A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1433
1433
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Neuvěřitelná knížečka, která původně ani knihou být neměla. Tady mi nestačí slova, abych zachytila, jaký emočně silný tobogán způsobilo těch pár stran na mou duši.
*** Jak je kruté, když mozek umírá rychleji než tělo... ***
Tohle je kniha, kterou by měl přečíst každý a několikrát za život. I malou novelou se dá vyprávět velký příběh.
Knížku jsem přečetl na jeden zátah, začal jsem v tramvaji a když jsem vystoupil, tak jsem si sednul na lavičku, abych jí dokončil. Smutné, ale i plné naděje, krásné, jemné a pravdivé. Knížka, u které se usmíváte a tečou slzy současně. Klidně bych to přirovnal třeba k „Malému princi“. Asi půjdu koupit hyacinty.
„Pamatuješ si, jak jsi ze začátku, když jsme byli čerstvě zamilovaní říkal, že spát je utrpení?“
„Ano. Protože spánek jsme nemohli sdílet. Každé ráno po probuzení jsem prožil několik nesnesitelných vteřin, než jsem zamrkal a uvědomil si, kde jsem. Než jsem si uvědomil, že jsi tam taky.“
,,A každé ráno je cesta domů delší a delší" zvláště pro ty, kterým právě teď někdo definitivně ,,odchází" ze života. Mě si kniha našla v ten správný čas, aby do mého života vnesla naději a klid v duši.
A tak jsem i já v jednom nemocničním pokoji rozbila zelený stan. Nevoní v něm sice hyacinty, ale plují tam plachetnice a jeseteři :-)
Každým dnem je cesta domů pro mě delší a delší, ale každý den aspoň na dálku děkuji Frederiku Beckmanovi za laskavost, s kterou tuto knihu napsal, za naději, za inspiraci...
Děkuji i této databázi.
Děkuji.
P.S: Hyacinty jsem již také koupila, ale nebyly oceněny. Každý má holt to své... :-)))
P.P.S: Nevím, kolikrát ještě tuto knihu přečtu, ale vím, že každý můj přítel ji ode mě dostane darem, protože dobré knihy s ,,posláním" se již z morálního principu v této době musí šířit.
Knížku jsem po dočtení jsem přečetla ještě znovu, je plná fantazie, lásky, emocí, tak jako všechny knížky od F. B. Není to obyčejná kniha s lehce plynoucím příběhem, je to kniha o pocitech nemocného člověka, trpícího Alzeimerovou chorobou, o jeho vzpomínkách na své mládí, na svou ženu a o lásce, s jakou mu dělají společnost syn s vnukem.
Úžasná novela věnovaná těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal. Pouhých 70 stran plných lásky, emocí a empatie, tak jak to umí napsat jen pan Backman.
"Je to příběh o tom, jak se člověku vytrácejí vzpomínky. A jaké to je, když mozek odejde z tohoto světa dřív, než tělo."
Děda se opře čelem o vnuka a řekne: "Noahnoahu, slib mi jednu věc, jednu poslední věc: až to své rozloučení vypiluješ k dokonalosti, tak mě prostě nech být, odejdi a neohlížej se. Žij svůj život. Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je."
Chlapec dlouho, dlouho, dlouho přemýšlí a pak prohlásí: "Na tom tvém nemocném mozku je fajn, že časem skvěle dokážeš udržet tajemství. To je u dědy dost důležité."
Děda kývne.
"To je pravda, to je pravda.......cože jsi to říkal?"
Oba se pousmějí.
A k této překrásné knížce se určitě budu vracet.
Budu si tuto knížku muset přečíst ještě minimálně dvakrát, protože se mi z ní draly neustále slzy do očí a nebylo to úplně jednoduché čtení. Každopádně doporučuji, smutné, ale krásné.
"Občas si vzpomenu, že jsem zapomněl". Krutá, bolestně pravdivá věta člověka, který každý den ztrácí kousek svého já. Přesně tak vnímám krásných pár myšlenek, poskládaných v útlou knihu, která vlastně knihou neměla být. Určena všem, kteří milují slova a nemají rádi čísla, aby pochopili, že čísla se neobejdou beze slov a slova bez čísel.
