451 stupňov Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/286454/bmid_451-stupnov-fahrenheita-OFy-286454.jpg
4
3814
3814
451 stupňov Fahrenheita. Teplota, pri ktorej sa knižný papier vznieti a horí... V Bradburyho desivej vízii budúcnosti požiarnici nehasia požiare, ale sami ich zakladajú, aby pálili knihy. Spoločnosť v románe 451 stupňov Fahrenheita pokladá spokojnosť a zdanlivý pocit šťastia za najvyššie priority. Triviálne informácie sú prijateľné, vedomosti a vlastné myšlienky už nie. Požiarny kapitán Beatty to vysvetľuje na nasledujúcom príklade: "Podsuň ľuďom súťaže, v ktorých môžu vyhrávať, keď doplnia správne slová do populárnych piesní, alebo mien hlavných miest, keď správne odpovedajú na otázky, koľko kukurice sa vypestovalo v Iowe v minulom roku. A budú šťatní, lebo fakty tohto druhu sa nemenia. Zahrň národ klubmi a večierkami, akrobatmi a kúzelníkmi, prúdovými autami, motorkami a helikoptérami, sexom a heroínom. Nepodsúvaj im žiadne vrtkavé veci ako filozofiu či sociológiu - táto cesta vedie k melanchólii."... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2015 , Citadella (SK)Originální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
Smutná antiutopie o společnosti, kde pro knihy není místo. Bradburyho cit pro vystihnutí pocitů hlavních postav je úchvatné. (a neméně úchvatný je Oscar Werner v roli Guy Montaga v Truffautově filmovém přepisu )
Knihu som mala požičanú z knižnice, ale určite si ju chcem kúpiť… je plná hodnotných filozofických zamyslení a úvah, je nadčasová a napriek krutosti (práca hlavného hrdinu a jeho kolegov vo mne vyvolávala úzkosť)…. ľudská.!!!
Kniha byla pro mě velmi inspirující svou nadčasovostí. Ray Bradbury v tomto dystopickém románu brilantně zachytil fenomény, které v době vzniku působily jako fikce, avšak dnes jsou součástí naší reality. Autor výstižně předvídal naši posedlost obrazovkami a izolaci jednotlivce, symbolizovanou sluchátky v uších.
Tento román nejen varuje před technologickým pokrokem, který může vést k odcizení, ale také kritizuje společnost, jež se vzdává kritického myšlení a podléhá pasivitě. Často mi kniha připomínala 1984 od George Orwella, neboť obě díla zkoumají témata totality a ztráty svobody myšlení.
I když jsem se občas ztrácel a ne vždy rozuměl, velmi mě zaujal autorův styl vyprávění. Bradburyho jazyk je bohatý a obrazný, dodávající příběhu jedinečnou atmosféru. Román nás nabádá k zachování myšlenkové svobody a kritického přístupu k světu kolem nás.
75%
Na knihu jsem se chystala už opravdu dlouho a jsem ráda, že jsem se k ní teď konečně dostala. Příběh požárníka Montaga a pálení knih je rozhodně zajímavý a celkový svět, v němž se příběh odehrává nutí člověka k zamyšlení. Na druhou stranu mi přijde, že některé věci jsou jen okrajově zmíněny a stály by za rozpracovní a vysvětlení...
Myšlenka velice aktuální a tehdy děsivě revoluční. Donutilo mě to nad tím za přemýšlel. Ale celkové zpracování textu mi vůbec nesedlo. Místy mi to přišlo zmatené a poměrně o ničem...
Hold, zde se musím otočit v davu a jít proti.
2,5*
Chtěla jsem začít číst i nějaké klasiky, tak jsem sáhla po této oceňované sci-fi dystopii, protože dystopie mám ráda. Bohužel nadšená z ní nejsem. Ačkoliv knihu hodnotím jen 2 hvězdami, tak abych byla spravedlivá - samotné myšlenky v knize jsou dobré, zajímavé a nadčasové a to je zřejmě důvod, proč kniha přežívá do současnosti. Ale... příběh do kterého jsou ty zajímavé myšlenky zasazené mě prostě nebavil. Kdybych to neposlouchala jako audioknihu při cestách, kdy jsem nic jiného na práci neměla, tak počítám, že bych knihu možná ani nedočetla. Audiokniha jako taková je provedená moc hezky.
Obsahově se jedná o jakousi alegorii. Je v ní vidět např. tehdejší znepokojení z nástupu televizního vysílání. To se dá hodně vztáhnout na dnešní dobu, kdy stejné znepokojení panuje třeba z rozmachu sociálních sítí. Svým způsobem je to trochu uklidňující, protože před 70 lety měli někteří zjevně strach z toho, že z televize společnost zblbne a dnes už víme, že tomu tak úplně není (ačkoliv samozřejmě negativa si to nese, ale určitě se nedá říct, že by to pro společnost byla pohroma).
