451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33118/bmid_451-stupnu-fahrenheita-3df-33118.jpg
4
3828
3828
Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1957 , Svobodné slovo - MelantrichOriginální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
Pre mňa ťažko uveriteľné, že ide o knihu, ktorú autor napísal v 50.rokoch. Ide o veľmi nadčasové pojatie budúcnosti, ktorá ukazuje ako sa ľudstvo vôbec nemení a stále podlieha ideológií. Od knihy som však čakala trochu viac, lebo ide naozaj o strhujúce vykreslenie doby, v ktorej by som rozhodne žiť nechcela, nielen kvôli zákazu čítania a propagovania kníh.
Kniha o které jsem věděl, že existuje a kde mě hrozně překvapilo o čem to je. Zajímavé.
Niektoré diela nezostarnú snáď nikdy. Mrazivý pocit ako blízko sme k podobnému dystopickému svetu sprevádza čitateľa celou knihou.
Klasika, kterou by si měl přečíst každý - ať už k maturitě, nebo jen tak.
Čte se krásně, rychle, srozumitelně, schovává v sobě varování.
Velmi poeticky napsaná sci-fi, která se od padesátých let, kdy byla napsána, přesunula tak trochu více do reality. Až je to děsivé. Zatím sice nikdo knihy nepálí a lidé stále čtou, ale všechno je rychlé, zkratkovité a nesoustředěné. Bradbury zde vykreslil formu totality, do které se snad nikdy nedostaneme, ale ty telestěny mi tolik připomínaly sociální sítě. Sledování lidí, které ani neznáme a považujeme je za součást našich životů.
Pro mě byla kniha varovně vztyčeným ukazováčkem a opravdu mě nutila k zamyšlení.
Tak předně je neuvěřitelné, jak Bradbury odhadl v roce 1953 svět po roce 2022 co se týče technologií. Jemu se musely malé obrazovky, které si lidé předávají z ruky do ruky, malé "mušličky" v uších díky nimž slyšíme daleké zvuky, obrovské telestěny, které tvoří v podstatě bez nábytku všechno vybavení obýváku a z nichž neustále "teče" seriál Rodinka a nebo cokoliv, hlavně veselé apod. V tom byl tedy určitě vizionář. Naštěstí nebyl vizionář v tom naprostém duchovním marasmu, který všechny postavy v jejich světě obklopuje. Otupělost ze všudypřítomné zábavnosti a bezstarostnosti naštěstí ještě u nás úplně nenastala a požárníci ještě nedostali naštěstí pokyn místo hašení požárů je zakládat a likvidovat zejména knihovny. Ale blížíme se, bohužel. Celý román je postaven na této groteskní absurditě, která je nejprve úsměvná a teprve postupně si člověk uvědomuje důsledky hluboké totality, v níž hrdinové žijí. A nabývá to obludných rozměrů. Je to svět, kde není možné být individualitou, kde není možné si něco myslet, a kde se naprosto podařilo zlikvidovat jakékoliv knihy, které by vedly k samostatnému myšlení. Je to neskonale smutný život, kde lze jen stěží zažehnout jiskřičku vědomé radosti, a to i ve vztazích. Vše je nějak mechanizováno, vyřešeno, na všechno je odpověď a televizní proudy zábavy mají narkotický účinek.
Dystopie tady spočívá v tom, že v tomto světě se najde jeden pochybující a hledá, komu by se svěřil. Nebudu spoilerovat, ale konec je téměř magický a jakous takous naději přináší, i když právě proběhla kraťounká, zato naprosto ničivá válka.
Strašně se mi to líbilo. Na to, že nemám rád sci-fi (asi ne takové ty vesmíry, ufony apod.), tak tohle je na úrovni McCarthyho Cesty. Je to napsané neběžně, ve mně se mísily všechny druhy pocitů - od úsměvu, přes tuhnoucí úsměv až k civilizačnímu znepokojení, a ta naděje, která se objevuje na konci, je opravdu jako plamínek hoodně daleko. A taky se mi moc líbil překlad Josefa Škvoreckého.
Na str. 88 je krásná definice různých typů spisovatelů, kterou říká jedna z postav a která podle mě platí i na celou Databázi knih: "Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají."
Dystopická klasika, kterou zná každý paranoik. Dost přesná obžaloba "běžného člověka" sedícího pasivně u televize a přežvykujícího zprávy a brakovou zábavu bez nějakého vlastního přemýšlení. Knížce v dnešní moderní době trochu ubližuje archaický jazyk, který nemusí sednout každému. Přestože se podání reálií tohoto světa zdá býti až nepředstavitelně absurdní a popisovaná ovcovitost lidí za vlasy přitažená, stačí se podívat do období covid games, které bradburyovskou realitu až nechutně přesně zrcadlily.