Kdo čeká nosný příběh, chce se dozvědět něco více o nemoci, která zanechá jen prázdnou lidskou schránku, ať raději zaloví v jiných vodách. Ten, kdo hledá naději v beznaději, pár povzbudivých slov, je na správné adrese.
Co cítí člověk s Alzheimerem? Je to těžší pro něj nebo pro nás? Velké a těžké téma, které není snadné zpracovat bez kýče a patosu.
Pokud máme někoho takového poblíž, můžeme se tak akorát snažit nevyčítat a nevztekat se, když během návštěvy vystačí třeba s jedinou otázkou, protože zapomene nejen odpověď, ale i to, že se na totéž už (třeba čtyřikrát) ptal.
Autor v úvodu píše, že tento text vznikl, protože si potřeboval utřídit myšlenky na toto téma, a nikoli se záměrem vydat ho jako knihu. Ale já bych si přece jen raději počkala, až to bude chtít napsat jako knihu, protože tenhle text na mne působí jako když někdo přemýšlí nahlas a pinká myšlenky bez jakéhokoliv cenzury. A Fredrik Backman má určitě na víc.
Když ztrácíme svoji paměť, přicházíme na tomto světě o všechno. Co z nás zbude, když naše postoje už nebudou opřeny o naše zkušenosti a jejich vyhodnocování? Čím nám mohou být lidé kolem nás, když nás nespojují společné zážitky?
Když ztrácí svoji paměť někdo, kdo je nám blízký, přicházíme na tomto světě o hodně. Co z nás zbude, když naše péče není zaznamenána? Jaká je naše hodnota, když si neudržíme hodnotu v očích, které se na nás dívají?
Kniha o ztrátě paměti musí být vždy kniha o samotě. Backman vůči nám nechce být neúprosný a dává nám naději, ta v jeho podání vychází z obtisku odcházející osobnosti do života jiných lidí. Trochu nám tím ty hořké kapky reality činí stravitelnějšími, ale jen částečně. Protože když na tohle odcizování se sobě i světu budeme sami, bez Boží pomoci, nevyhnutelně bude ten proces mnohem víc zoufalý, než by být musel.
Mám raději Backmana dojímajícího než Backmana rozesmávajícího, a tak mi patos a trocha toho kýče nevadila. Zdá se mi to v pořádku, ten styl, kterým píše, sice není vyloženě můj šálek kávy, ale odpovídá náladě, kterou chtěl vyvolat. Myslím, že se mu to povedlo.
Smutný příběh, ale pěkně napsaný - musela jsem si ho přečíst dvakrát. Ze začátku jsem měla trochu problém rozeznat, kdo je kdo. Backman i touto novelkou zůstává mým nejoblíbenějším autorem.
Citlivá, dojemná novelka o tom, jak bychom se měli starat o ty, kteří se starali o nás, když už sami nemohou...TOP!
Ano - a každé ráno je cesta domů delší a delší. Krásně, dojemně a silně napsané. Knížka je nádherným návodem při loučení dětí se svými rodiči a vnoučaty se svými prarodiči.
A každá další stranka byla na čtení těžší a těžší... První setkání s autorem, nemám s čím porovnávat. Téma těžké a děsivé, chápu i důvody vzniku textu. Problém je, že je kniha strašlivě kýčovitá. Na můj vkus by se téma dalo uchopit jinak a lépe, ke konci už jsem opravdu jen dočítala. Začátek určitě lepší než druhá polovina knihy. Nedotklo se mě to a přitom by zatraceně mohlo.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novelyAutorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Kdo má dědu pochopí, kdo má vnouče pochopí a dokonce i všichni, kdo mají mozek pochopí ... protože právě o něm tato kniha je.
Nedá se říci, že bych se teď bála smrti víc, té se stále nebojím, ale ještě víc se bojím stárnutí, toho zmenšujícího se náměstíčka. Neuvěřitelně silné a pro mě velmi osobní a aktuální. A určitě nejen pro mě, každý už někoho ztratil, někoho, kdo odešel dřív než zemřel.