A já pořád kdo to tluče
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541638/bmid_a-ja-porad-kdo-to-tluce.jpg
4
154
154
Jurodivý, groteskně napínavý příběh jedné vraždy a osudového propojení muže a ženy, utopených v pochybnostech samoty, se mohl odehrát kdekoliv. Prostředí divadla však otevírá jedinečný prostor pro hlubší vášně i hysterie, v němž navíc jednoho dne spadne opona definitivně. Energickým účinkujícím, pasivním čumilům i zákulisním manipulátorům. Alternace za naše životy neexistují. Nehrajeme v divadle jednoho herce. Minulost a úzkosti nesvlečeme jako kostým. I ta sebemenší životní "role" má být odehrána svědomitě. Hostující režisér Buch to tuší, spisovatelka a dramatička Birgit to ví. A kdo ví, bývá umlčen. Zralá prvotina v sobě skrývá košaté podobenství: potemnělý obraz lidského rodu, kde ďábelský kruh nelze přetnout. Znění tohoto textu vychází z díla A já pořád kdo to tluče tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Petrov v Brně v roce 2005.... celý text
Přidat komentář
Díky komentáři Alef jsem se pustil do první knihy Radky Denemarkové...no a bylo to těžké. Pokud čekáte děj, tak jej nečekejte, vše se odehraje na desetníku, pokud čekáte happy end, tak čekejte, to je vaše věc... Dojmy po dočtení jsme nechal chvilku uležet, ale jsou spíš horší než lepší. Na knize jsem nenašel nic pozitivního, autorka mi pomaličku vyjevila odporný bolák ve kterém se velice umně porýpala a rozhodně nenechá čtenáře stát bokem a neušetří ho detailů. Kniha je krutá a neúprosná, ale na druhou stranu je dobře, že se o těchto věcech píše, alespoň si uvědomíme, že existují a dotýkají se i nás i když nepřímo. Jak psal někdo předemnou, rozhodně znovu číst nebudu, ale na druhou stranu nelituju, že jsem četl a určitě to není poslední mnou přečtená autorčina kniha.
Málem jsem se přes všechny ty hrubosti a zvrhlosti nepřenesla a nedočetla. Ještěže je kniha krátká. Jazyk byl na můj vkus divně strojený. Celé to vyznělo lacině a na efekt se záměrem zaujmout čtenáře vylíčením duševního bahna. Opravdu musely být hlavní postavy až tak zvrhlé a psychicky narušené, aby kniha působila? Z mne určitě ne.
Morbidní říkanky jsem pak už přeskakovala. V knize nebylo nic normálního, snad jen Johanka, jenže ta nejspíš měla zobrazovat druhý extrém nepřirozené dobroty a obětavosti.
Objevilo se tam vzácně i pár zajímavých pasáží úvah, za něž dávám hvězdičku.
„Ať je to ten nebo ten …
Všichni mě praští koštětem.“
Příběhy Radky Denemarkové mají svůj osobitý a nezaměnitelný rukopis, A já pořád, kdo to tluče je čtvrtou knížkou od téhle autorky, kterou jsem přečetla, a která mě utvrdila, že to je přesně tak.
Hrdinové v jejích příbězích, a i tenhle mezi ně patří, jsou pořádně „ujetí“, prostě jsou divní a dost často je takové i prostředí … a ze všeho nejvíc jsou takto „postižená“ slova … všechna, do jednoho, všechna, která tvoří příběh, který se okolo vás omotá, ovine vás pavučinou pocitů, tak, že se nemůžete ani hnout a pomalu ani dýchat, i vzduch, který dýcháte se vám zdá těžký, stejně, jako všechna ta až patologicky útočící slova, kterými je prosycený. Číst knížky Radky Denemarkové je opravdu dost podobné souboji, není to příjemné čtení, ale spíš opravdu boj s velmi tvrdým soupeřem, který totiž chce útočit, chce šokovat, ale hlavně, chce nad vámi vyhrát! Chce, abyste to vzdali … chce vás pokořit. Rozhodněte se radši hned na začátku, jestli do toho půjdete, protože pokud to vzdáte později, ten pocit vám zůstane, že jste to vzdali a slova vyhrála, ale pokud jste se do soupeře „zakousli“ vydržte a dočtěte až do konce, odměnou vám bude pocit vítězství, až eufórie, která se dostaví, skoro jako lék na prodělaný šok … „já to vážně dal/dala“ :-).