Poutavý a hrozivý příběh. Další facka lidstvu, kam to až přivedlo. Knihy pálit! Nebo co třeba upravovat? Bradbury byl vizionář.
Kniha, ktera me zaroven bavila a zaroven nevim co si o ni mam myslet. Zaroven trochu prezita a zaroven torchu nadcasova. Celkove vlastne zajimava vec k rozjimani.
Geniální a nadčasové dílo. A bohužel nepříjemně aktuální. Citát: I když je vláda neschopná a vratká ve své pozici, i když si pomáhá z úzkých šroubováním daní, nevadí to, hlavně že o ní lidé nepřemýšlejí. Hlavní je klid.
Nevím, tohle mi nějak nesedlo. Nemohl jsem se ubránit neustálému srovnávání s 1984, při kterém ale Orwell na plné čáře vítězí. Přišlo mi, že reálie světa nedávají moc smysl, neustále mě napadaly otázky, proč, jak, z jakého důvodu? Atd... Samozřejmě hlavní myšlenky knihy jsou nadčasové a člověk si v nich najde to své, ale pro mě osobně bylo čtení docela utrpení.
(SPOILER) Celkom v pohode, len by ma zaujimalo, ci by Ti profesori filozofie, filologie, literatury a teologie, boli vobec schopni v tej divocine prezit...
[audiokniha] Příběh je taková knižní jednohubka - zajímavé, posluchatelné, rychle to uteče. Jen mi bohužel ten konec nepřišel úplně dotáhnutý (s ohledem na zbytek knihy, mi chybělo nějaké hlubší zakončení). Ale jinak fakt dobré.
Příběh originální, ale je na něm poznat, že to byla (a pořád prostě je i v samostatném, rozšířeném tvaru) povídka. Trochu schematická (hrůzná zápletka a následně rychlý happy end), bez hlubšího vhledu zejména do hlavního hrdiny, na to není prostor ani čas, a proto mi chybí vlastně důvody, pohnutky pro jeho protivení se statu quo a moci, stejně jako existence nějakého vztahu ke knihám.
Ale přidávám za vizionářské prvky, v roce 1953 a z pera 33-letého autora nevídané: bezdrátový přenos hlasu, interaktivní televize, velkoplošné monitory a další elektronické prvky...
Starší sci-fi je vždy zvláštní v tom, že jde o pohled do minulosti i budoucnosti zároveň. A tím nemyslím jen zastaralé představy o technologiích, které nám dnes přijdou úsměvné, ale i různé "ozvěny doby", konkrétně zde jde například o paranoiu rané studené války. I sci-fi je zkrátka ukotveno v období, v němž vzniklo, a může nám o něm mezi řádky mnohé prozradit.
Jádro knihy je nicméně nadčasové a naprosto aktuální, a tak není divu, že čtenáře stále fascinuje. Příběh je mnohovrstevnatý a lze ho číst různě. (Sám Bradbury ho nakonec během let interpretoval více způsoby.) Nejčastěji se mluví o cenzuře, pro mě osobně byla ovšem mnohem výraznější a důležitější myšlenka, že masmédia nabízející banální, ale snadno stravitelný obsah vytlačují náročnější formy kultury, především čtení. Jistě, cenzura je tu přítomna také, neprobíhá však z rozhodnutí státu, nýbrž z vůle lidu. Žádá si ji povrchní společnost, která touží po nekomplikované zábavě a bojí se čehokoliv, co by její mrtvolné "štěstí" mohlo narušit. A právě tato myšlenka rezonuje i dnes. Ačkoliv knihy masově nepálíme (a zřejmě nikdo nečeká, že s tím začneme, sci-fi tohoto střihu vždy pracuje s nadsázkou), na obecné úrovni těmto obavám naprosto rozumíme.
"Give the people contests they win by remembering the words to more popular songs or the names of state capitals or how much corn Iowa grew last year. Cram them full of non-combustible data, chock them so damned full of 'facts' they feel stuffed, but absolutely `brilliant' with information. Then they'll feel they're thinking, they'll get a sense of motion without moving. And they'll be happy, because facts of that sort don't change. Don't give them any slippery stuff like philosophy or sociology to tie things up with. That way lies melancholy."
