451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33118/bmid_451-stupnu-fahrenheita-3df-33118.jpg
4
3896
3896
Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1957 , Svobodné slovo - MelantrichOriginální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
Výpisky:
Nie, nie, to, čo hľadáte, nie je len v knihách. Siahnete po tom všade, kde to objavíte, v starých gramofónových platniach, v starých filmoch. Hľadajte to v prírode a hľadajte to v sebe samom. Knihy boli len jedným z rezervoárov, kde sme ukladali všemožné veci, keď sme sa báli, aby sme ich nezabudli. Nie je v nich žiadne kúzlo. Kúzlo je iba v tom, čo knihy hovoria, v tom, ako zostehovali útržky sveta dokopy v jediné rúcho.
O čom sa vlastne v knihách píše? Na túto otázku dostať odpoveď, to by bolo! Ale na moju česť, v knihách sa píše o ničom! O ničom, z čoho by si sa mohol poučiť alebo čomu je možné veriť. Ak sú to romány, pojednávajú o ľuďoch, ktorí nikdy nežili, o mátohách autorovej fantázie. A keď to nie sú romány, je to ešte horšie: jeden profesor nadáva druhému do idiotov, jeden filozof utápa druhého v lyžičke vody. A všetci sa motajú sem, tam, ničia hviezdy a zhasínajú slnko. Človek nakoniec nevie, čí je.
Celá kultúra je úplne prehnitá. Kostra potrebuje roztaviť a opäť vymodelovať.
Sci-fi a dystopická díla jsou má nejoblíbenější. 451 stupňů Fahrenheita pro mě ale bylo zklamáním. Pokud bych si knížku nevybrala do čtenářské výzvy, nejspíš bych ji nedočetla. Příběh mě nebavil a nedokázal mě vtáhnout. Ani styl psaní, jak je vyzdvihováno, se mi nezdál nijak poetický. Nemůžu si pomoct, ale celé mi to přišlo takové ploché a neuvěřitelné.
Konečně jsem se dostala k vyhlášené klasice a musím říct, že nezklamala. Styl psaní není nejobvyklejší, ale naprosto sedí s tím, co bylo řečeno v úvodu od autora - prostě píše, jak ho co napadne. Svět byl vysvětlen tak akorát, aby se člověk moc nepozastavoval nad nějakými nelogičnostmi. Trochu mi chybělo více scén/informací s Clarisou a její rodinou.
Nicméně kniha je i po tolika letech extrémně aktuální, z čehož běhá mráz po zádech a nabízí otázku, jestli snad Ray necestoval časem a nedostal se mu do ruky TikTok, Spotify a bezdrátová sluchátka.
Je mi jasné, že Bradbury byl velká vizionář, ale už jsem zapomněla, jak skvělý byl básník. Krásně napsáno, skvělé poetické pasáže, silné myšlenky.
Autorovy obavy z pochybného vývoje lidské společnosti a konání lidí se postupně vyplňují. Nebylo třeba pálit knihy, spousta lidí knihy nečte a je se svým životem spokojena a nechce se trápit myšlenkami. Vize se pomalu, i když pouze částečně, naplnila. Moc hezké dílo sci-fi se spoustou myšlenek!
Klasika. Za me stojí za ocenění zejména obrovské autorovo vizionářství, s nímž do značné míry vystihl desítky let dopředu vývoj technologií a do jisté míry i lidské společnosti. Za to si zaslouží absolutorium.
Text knihy je za mě trochu zvláštní, těžko se vstřebává, ale stojí za to tuhle klasiku poznat.
I po tolika letech - sedmi desetiletích - od vydání této knihy platí: Ray Bradbury je prostě Král fikce a poselství této knihy je platné i dnes. Doporučení je nadbytečné (imho), tuto klasiku už musel přečíst každý.
Hodně dobrá kniha na zamyšlení a dokonce i hodně čitelná!
Pokud se vám líbilo 1984 od George Orwella, tak bych se opovážil říci, že tohle by se vám mohlo také líbit.
Mně osobně se tato kniha hodně líbila. Dokázal jsem ji přečíst za velmi krátkou dobu - hádám tak týden? Děj vás chopí hned od první věty a nepustí, dokud ji nedočtete.
Knihu Vřele doporučuji! :)
Smutná antiutopie o společnosti, kde pro knihy není místo. Bradburyho cit pro vystihnutí pocitů hlavních postav je úchvatné. (a neméně úchvatný je Oscar Werner v roli Guy Montaga v Truffautově filmovém přepisu )
Knihu som mala požičanú z knižnice, ale určite si ju chcem kúpiť… je plná hodnotných filozofických zamyslení a úvah, je nadčasová a napriek krutosti (práca hlavného hrdinu a jeho kolegov vo mne vyvolávala úzkosť)…. ľudská.!!!