Dalším akcentovaným tématem knihy je cenzura pro dobro lidí - to si myslím, že je v dnešní době možná ještě aktuálnější téma a něco s čím se bude muset demokratický svět v blízké době vypořádat: svoboda slova versus dezinformace a média, která v touze za vysokou sledovaností často nadměrně straší nebo dramatizují. Kniha toto dovedla do absurdna, kdy pro dobro lidí (aby se cítili šťastní) byly zničeny a zakázány mimo jiné i všechny knihy, protože mohou obsahovat znepokojivá témata a média přinášejí jen samé pozitivní zprávy. Jak příběh ukazuje, ani toto není cesta ke štěstí člověka.
Na pozadí příběhu jsou i zmínky o jakési probíhající válce a bombarderech létajících po obloze, což jednoznačně souvisí s dobou vzniku, ale mně tam toto připadá z pohledu příběhu jako dost zbytečné, protože autor s tím nijak více nepracuje. Takže mi to tam připadá nacpané jen jako odraz strachu ze studené války a prožitých hrůz nedávno skončené světové války a navíc to ve mě vzbuzovalo i nějaké pochybnosti ohledně logiky zasazení do samotného příběhu, ale možná, že kdybych se nad tím víc zamyslela, že bych tu logiku našla - takhle na první dobrou je to pro mě v knize nadbytečné, ale je tam toho málo.
U kamarádky jsem v knihovně sáhla po knize, kterou jsem již dříve četla. Občas to dělám a srovnávám pocity.
Fascinovala mě stejně jako tehdy. Úžasný a hlavně nadčasový román.
Bohužel mi připadá, že k tomu, o čem se tu píše se blížíme mílovými kroky ...
Znepokojující. Je v tom něco hrozně prázdného, jen nafouklá bublina plná úzkosti letmo škrábající povrch myšlenek. Nevím, co si mám myslet. Nevím, jestli souhlasím s idejí díla, nevím, jestli s ní mám souhlasit ani kterým směrem se mě autor snažil otočit. Mám mít strach? Mám chodit po světě s vykřičníkem a pocitem, že neustále něco dlužíme budoucnosti, protože přítomnost je nenapravitelně rozbitá? Je možné existovat ve vakuu naplněném marastem, které Bradbury zvládl tak krásně teoreticky vykonstruovat a my ho teď žijeme?
Nevím. Požárníci přinesli do mého života Ticho a Neklid.
Další odškrtnutá povinnost a prostě paráda. Neuvěřitelně nadčasová kniha napsaná na začátku padesátých let. Přitom by se dalo uvěřit, že ji někdo napsal loni. Paráda na přemýšlení na delší čas.
"... Mildred se smíchem chňapla po knize. „Podívejte se! Přečti tohle. Ne, odvolávám, tadyhle je něco opravdu legračního, to nám přečti nahlas. Dámy, nebudete z toho rozumět ani slovo. Je to jen samé pampa-dampa-dam. Přečti to Guyi, tuhle stránku, miláčku.“ Podíval se na otevřenou stránku. V jeho uchu jemně zašelestila křídly nějaká muška. „Čtěte.“ „Jak se to jmenuje, miláčku?“ „Doverské pobřeží.“ Jeho ústa ztuhla. „Tak to hezky zřetelně čti a nespěchej.“ Pokoj sálal horkem, byl v něm žár ohně, byl v něm i chlad. Dámy seděly uprostřed liduprázdné pouště na třech židlích a on stál a čekal, až si paní Phelpsová urovná šaty a až si paní Bowlesová přestane načechrávat vlasy. Potom začal číst hlubokým zajíkavým hlasem, který nabýval jistoty od verše k verši, a jeho hlas letěl přes prostory pouště, pronikal do její bělosti a míjel tři ženy sedící v té obrovské žhavé prázdnotě.
„To moře víry
kdys oblévalo širý země břeh
ve vlny složeno jak brokátový háv.
Však nyní slyším znít
vod melancholický, v dál prchající řev,
šum větru nočního
pustinou břehů šelestit,
v nahé tmě světa dlouze vát.“
Křesla pod třemi ženami zavrzala. Montag četl závěr:
„Ach, lásko, věrni zůstanem
druh druhu! Neboť svět se zdá
jak fantastický sen a překrásná
před námi leží nová zem,
a přece nezná radost, lásky svit,
jistotu, mír a soucit v neštěstí.
