A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1434
1434
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Jsem velmi rada, ze si Fredrik Backman zapsal sve myslenky ,a ze je z nich tato knizecka a ja jsem si ty myslenky, ktere puvodne vubec knihou nemely byt, mohla precist.
Rika se, ze vzpominky nam nikdo nevezme.Ale co kdyz se zacnou vytracet samy ? Potom musime jen doufat, ze nam bude nekdo nablizku , a bude nam je trpelive a s laskou pripominat.
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Už ten titul navozuje představy, o čem může být tato útlá knížečka. Představy tesklivé...a neveselé... Nedávno jsem četl v nějaké knize, nebo možná viděl ve filmu:...staří manželé - a manželka říká manželovi:“Už jsi fakt starý, všechno tě dojímá...“
Četl jsem knížku „A každé ráno...“ s manželkou, která je také babičkou, četl jsem ji nahlas pro ni. A nestydím se přiznat, že jsem se chvílemi musel odmlčet…
Autor Fredrik Backman uvádí knihu věnováním: Těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal.
A sám o tom vypráví prostřednictvím hovorů dědečka se svým vnukem Noahem, během kterých děda trochu zmateně uniká do svých vzpomínek a zoufale si je snaží uchovat.
Velmi dobře, něžně a citlivě napsáno.
...
Na konci jednoho života je jeden nemocniční pokoj, uprostřed nějž někdo rozbil zelený stan. Jistý člověk se v něm probudí, zadýchaný a vyděšený, a neví kde je. Vedle něj sedí mladý muž a šeptá: „Neboj!“
...
Noah s dědečkem sedí na lavičce. Děda se zadívá na chlapcovy boty, jak se komíhají pár desítek centimetrů nad zemí, na kterou kreslí nepravidelné stíny.
„Až dosáhneš nohama na zem, já už budu ve vesmíru, Noahnoahu.“
Chlapec se soustředí, aby dýchal stejně rychle jako děda. To je další jejich hra.
“Dědo, jsme tady, abychom se připravili na to, že se musíme rozloučit?“ zeptá se nakonec.
Stařec se podrbe na bradě a dlouze se zamyslí.
„Ano, Noahnoahu. Obávám se, že ano.“
...a táta s Noahem:
„Jen se teď musí opatrně, víš? Na dědu. Jeho mozek...víš, Noahu, občas bude pracovat pomaleji, než jsme zvyklí. A než je zvyklý děda.“
„Jo, každé ráno je cesta domů delší a delší!“
Táta si dřepne a obejme ho.
„Jak můžeme dědovi pomoct?“
Tátovy slzy usychají na synově tričku.
„Můžeme s ním po té cestě jít. Dělat mu společnost.“
Sjedou výtahem na nemocniční parkoviště, ruku v ruce dojdou k autu. Vezmou z něj zelený stan.
...
Můj komentář by mohl být delší, mnohem delší, skoro jako ta malá, ale nádherná novela, která mne tak ohromila. Ale obávám se, že by byl příliš osobní…
Takže skončím tím, že tuto knížku všem vřele doporučím! Budete ji číst slabou hodinku, ale přemýšlet o ní velmi dlouho...
Krásné a přesto k pláči. Milé a přesto tíživé. Roztomilé i osudné. Veselé a přesto velmi smutné.
Sladko bolné, optimistické, milé, citlivé. K pláči.
Citát:
"To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti."
Knížka je tenká, ale čtení tíží. Nechci vypisovat obsah, nechci křehkost vyprávění rozbít obyčejnými slovy. Kdo knihu otevře, pochopí. A toho, kdo ""pamatuje někoho, kdo zapomínal", i u srdce trochu zabolí.
Ty knížky mě dojímají tak moc proto, že je to o obyčejných lidech a je tak hrozně jednoduché se v tom najít..
Délkou krátké, ale obsahem a myšlenkami nabité čtení. Kniha je od začátku smutná, ale zároveň obsahuje citlivě úsměvné perličky, díky kterým jde ten emocionální náboj snést. A spousta těch perliček je velmi velmi chytrých. Jak píše Makropulos, jakmile jsem s knihou skončila, pustila jsem se do ní hned znovu. Nádherné, dojemné a neobvyklé.
Jen pár stran o lásce manželské, otcovské, dědečkovské. Krátké čtení o tom co bylo, je a bude. O matematice a koriandru. O tom, že někdy dřív než tělo, odchází mysl.
Chápu, že má kniha, teda spíš povídka, charakterizovat pocity člověka, který postupně ztrácí sám sebe. Já jsem se ztratila rovnou na první stránce, a až do konce jsem vůbec netušila kdo kde je. Na to, že má knížka 80 stran, četla jsem jí stejně dlouho, jako ostatní Backmanovy romány. Tu frustraci z neuchopitelnosti příběhu, myšlenky a děje cítím celou dobu, co knihu čtu a jsem víc než ráda, že měla jen 80 stran.
Člověk se modlí, aby se to jemu nestalo, ale vypadá to, že Noah i jeho dcera mají docela dobrou predispozici... :(
A každé ráno je cesta domů delší a delší by pro mě teoreticky měla být utrpením. Nesnáším snové nebo halucinogenní sekvence ve filmech a v knihách bych je nejraději přeskakoval. Nenávidím, když se záměrně prolíná tolik časových rovin, že se v nic nemůžete vyznat a orientujete se pouze zběžně.
Ale! Všechna tato teoretická negativa v Každém ránu výborně fungují. Vy díky tomu stihnete navázat pouto s postavami, které doslova za několik stran zmizí. A to se často nepodaří ani kouskům o stovkách stran.
Slzy mi tečou ještě teď. Nádherná večerní jednohubka. Bylo to tak hluboké, tak plné lásky a tak smutné. Plně souhlasím s Triatlet, lépe bych to nenapsala. Díky ....
Úžasná útlá knížečka plná citu, lásky a porozumění. Stačí pár vět a hned se řinou slzy z očí. Hodně moudrých myšlenek.
Tato útlá novela byla původně určena pouze pro autorův blog. Pojednává o dědovi, který pomalu a jistě ztrácí pamět. Přišel mi zajímavý vůbec popis toho, co se v mozku takového člověka děje, ale jinak mě celý příběh nijak nezasáhl.
Knížka na zamyšlení. Kéž by všichni jednou měli někoho, kdo jim pokaždé poví jejich příběh znovu a znovu....
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novelyAutorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Kniha, která neměla vyjít jako kniha a je moc dobře, že nakonec nejen vyšla, ale byla i přeložena. Není to kniha, je to knížečka, ale myšlenka je větší než počet stran. Patří do knihovničky každého, kdo se kdy setkal s demencí. Patří do knihovničky každého kdo se kdy setkal se stářím. Patří vlastně do každé knihovničky...