Kniha byla pro mě velmi inspirující svou nadčasovostí. Ray Bradbury v tomto dystopickém románu brilantně zachytil fenomény, které v době vzniku působily jako fikce, avšak dnes jsou součástí naší reality. Autor výstižně předvídal naši posedlost obrazovkami a izolaci jednotlivce, symbolizovanou sluchátky v uších.
Tento román nejen varuje před technologickým pokrokem, který může vést k odcizení, ale také kritizuje společnost, jež se vzdává kritického myšlení a podléhá pasivitě. Často mi kniha připomínala 1984 od George Orwella, neboť obě díla zkoumají témata totality a ztráty svobody myšlení.
I když jsem se občas ztrácel a ne vždy rozuměl, velmi mě zaujal autorův styl vyprávění. Bradburyho jazyk je bohatý a obrazný, dodávající příběhu jedinečnou atmosféru. Román nás nabádá k zachování myšlenkové svobody a kritického přístupu k světu kolem nás.
75%
Na knihu jsem se chystala už opravdu dlouho a jsem ráda, že jsem se k ní teď konečně dostala. Příběh požárníka Montaga a pálení knih je rozhodně zajímavý a celkový svět, v němž se příběh odehrává nutí člověka k zamyšlení. Na druhou stranu mi přijde, že některé věci jsou jen okrajově zmíněny a stály by za rozpracovní a vysvětlení...
Myšlenka velice aktuální a tehdy děsivě revoluční. Donutilo mě to nad tím za přemýšlel. Ale celkové zpracování textu mi vůbec nesedlo. Místy mi to přišlo zmatené a poměrně o ničem...
Hold, zde se musím otočit v davu a jít proti.
2,5*
Chtěla jsem začít číst i nějaké klasiky, tak jsem sáhla po této oceňované sci-fi dystopii, protože dystopie mám ráda. Bohužel nadšená z ní nejsem. Ačkoliv knihu hodnotím jen 2 hvězdami, tak abych byla spravedlivá - samotné myšlenky v knize jsou dobré, zajímavé a nadčasové a to je zřejmě důvod, proč kniha přežívá do současnosti. Ale... příběh do kterého jsou ty zajímavé myšlenky zasazené mě prostě nebavil. Kdybych to neposlouchala jako audioknihu při cestách, kdy jsem nic jiného na práci neměla, tak počítám, že bych knihu možná ani nedočetla. Audiokniha jako taková je provedená moc hezky.
Obsahově se jedná o jakousi alegorii. Je v ní vidět např. tehdejší znepokojení z nástupu televizního vysílání. To se dá hodně vztáhnout na dnešní dobu, kdy stejné znepokojení panuje třeba z rozmachu sociálních sítí. Svým způsobem je to trochu uklidňující, protože před 70 lety měli někteří zjevně strach z toho, že z televize společnost zblbne a dnes už víme, že tomu tak úplně není (ačkoliv samozřejmě negativa si to nese, ale určitě se nedá říct, že by to pro společnost byla pohroma).
Dalším akcentovaným tématem knihy je cenzura pro dobro lidí - to si myslím, že je v dnešní době možná ještě aktuálnější téma a něco s čím se bude muset demokratický svět v blízké době vypořádat: svoboda slova versus dezinformace a média, která v touze za vysokou sledovaností často nadměrně straší nebo dramatizují. Kniha toto dovedla do absurdna, kdy pro dobro lidí (aby se cítili šťastní) byly zničeny a zakázány mimo jiné i všechny knihy, protože mohou obsahovat znepokojivá témata a média přinášejí jen samé pozitivní zprávy. Jak příběh ukazuje, ani toto není cesta ke štěstí člověka.
Na pozadí příběhu jsou i zmínky o jakési probíhající válce a bombarderech létajících po obloze, což jednoznačně souvisí s dobou vzniku, ale mně tam toto připadá z pohledu příběhu jako dost zbytečné, protože autor s tím nijak více nepracuje. Takže mi to tam připadá nacpané jen jako odraz strachu ze studené války a prožitých hrůz nedávno skončené světové války a navíc to ve mě vzbuzovalo i nějaké pochybnosti ohledně logiky zasazení do samotného příběhu, ale možná, že kdybych se nad tím víc zamyslela, že bych tu logiku našla - takhle na první dobrou je to pro mě v knize nadbytečné, ale je tam toho málo.
U kamarádky jsem v knihovně sáhla po knize, kterou jsem již dříve četla. Občas to dělám a srovnávám pocity.
Fascinovala mě stejně jako tehdy. Úžasný a hlavně nadčasový román.
Bohužel mi připadá, že k tomu, o čem se tu píše se blížíme mílovými kroky ...
Znepokojující. Je v tom něco hrozně prázdného, jen nafouklá bublina plná úzkosti letmo škrábající povrch myšlenek. Nevím, co si mám myslet. Nevím, jestli souhlasím s idejí díla, nevím, jestli s ní mám souhlasit ani kterým směrem se mě autor snažil otočit. Mám mít strach? Mám chodit po světě s vykřičníkem a pocitem, že neustále něco dlužíme budoucnosti, protože přítomnost je nenapravitelně rozbitá? Je možné existovat ve vakuu naplněném marastem, které Bradbury zvládl tak krásně teoreticky vykonstruovat a my ho teď žijeme?
