo knihu, nebo obraz, nebo dům, musí vystavět zeď, nebo vyrobit pár bot. Nebo založit zahradu. Něco, čeho se nějak dotkla jeho ruka, takže duše má kam jít, až člověk zemře, a když se lidé podívají na strom nebo na květinu, kterou zasadil, je on v ní... Rozdíl mezi člověkem, který jenom seče trávník, a zahradníkem je ve stopě, kterou po sobě zanechají. Sekáč trávy jako by tam nebyl, zahradník tam zůstane celý věk."
Škoda, že je kniha tak útlá, jsem zklamaná, že už to skončilo. Skvělé čtení!
Žánr mi není nijak blízký, ale na doporučení jsem po knize sáhla. Do poloviny knihy jsem byla příjemně překvapená, až nadšená. Poté však následoval sled různých událostí, které mi připadaly poněkud chaotické.
Jako klad uvádím autorovu skvělou práci se slovy a s formou, dále hluboké myšlenky díla a zajímavě vykreslená budoucnost.
Je to trochu přeceňovaná kniha. Čekala jsem, že kniha bude trošku zábavnější, ale to je můj problém, stejně jsem se spálila i s 1984....Asi její hodnota bude v myšlence a ve varování nepodlehhnout nátlaku medií.... a zachovat si zdravý rozum...Ale stejně u knihy čekám víc zábavy...,což u mě splnila třeba kniha Zpěv drozda, který má podobné téma a při tom je to pecka....
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
2001 | 451 stupňů Fahrenheita |
1959 | Marťanská kronika |
1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
1995 | Pampeliškové víno |
2017 | Ilustrovaný muž |
Kniha se mi líbila. Zajímavé téma - svět, ve kterém jsou zakázány knihy, a pokud se přijde na někoho, kdo je schovává, tak knihy budou spáleny.
Hlavní myšlenkou bylo, nezapomenout na knihy, číst knihy, udělat si svůj vlastní názor, dát přednost knize před televizí. :)
Viděl jsem i film, který se mi také líbil. Film se v některých částech liší od knihy.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme. Něco nám chybí. Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem deset nebo dvanáct let pálil. Tak jsem si myslel, že by nám knihy mohly pomoct.