Jsme poutníci, na které nebe dští
krvavých nocí hvězdný třpyt,
v němž nevědomá vojska jdou se bít.“
Paní Phelpsová plakala. Ostatní uprostřed pouště poslouchaly, jak její pláč víc a víc sílí a její obličej se mění k nepoznání. Seděly, ani se jí nedotkly, vystrašené jejím počínáním. Nedokázala ovládnout svoje vzlyky. Montaga to zarazilo a otřáslo jím to. „Ale, ale,“ řekla Mildred. „Utiš se, Claro, no tak, Claro, hlavu vzhůru, copak se ti stalo?“ „Já —já —,“ vzlykala paní Phlepsová, „nevím, nevím, já vůbec nevím, ach, ach...“ Paní Bowlesová vstala a příkře pohlédla na Montaga. „Vidíte? Já to věděla, o tomhle jsem se chtěla přesvědčit! Já věděla, že se to stane! Já to vždycky říkala: Básně a slzy, básně a sebevraždy a pláč a hnusné pocity, básně a nemoci. Je to všechno sentimentální svinstvo! Teď jsem se o tom přesvědčila. Jste hnusný, pane Montagu, jste hnusný!“ Faber řekl: „Teď...“ Montag si uvědomoval, že se otáčí, jde k otvoru ve stěně a hází knihu mosazným rámečkem do čekajících plamenů. „Hloupá slova, hloupá slova, hloupá, strašně surová slova,“ řekla paní Bowlesová. „Proč si lidé chtějí navzájem ubližovat? Cožpak není na světě dost zla, musíte ještě lidi trápit takovými věcmi?“
Kniha mi otevřela oči ještě víc, než jsem je otevřené měl.. Po dočtení jsem nad tím vším musel ještě hodně přemýšlet.. Neskutečně nadčasové.
Je zajímavé, že mě zatím neoslovilo žádné sci-fi ( teda až na Scanner darkly před 15lety) a 451°F není výjimkou.
Ta myšlenka, jednotlivé postavy, nastínění emocí, svět technologií, který autor vytvořil před 70lety, pointy totalitního režimu... všechny tyhle věci byly vlastně skvělé a zaujaly mě. Ale jako celek to záhadným způsobem prostě zdaleka nefungovalo.
Co zachránilo dojem a zážitek ze čtení, byl doslov k novému českému vydání, ale o tom přece kvalita knížky není.
Je to položka klasické literatury, která má svojí sílu, ale mně k srdci nepřirostla.
Nevím, proč jsem knihu při povinné četbě vynechala! Nějak mě nelákala utopická sci-fi... Ale to byla chyba! Skvělá, ale znepokojující kniha. Kdykoliv jsem ji otevřela padla na mě úzkost jako deka, jako by snad mělo spadnout samo nebe... a pak v jednom okamžiku najednou obrat o 360 stupňů. Jeden nádherný odstavec, jehož poselství si ponesu dlouho. Tohle si přečtěte a vydržte do konce!
Knihu jsem si vyhlédl, protože mně anotací připomněla Orwellovo 1984 - a v tomto ohledu vůbec nezklamala. Takový mladší bráška, též geniálně nadčasový a velmi aktuální v dnešní době.
Nemám sociální sítě, ani Netflix, HBO, Disney, Amazon, ani nic podobného a občas mi lidé připadají jaksi odtrženi od reality, stejně jako uživatelé telestěn a mušliček. Což běžně nezmiňuji, pravděpodobně bych se setkal s nepochopením stejně jako Montag při čtení básní paničkám.
Dovolím si však menší kritiku ke stylu psaní - občas jsem se ztrácel v popisech, nebo mi to nedávalo smysl. Stejně tak přirovnání bylo někdy až moc přehnané, že jsem nevěděl, jestli je to nadsázka nebo součást děje. Dejme tomu, že je to způsobené překladem. Anebo je to schválně, psané z pohledu člověka, který žije ve světe, kde jsou knihy zapovězené.
Vůbec to ale nemá vliv na důležitost a celkovou krásu díla. Svižný děj s překvapivými zvraty, hlubokou myšlenkou a narůstající napětí, které vyústí v něco, co mi připomnělo film Volný pád.
...Máme vlastně všechno, tak proč nejsme šťastní?...
Budiž tato kniha odstrašujícím příkladem, stejně jako 1984. Hlavní myšlenky mají hloubku a váhu. Chvílemi jsem si říkal, jestli na tom snad nejsme ještě hůř. S klesajícím zájmem o knihy ani nepotřebujeme požárníky.
Tohle je přesně typ čtiva, které rád vstřebávám. A stejně jako Montag v závěru chci život hltat plnými doušky. A měl bych víc číst.
