A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1433
1433
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Ježíš to bylo krásný. Něco takového prožívám se svou babičkou, "světlé chvilky" jsou čím dál vzácnější. Někdy je to úsměvné, někdy na slzu, no kdo ví, co nás jednou čeká.
Doporučuji přečíst všem, starým, mladým, možná někde pomůže i k lepšímu pochopení světa těch druhých.
Útlá knížka, která v sobě skrývá mnoho. Celou knihu jsem měla slzy v očích, každé slovo mě nějakým způsobem zasáhlo. Autor napsal knihu brilantně a já ji můžu doporučit všema deseti!
"Těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal"
"Toto je příběh o tom, jak se člověku vytrácejí vzpomínky dřív, než z něj vyprchá život."
“Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu ještě je.”
"Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp."
"Já vím, že jsi nikdy nevěřil na posmrtný život. Ale měl bys vědět, že já hrozně, hrozně moc doufám, že ses spletl.
...Páni, jak já to od tebe schytám, jestli se tedy v tom nebi potkáme."
"Babička věřila v Boha, ale ty ne. Smíš i tak po smrti do nebe?"" Jen jestli jsem se mýlil "
" To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti "
Nejde o příběh, a přitom je v knize celý příběh života.
Jde o myšlenky. Myšlenky podobné Malému princi.
Autor nezamýšlel vydat své dílo knižně. Jsem moc ráda, že to nakonec udělal.
Přiblížil totiž tuto zkušenost těm, kteří nic podobného nezakusili.
A nám ostatním zprostředkoval něžnou naději, že naši blízcí vytušili naši přítomnost, i když všechny jejich myšlenky ulétly......Bůh ví kam...
Backmam, jako skoro vždy, nezklamal. Tenká knížka, která byla přečtena za hodinu a i za tak krátkou chvíli zaujala a i na slzy došlo.
Tahle kniha bude blízká hlavně těm lidem, kteří si prožili něco podobného. Ale myslím si, že každý člověk ve správném rozpoložení tu prožívá nostalgii, která je, s lidskostí a pochopením, otisklá do stránek této knížky..
Velmi dojemné téma, které autor pojal bravurně. Málokdy ve mně kniha dokáže vyvolat silné pocity, tady se to ovšem povedlo. Nádherná (i když smutná) jednohubka. 4.5/5
Backman je rozhodně jeden z mých vůbec nejoblíbenějších autorů. Jen při čtení jeho knih se dokážu smát a plakat dojetím zároveň. Zatím u mě vedou úzkosti, ale Ove jim dýchá na záda:).
A KAŽDÉ RANO JE CESTA DOMU DELŠÍ A DELŠÍ jsem poslouchala jako audioknihu, kde mi uchvátil hlas Pavla Nového. Opravdu jsem kvůli němu ráda, že jsem nesáhla po tištěné publikaci.
Jinak to pro mě bylo velmi smutné poslouchání, plné vzpomínek na milovaného člověka, kterému také odešel mozek dříve než tělo.
“Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu ještě je.”
Já ani nevím, co k tomu napsat. Velmi zajímavý pohled. Je úžasné, když rodina stojí při sobě
Jednohubka pracující se silnými tématy, ale na můj vkus v příliš esoterickém podání. Sled scén; některých krutě realistických, jiných sladce surreálních. Kdyby se Fredrik Backman držel víc při zemi a trochu rozvinul příběh otce, syna a vnuka, každého po svém se vyrovnávajícího s dědečkovou nemocí, byl bych z vyprávění mnohem víc nadšený. Je však třeba dodat, že text původně vznikal jako literární blog pro autorovo vlastní zúčtování se stavem v rodině, což v mnohém osvětluje jak formu, tak obsah.
Na malém prostoru je každopádně množství motivů, jež by si zasloužily širší rozepsání. Takhle působí výsledný produkt jako singl s nehotovým textem písně, zato s rozehranou melodií v pozadí. V podstatě mě ta kniha nejvíc dojala momenty, které jsem si v tom našel mimoděk, než že by je sama nějak přímo zpracovávala. Ono totiž osmdesát stran nedává mnoho příležitostí pro nějaké ucelenější drama. Okouzlila mě ovšem myšlenka, že matematika má odpověď na všechno, jen je třeba nalézt správný vzorec.
Opravdu krásný, i když smutný příběh. Některé knížky mají mnoho stran, ale za chvíli nevím, o ceny byly, tahle jich má naopak málo, ale jsem si jistá, že na ni jen tak nezapomenu. Audiokniha nádherně namluvená.
Moje čtvrtá kniha od Backmana. Napsaná dojemným stylem, jak bývá u tohoto spisovatele zvykem. Jen mne to k slzám nutilo víc než u jiných jeho knih, kde to bylo vyváženější, proto dávám o hvězdičku míň. Možná to bylo i tím, že jsem už babička a mám vnuka....
Pekné myšlienky. Ťažko sa mi hodnotí kniha, z ktorej mi bolo celý čas dosť smutno.
Moc hezky zpracované téma, které je v současné době velmi aktuální - jáké to je, když mozek odejde dřív než tělo. Děda zde rozmlouvá nejen s vnukem, ale i synem a již dříve zesnulou manželkou. Kniha není jen smutným výčtem ztrát, ale najdeme v ní i pár úsměvných momentů - dědo, je dobré, že časem dokážeš udržet tajemství :-)
Krátký ale přesto velmi silný příběh. Krásné, dojemné, citlivé. Více slov není potřeba.
Jako odbornice pracující se staršími i úplně starými lidmi, kteří se ztrácí dříve psychicky nežli fyzicky, se vždy snažím jejich rodinám co nejlépe vysvětlovat, že jsou věci, které už neovlivní a nejlépe udělají, když svého starého člena rodiny nebudou trápit a dohadovat se s ním. Ať si poslední měsíce či roky raději užijí své společnosti navzájem. Často neposlechnou. Jsou dospělí a sami vědí, co je nejlepší. Samozřejmě. Většina z nich na to pak přijde až pozdě. Nekteří se za mnou i vrátí a tohle trápení se mnou sdílí, omlouvají se...někteří se i rozčilují, proč jsem jim to neřekla důrazněji. Lidé jsou různí a i "na věci přicházejí" různě. Proces "přicházení na věci" je to, o čem Frederik Backamn nejčastěji píše a líbí se mi, jak přicházecí myšlenky umí nabídnout.
Dojemná kniha na citlivé téma,hlavně pro ty,co se s tím setkali.Takové pohlazení po duši.Podle mého by ani neměla být obsáhlejší,ostatní je na každém....
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novelyAutorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Od začátku do konce krásné a dojemné.