Nevím. Požárníci přinesli do mého života Ticho a Neklid.
Další odškrtnutá povinnost a prostě paráda. Neuvěřitelně nadčasová kniha napsaná na začátku padesátých let. Přitom by se dalo uvěřit, že ji někdo napsal loni. Paráda na přemýšlení na delší čas.
"... Mildred se smíchem chňapla po knize. „Podívejte se! Přečti tohle. Ne, odvolávám, tadyhle je něco opravdu legračního, to nám přečti nahlas. Dámy, nebudete z toho rozumět ani slovo. Je to jen samé pampa-dampa-dam. Přečti to Guyi, tuhle stránku, miláčku.“ Podíval se na otevřenou stránku. V jeho uchu jemně zašelestila křídly nějaká muška. „Čtěte.“ „Jak se to jmenuje, miláčku?“ „Doverské pobřeží.“ Jeho ústa ztuhla. „Tak to hezky zřetelně čti a nespěchej.“ Pokoj sálal horkem, byl v něm žár ohně, byl v něm i chlad. Dámy seděly uprostřed liduprázdné pouště na třech židlích a on stál a čekal, až si paní Phelpsová urovná šaty a až si paní Bowlesová přestane načechrávat vlasy. Potom začal číst hlubokým zajíkavým hlasem, který nabýval jistoty od verše k verši, a jeho hlas letěl přes prostory pouště, pronikal do její bělosti a míjel tři ženy sedící v té obrovské žhavé prázdnotě.
„To moře víry
kdys oblévalo širý země břeh
ve vlny složeno jak brokátový háv.
Však nyní slyším znít
vod melancholický, v dál prchající řev,
šum větru nočního
pustinou břehů šelestit,
v nahé tmě světa dlouze vát.“
Křesla pod třemi ženami zavrzala. Montag četl závěr:
„Ach, lásko, věrni zůstanem
druh druhu! Neboť svět se zdá
jak fantastický sen a překrásná
před námi leží nová zem,
a přece nezná radost, lásky svit,
jistotu, mír a soucit v neštěstí.
Jsme poutníci, na které nebe dští
krvavých nocí hvězdný třpyt,
v němž nevědomá vojska jdou se bít.“
Paní Phelpsová plakala. Ostatní uprostřed pouště poslouchaly, jak její pláč víc a víc sílí a její obličej se mění k nepoznání. Seděly, ani se jí nedotkly, vystrašené jejím počínáním. Nedokázala ovládnout svoje vzlyky. Montaga to zarazilo a otřáslo jím to. „Ale, ale,“ řekla Mildred. „Utiš se, Claro, no tak, Claro, hlavu vzhůru, copak se ti stalo?“ „Já —já —,“ vzlykala paní Phlepsová, „nevím, nevím, já vůbec nevím, ach, ach...“ Paní Bowlesová vstala a příkře pohlédla na Montaga. „Vidíte? Já to věděla, o tomhle jsem se chtěla přesvědčit! Já věděla, že se to stane! Já to vždycky říkala: Básně a slzy, básně a sebevraždy a pláč a hnusné pocity, básně a nemoci. Je to všechno sentimentální svinstvo! Teď jsem se o tom přesvědčila. Jste hnusný, pane Montagu, jste hnusný!“ Faber řekl: „Teď...“ Montag si uvědomoval, že se otáčí, jde k otvoru ve stěně a hází knihu mosazným rámečkem do čekajících plamenů. „Hloupá slova, hloupá slova, hloupá, strašně surová slova,“ řekla paní Bowlesová. „Proč si lidé chtějí navzájem ubližovat? Cožpak není na světě dost zla, musíte ještě lidi trápit takovými věcmi?“
Kniha mi otevřela oči ještě víc, než jsem je otevřené měl.. Po dočtení jsem nad tím vším musel ještě hodně přemýšlet.. Neskutečně nadčasové.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihyAutorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Klasika antiutopickeho scifi o budoucnosti kdy jsou zakázáno vlastnit knihy a kdy mají hasici jako úkol ne hasit požáry ale hledat ukryte knihy a pak je pálit.Hlavni hrdina hasic jménem montag žije svůj život s manželkou s kterou si čím dál tím víc přestává rozumět se při jednom pálení kde i s knihama uhori majitelka knih si pár nenápadně vezme a nechá si to. A začne je číst v soukromí což ale dozví jeho nadřízený kterého při pálení jeho knih zabije a tim se stává lovnou zvěří. Nakonec se mu podaří utéct seznámí se s komunitou lidí kteří aby zachovali obsah knih se je učí nazpaměť pred spalenim aby aspoň zachovali jejích obsah. Rád, se ke knize zase rád vrátím.