Takže asi takhle nějak to mám s příběhy Radky Denemarkové. Zase jsem vlezla do téže řeky a nechala se vézt pořádně dravým proudem, který strhával břehy, a vydrápat se na břeh mi dalo docela zabrat :-).
Jedno ale vím jistě, třetí, opět velmi složitá, obsahově i formou provokativní a patologicky depresivní, kniha od mé jmenovkyně Radky, mě definitivně přesvědčila, že tahle autorka umí. Umí použít slova, tak, že když chce (a ona vážně chce) tnou do živého, zahalí vás do mlžného oparu konstrukcí, přisajou se na téma a usadí se v příběhu, rozhodnutá strávit zbytek své existence na stránkách téhle knihy, a to vše se děje, zatímco …
„vně téhle skořápky se odehrává přímá osobní zkušenost a bublají skutečné, slovy nepostižitelné procesy…“.
Dejte si tedy při čtení pozor, protože všechna ta slova jsou v podstatě jen vecpaná do nějaké imaginární podoby života a všechno to zásadní se děje někde úplně jinde, je skryté za oponou a navíc, jsem přesvědčená, že co čtenář, to jiný obraz, který uvidíte, když se ta opona zvedne …
„nikoho nepřekvapovala, na její podivínství si už dávno zvykli“.
Přiznám se, že já si (i po čtvrté přečtené knize autorky), teprve zvykám, občas je totiž ten závan slov, když otočíte další stránku, tak nečekaně studený, že dostanete strach z nebezpečné infekce, která by se (říkáte si) mohla rozšířit, když totiž dočtete, tak se vám najednou vůbec nic nechce … chvíli to trvá, než se oklepete, ale nebojte „za hodinku to zas budu já“ :-).
Příběh plný podivínů prostě hodím za hlavu, abych se v té obsesivní potřebě sžíravé ironie neutopila :-).
"Dívala se na domy, šedivé a zapomenuté. Ty, které byly nedávno opraveny, spěchaly do podoby těch okolních. Šeď je rozleptávala a napadala jako nebezpečná infekce." Jak trefné a snadno převoditelné na mnoho občanů této republiky. Nedá se to ale říci o postavách této knihy, které se brodí hnusem svým životů a zatahují do něj i čtenáře. Škoda přeškoda, že jsem na tu knihu narazila teď v srpnu. Žádné letní čtení to rozhodně není.
Velmi silné, temné, flustrující a depresivní čtení. Radka Denemarková má obrovskou slovní zásobu a skvělé vyjadřovací schopnosti. Ovšem je mi z příběhu tak těžko, že podruhé už bych to číst nechtěla.
"Jenže Birgit o děti strach neměla. Vždycky se bála jen o sebe. A na týrání se podílela. Lekala se svých možných činů, sama sebe. Své zrůdnosti se bojí, vyhýbá se situacím,v nichž by nemusela obstát, v nichž by samu sebe zradila."
"Když budeš pořád tolik pracovat, tak brzy umřeš.
Když budu pořád tolik pracovat, tak brzy umřu.
Vyčerpaně dosedla na flekatou pohovku a okusovala trhavě nehet na prsteníčku. Sesouvala se pomalu podél pohovky na parkety, na pichlavý koberec z drobků. Ztuhla. Zkroutila se a trhla sebou do strany.
Někdo s ní bolestivě smýkal.
Paci, paci, pacičky,
táta koupil španělské botičky
a maminka metličku
na plačtivou holčičku."
Přikláním se k těm čtenářům, které kniha nadchla! Podle anotace jsem si myslela, že příběh z prostředí divadla a uměleckých kruhů nebude pro mě, ale prostředí si myslím nakonec nehrálo takovou roli. Šlo spíš o role, jaké v životě hrajeme a jaké masky si před ostatními nasazujeme. Spisovatelku Birgit a režiséra Bucha spojuje něco temného, co se událo v jejich minulosti, vyrovnávají se se stínem svých rodičů, kterým se paradoxně podobají. Co v nich vzbuzovalo opovržení a odpor pak předávají buď svým dětem nebo přenášejí do partnerských vztahů a všech ohavností jsou si vědomi. U Denemarkové jsem se opět setkala s pocitem naprostého hnusu, který jsem zažívala u některých pasáží. S jazykem, byť je velmi květnatý, opisný a metaforický, umí ale skvěle pracovat.
Stylisticky nabubřelé, velmi povrchní. Popis divadelního prostředí intenzivně neautentický. Postavy nesnesitelně exhaltované. Parafráze říkanek jako definice autorského přístupu "na první dobrou". Kýč jak bitch.