Doslova valím bulvy na to, kolik věcí dokázal v padesátých letech Bradbury předpovědět. Jak moc je dnešní společnost podobná té v tomto antiutopickém díle. Naštěstí je tu pořád ještě dost odlišností a přeci jen si spousta lidí stále cení kultury a svobodného myšlení více, než tupého zírání do obrazovky mobilů, počítačů a televizí. Vize Bradburyho jsou celkově velmi znepokojivé. Celkově se příběh drží klasického rámce antiutopického románu. Hlavní postava se na začátku nachází v respektovaném postavení ve společnosti, setkává se s disidentem (Clarissa) a je postrčena k vlastní "neposlušnosti", přestože zde již zárodek "nebezpečných" myšlenek byl dřívější. Následně se setká s mentorem (Faber) a v další fázi je konfrontován režimovou autoritou. Konec knihy vzhledem k jejímu průběhu vyznívá optimisticky a zanechává velkou naději. Osobně by se mi k celkovému tónu knihy asi líbil více nějaký depresivnější konec. Četlo se velmi dobře, jde vlastně o takovou jednohubku, která padla za večer.
Nadčasová kniha. Četla jsem jedním dechem. Je mi z toho až smutno, když si uvědomím, že se v současnosti řítíme do stejného průšvihu. Jenom se bavit, nevyčnívat a, pokud možno, nepřemýšlet...
"Knihy boli iba jednou zo schránok, do ktorých sme ukladali veľa dôležitého zo strachu, že by sme mohli zabudnúť. Knihy v sebe nemajú nič čarovné, kdeže. Čary sa ukrývajú iba v tom, čo nám knihy vravia, v tom, ako namiesto nás zošívajú stehmi útržky vesmíru do jedného veľkého rúcha."
Pozoruhodne jasne som v 70 rokov starej dystopii videla našu súčasnosť.
Pro upřesnění, hodnotím 4,5*.
Tak tohle dílo bylo naprosto geniální. Mám ráda tento typ knih (podobné jako Válka s mloky a 1984) a vždycky mě nadchne, s jakou „vymyšlenou“ společností autoři přijdou a která nakonec dokáže vystihnout problémy postihující lidskou existenci napříč stoletími a generacemi. U 451 stupňů bych absolutně nepoznala, že byly napsány před 70 lety. Jazyk a styl psaní Raye Bradburyho je neskutečně poutavý a krásně srozumitelný zároveň. Ten příběh mě naprosto pohltil a paralyzoval každou další stránkou. Ty mi mizely pod rukama a já jen zběsile otáčela, protože jsem potřebovala zjistit, co bude dál. Postavy se autorovi podařilo vykreslit velmi hezky a líbí se mi to, že nejsou černobílé – na každé byste si našli něco hodné obdivu a něco, za co by jim měla přistát facka. Smekám klobouk taky nad tím, co Ray Bradbury dokázal předvést na tak relativně krátkém rozsahu – geniálně vymyšlená společnost vám zaručeně vezme dech a to všechno, co se v ní odehrává? Ústředním tématem je odepření toho, co je nám všem tak přirozené a pro spokojený život nezbytně nutné – vlastní myšlenky. Síla tohoto sdělení zde vás skoro omráčí a slova ztratíte. Jen si představte, že žijete vlastně bez emocí, postrádáte veškeré vzpomínky (nevíte ani, jak a kdy jste se potkali s vlastním protějškem), všichni mluví stejně a o ničem, všechno se děje tak rychle, že to ani nestíháte vnímat, Z tady těch myšlenek vám nebude útěchou ani konec. Za mě tedy obrovské doporučení – nejen k maturitě, ale text hodný k zamyšlení PRO VŠECHNY.
Nečakala som, že ma to tak strhne do deja, že si plánovaný nákup odložím až po prečítaní knihy. Nemohla som sa od tohto príbehu odtrhnúť čo ma prekvapilo lebo to bola kniha z knihobúdky. No, musím uznať, stála za to. Na to, kedy bola vydaná, naozaj nadčasová a v dnešnej dobe má čo povedať.... Odporúčam všetkými 20-timi.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Hodně dobrá kniha na zamyšlení a dokonce i hodně čitelná!
Pokud se vám líbilo 1984 od George Orwella, tak bych se opovážil říci, že tohle by se vám mohlo také líbit.
Mně osobně se tato kniha hodně líbila. Dokázal jsem ji přečíst za velmi krátkou dobu - hádám tak týden? Děj vás chopí hned od první věty a nepustí, dokud ji nedočtete.
Knihu Vřele doporučuji! :)