Zároveň si člověk musí položit otázku, zda jsou tyto obavy opodstatněné. Opravdu čteme málo? Ryze statisticky zřejmě ano, nebo to alespoň řada studií tvrdí. Nezohledňují ovšem kvalitu čtiva, pozornost čtenáře ani mnoho dalších věcí, které jistě nejsou zanedbatelné. Něco tak komplexního přece nejde shrnout do jednoho čísla. Stále navíc existuje "tvrdé jádro", které si místo seriálu či počítačové hry sedne ke knize, a tato skupina se podle všeho nijak dramaticky nezmenšuje, rozhodně nehrozí, že by se za pár let zavřela všechna knihkupectví. A ten, kdo číst chce, je na tom dnes lépe než kdy dřív, stačí umět nějaký světový jazyk a mít připojení k internetu. O takových možnostech se našim předkům vůbec nesnilo.
Kromě námětu bych knihu každopádně doporučil i kvůli Bradburyho nádhernému poetickému stylu, který je sice čtenářsky poměrně náročný, ale celý text výrazně pozvedá.
"With the brass nozzle in his fists, with this great python spitting its venomous kerosene upon the world, the blood pounded in his head, and his hands were the hands of some amazing conductor playing all the symphonies of blazing and burning to bring down the tatters and charcoal ruins of history."
Pro mě nečekaně nadčasové a navíc s přesahem do mých soukromých myšlenek. Jak moc mi Mušličky v uších Mildred, Montagovy ženy, připomínají bezdrátová sluchátka v uších mého muže. Ale to je v porovnání s tím vším ostatním jen drobnost a je pro mě stále těžko pochopitelné, jak může mít někdo takovou představivost (1953!).
Alespoň pár myšlenek:
str. 57: "Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních: a potom jsou všichni šťastni, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný, nebo podle nichž by ses mohl měřit."
str. 79: "Televizor je skutečný. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle k svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas aby protestovala..."
str. 84: "Pamatuji si, že noviny umíraly jako obrovští motýli. Nikdo nechtěl, aby zase začaly vycházet. Nikdo je nepostrádal. A potom, když vláda zjistila, že je pro ni výhodné, jestliže lidé čtou jenom o vášnivých rtech a ranách na žaludek, chytře vyřešila vaši situaci, vy polykači ohně. ..."
str. 89: "... - včera to padlo na Peta. Vrátí se příští týden. Říkali to vojáci. Blesková válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zase doma. To říkali vojáci. Blesková válka..."
str.: 91: " "Strčím děti na devět dní z deseti do školy. Jsou doma tři dny za měsíc a to je docela dobře snesu, není to vůbec nic strašného. Posadíte je do televizního pokoje a otočíte vypínačem. Je to, jako když člověk pere: nacpete prádlo do pračky a přibouchnete víko." "
Poslouchal jsem českou audio verzi této knihy. Musím říct, že tato verze je skvěle zpracovaná. Jestli máte rádi audio, neváhejte.
Čekal jsem něco jako 1984 ale vůbec ne. Velmi realisticky působící distopie, kde se neobjevují žádné léčky a zvraty - kapitán to bez obalu naservíruje jak to je a hlavní postava podle toho jedná. Příběh má rychlý spád a i přes ten závěr je optimistický.
V popisu soužití s manželkou jsem viděl tolik paralel s dnešní dobou, až to nebylo příjemné.
Bylo to místy napínavé, i díky ohařovi, kterého jsem si představoval jako ty mechanické psy, co už dnes existují. Fuj.
Asi moje nejoblíbenější část knihy byl kapitánův první monolog, hlavně kvůli zajímavým myšlenkám jako "když jsme knoflíky nahradili zipem, přišli jsme o chvíli k přemýslení...a ráno je časem přemýšlení a melancholie". A vůbec že celý stav světa vznikl z lidí samých, ne díky zásahu státu. Srovnat to s dnešní dobou smartphonů (místo telezdí) a sociálních sítí (místo rodinky) mi přijde až děsivé.
Je tam spousta filosofie. Klidně bych snesl mnohem rozsáhlejsí popis světa i další filosofické rozhovory. Ale není tomu co vytknout.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihyAutorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Nečakala som, že ma to tak strhne do deja, že si plánovaný nákup odložím až po prečítaní knihy. Nemohla som sa od tohto príbehu odtrhnúť čo ma prekvapilo lebo to bola kniha z knihobúdky. No, musím uznať, stála za to. Na to, kedy bola vydaná, naozaj nadčasová a v dnešnej dobe má čo povedať.... Odporúčam všetkými 20-timi.