Kniha, která mne dokáže doslova uhranout, je pro mne Knihou s velkým "K", stejně jako její Autorka. Dočetla jsem poslední řádek a okamžitě jsem obrátila zpět na první stránku a začala znovu. Do nejmenšího detailu promyšlené charaktery postav, jejich provázanost, která se postupně čtenáři odhaluje, jazyk, který mnou prostupuje a neodbytně uchvacuje mé myšlenky, mé pocity. Minulost je přítomností i budoucností. Je tíživá, je deprimující, je v nás. Nelze ji obelstít ani chorobou duše. A ani její bagatelizací snížit hrůzy a viny hlavních protagonistů doby minulé. Což je to, co se přesně děje. A nač kdekdo rád přistoupí. Minulost je přece hrůzná sama o sobě, tak proč si ji nezpříjemnit nostalgickými připomínkami snesitelného a moci tak zapomenout na nesnesitelné? A jak rafinovaně si Denemarková pohrála se jmény. Režisér Buch (kniha německy či bůh česky foneticky) či kritička Pranýřová. A samotná Birgit? Nezpůsobilá k praktickému životu, dosti příšerná ke svým blízkým. A přece, či právě proto, zcela svobodná. Pro mne fascinující četba.
"Za oponou, před oponou
nikdo nesmí lhát -
nebo nebudu hrát."
"Ať je to ten nebo ten -
všichni mě praští koštětem."
Tolik temnoty na naštěstí celkem malém rozsahu! Kromě Johanky a paní Klamové samí sebestřední, vyšinutí umělci; pevně doufám, že se děj neopírá o skutečná pražská divadla, kritiky, herce a autory.
Fotky Evy Fuky jsou naopak velmi křehké a díky za ně, bez nich by to bylo ještě depresivnější čtení.
"Birgit, která rafinovaně týrala děti a myslela si, že je miluje, ... Jediná láska, kterou Birgit ve skutečném životě prožívala, byla láska k sobě samé. Byla to láska vášnivá. Kvůli ní byla schopná všeho."
"Snažit se být v lidské společnosti dobrým člověkem znamená denně vynakládat smrtelnou námahu."
Líbilo. Brigitta i Petr jsou velmi temní a vlastně zaporní hrdinové, ale jejich příběhy jsou neuvěřitelně silné.
Kniha mi vůbec nesedla. Opravdu musí být umělec nesnesitelný sobec na hranici šílenství (i když v případě obou hlavích hrdinů už spíše za hranicí), aby stvořil úžasné umělecké dílo?!
Šíleně otravná kniha.
Hlavní postava Birgit, vykreslená jako chudinka v dětství a mládí ponižovaná matkou, se v této křivdě z minulosti vyžívá a stylizuje se do bláznivé umělkyně, rádoby šílenstvím rvané spisovatelky, která svou nespolehlivostí mučí všechny ve svém okolí, a to nejen kolegy z práce, ale i svoji ubohou sestru, která mě ale otravovala úplně stejně, protože se dobrovolně a ochotně vžila do role "anděla", trpitelky, která na sebe bere úkol pomáhat všem kolem sebe na úkor vlastní pohody. Nechává si tedy ničit život neustálými výlevy své starší sestry, která ji přepadává v kteroukoliv denní i noční dobu, aby jí předvedla své vybroušené monology na téma "proč musím tak trpět já jediná na světě?!". Ach bože. Režisér Buch snad ani nemá cenu komentovat, oproti záměru autorky pro mě nepředstavoval nijak výraznou postavu (zato ale postavu stejně idiotskou, jako všechny ostatní, které se v knize vyskytují).
Co mě dál provokovalo, byly vsuvky v podobě českých dětských říkadel upravených do depresivních a morbidních podob, které se v textu objevovaly příliš často (což by bylo bohužel i v případě, že by tam autorka vecpala i jednu jedinou).
V situaci, kterou považuji za jedno z míněných vyvrcholení knihy, pak autorka opravdu "mistrně" vsunula do monologu jedné postavy větu, která se line celým románem a je formulovaná spisovně, mezi řadu vulgarismů a velice peprných vět, výsledkem je tedy něco, co vypadá na první pohled absolutně uměle a šroubovaně.
Zřejmě jsem jedna z mála, komu se kniha tak moc nelíbila, ale nemůžu si pomoct. Přitom očekávání byla velká.
Tahle kniha mi sedla. A jak již tady zaznělo v některém z komentářů, nechápu, co na této knize je groteskního a napínavého, jak se píše na její obálce. Spíše mi to vyznělo jako realistický až skeptický náhled na život se všemi hnusy, které si někteří nedokáží přiznat. Ale tato kniha to udělala. Určitě si přečtu i další tvorbu od této spisovatelky.
Radka Denemarková je zvláštní a osobitá a taková bude i její tvorba. Soudím podle tohoto díla. Má krásný a kultivovaný slovní projev a opravdu skvělé vyjadřovací schopnosti. Popis postav a jejich citového rozpoložení je podrobný a opravdový.
Určitě ne náhodou si vybrala prostředí divadla pro tento román. V popředí spisovatelčina zájmu je stárnoucí divná a vrtošivá spisovatelka a dramatička Birgit Stadtherrová a režisér Petr Buch, který uvádí na divadelní prkna její hru. A proč právě divadlo? Vždyť divadlo odráží život, který žijeme a život sám je vlastně divadelním představením. Sám J.A. Komenský ve svých počátečních filozofických úvahách vidí svět jako divadelní představení, které sledujeme….
A tak se asi stalo, že Birgit celý život žila osudy svých hrdinů a na ten svůj život rezignovala.
Myslím si, že ne vše bylo řečeno a tak čtenář má možnost uplatnit také svou fantazii. Tato kniha svádí a nutí k zamyšlení. Určitě sáhnu i po dalších titulech Radky Denemarkové.
přečteno 2x, napodruhé to v podstatě bylo sebetrýznění. začínám nesnášet filmy o filmech a hercích, hudbu o hudbě a muzikantech a knihy o knihách a spisovatelích. často mi tyto příběhy připadají stejně odtržené od reality, jako např politikové, kteří od mládí sedí v parlamentu.
stručněji k charakteru knihy... kniha má čtenáři zkazit náladu. k jinému závěru jsem nedošel, nevidím v tom žádné poselství a že napíšu tenhle hnusný komentář, mě napadlo již v prvním čtení. absenci děje, potažmo pointy nespraví nadměrné množství přirovnání využívající nadmíru přídavných jmen, ať jsou sebevíc cool.
proč jsem tedy knihu četl? doporučil mi to pan Gauck, když paní Denemarkovou postavil vedle paní Tučkové. on ovšem asi neměl na mysli právě tuto knížku. tak snad Peníze od Hitlera budou lepší.
Silné, velmi silné.
Podmanivý styl psaní, jazyková virtuozita.
Temná, černočerně groteskní, působivá, pravdivá kniha.
Po jejím dočtení mou mysl načas obestřely chmury.
Prvotina Radky Denemarkové, která je naprosto úžasná! Jako první jsem četla knížku Peníze od Hitlera, která na mě hodně silně zapůsobila (zejména tématem žena x odsun x 2. sv. válka), proto jsem se rozhodla přečíst celou spisovatelčinu tvorbu posloupně tak, jak vycházela a sledovat jak se mění, jaká je...
Její jazyk je pro mě nepopsatelné unikum a hltat očima a vědomím její vyjadřovací prostředky, to je obdivuhodné, prostě zážitek. Ačkoli obsah, potažmo slova, kolikrát opravdu vyloženě bolí, někdy se až štítivě hnusí... Přesto zanechávají v člověku vypálenou stopu a takovou literaturu miluju... po které nezůstane prázdné místo a člověk si nevzpomene akorát na to, jak vypadal přebal.
Jen by mě zajímalo, jak moc asi musí bolet autorku tvořit takové knihy... Když bolí samotné čtení, tak tvorba musí být pěkně výživný porod...
Tak tahle knížka byla naprostá lahůdka. Celkem krátký příběh, který spojuje osudy dvou vyjímečných lidí, kteří v sobě ukrývají cosi temného. Některé hříchy minulosti se zapomenout nedají, odrážejí se do životů každé z postav a dohání je až do extrémů.
K autorce jsem se dostala přes její překladatelské dílo a vůbec nelituji, že jsem otevřela i něco z její vlastní tvorby. Už se těším na další...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 |  Hodiny z olova |
| 2023 | Čokoládová krev |
| 2011 | Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
Kniha, která mne na iritovala, znepokojovala, útočila na mně, ale svou zvráceností a syrovou nahotou zároveň fascinovala a přitahovala. Protože v každém z nás je něco zvráceného, jen se to bojíme přiznat? Upřímně, co se asi honí hlavou člověku, co napíše takovou divnou knihu? Asi bych se bála zeptat. Nic to nemění na tom, že ta kniha je velmi dobrá. Vyvolává neskutečné množství emocí. Určitě jsem s touto autorkou neskončila. Musím to ale nejprve prodýchat.