A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1433
1433
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
“Žij svůj život. Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je.”
“Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp.”
AUDIOKNIHA
krásně namluvená v příběhu, který Vám asi utkví v paměti stejně jako nepřítel koriandr..
Je pravdou, že jsem se chvilkama ztrácela v myšlenkách, ale i tak to byl silný poslechový zážitek..
Nemám asi ke knize co napsat, co vytknout.. maximálně to, že pro dané téma byla moc krátká, na vychutnávání si tak krásných myšlenek a vzpomínek.
"Žili jsme neobyčejně obyčejný život. Chybíš mi.. moc mi chybíš."
Moje první setkání s autorem... s géniem.
Myslím, že nikdo nikdy skutečně nepsal o vnitřním světě (=mozku) lidí nemocných Alzheimerovou chorobou... U čtení Backmanova krátkého příběhu jsem už už měla pocit, že se chytám, že tomu dokonale rozumím, aby se ten pocit vzápětí vytratil. Ale cítila jsem to vícekrát, u různých částí...
Nesmírně laskavé čtení, pro čtenáře, kteří potřebují pohladit... A kterým zůstalo něco z dětské představivosti neboť tato knížka ji vyloženě požaduje... A tam byl můj jediný problém - něco jsem prostě nedokázala vidět, můj mozek to již nevykouzlil...
Přesto nesmírně oceňuji, v podstatě se klaním... Měklo mi srdce.
"Chybíš mi, ty můj ranní ospalče. Chybíš mi..."
Že Frederik Backman psát umí, jsem se přesvědčila už při čtení jeho předchozích knih. A každé ráno... nám velice citlivě vypráví příběh dědečka, který se loučí se svým vnukem před tím, než mu zákeřná nemoc ukradne všechny jeho vzpomínky na něj. Jednohubka, kterou slupnete za chvíli, ale myslet na ni budete ještě dlouho po přečtení.
AUDIOKNIHA:
Poslech této audioknihy ve mne zanechal silný dojem. Musela jsem ji rozdýchávat. Za hodinku a půl jste se přenesli do mysli starého člověka, který nezadržitelně zapomíná svou minulost pod vlivem stařecké demence. Je to kniha o vzpomínkách, lásce a rodinné sounáležitosti. Hloubka tohoto příběhu vás zasáhne, přestože musím kriticky napsat, že bych tento příběh, být autorem, pojala asi trošku jinak. Někteří lidé se totiž mohou v příběhu ztrácet. Konec však vše objasní a vám zůstane jen zaražený moment a možná i koulící se slza po tvářit.
Stáří se nevyhne nikomu, pokud dáváte během života na sebe pozor a neskolí vás nemoc ještě před jeho příchodem. Stáří je strašák mnohých lidí. Ale jaké to je, když tělo ještě slouží, ale z mozku se vytrácí vzpomínky na život, na ty důležité životní chvilky, které tvořily vaši osobnost? Které vás formovaly a které vás držely při životě? Jaké to je zapomínat kým jste byl, koho jste miloval, kdo miloval vás… co jste učinil? Ta prázdnota a ztráta orientace je v této knize tak reálná, děsivá a bolestná, že to prostě s citlivou duší musí zamávat ať chce nebo ne.
Přestože jsem po poslechu cítila opravdu velké emocionální vlny, tuhle audioknihu vám musím doporučit. Prostě musím. A pokud nemáte po ruce audioknihu – nevadí, sáhněte po příběhu v jiné podobě. Je to kratičký příběh, který vám z vašeho života ukrojí jen ždibek času, ale můžete díky němu pookřát, můžete se zamyslet, můžete získat kus pochopení, můžete se pousmát a můžete si připomenou lásku ke svým blízkým, pokud ji tu a tam v životě přebije ona stereotypní všednost.
Tuto audioknihu namluvil Pavel Nový, ke kterému jsem měla zpočátku jistou nedůvěru, ale ukázalo se, že jsem se obávala zbytečně. Jeho hlas příběhu opravdu trefně sednul. Celý poslech trvá jen 1:26 h, což je… jeden úklid domácnosti nebo příjemná odpočinková procházka ve všedním dni.
Tuhle audioknihu hodnotím jako velmi povedenou a jak jsem psala výše, určitě vám ji můžu doporučit, i když to byl opravdu velmi zvláštní příběh…. velmi zvláštní.
E-KNIHA: Tohle dílko je původně povídka na internet a myslím si, že tak měla zůstat. Je psaná velice zvláštním stylem a mně chvíli trvalo, než jsem pochopila a zorientovala se v tom, co vlastně čtu. A když už to pochopíte, pro změnu nastane problém, že těch stránek je na dané téma jednoduše málo. Je to zajímavé, ale spíš taková chaotická ochutnávka. Jako román by to ale bývalo mohlo být originální a fajn... Škoda nevyužitého potenciálu. Škoda když vydávají internetové povídky jako knihu jenom proto, že to napsal úspěšný autor. V souboru povídek by to bylo skvělé, ale samostatně tomu prostě něco chybí....
Mám rozporuplné pocity z této knihy, čekala jsem něco jiného, občas jsem měla problém se orientovat v myšlenkách. Mísilo se ve mě spoustu pocitů. Připomínalo mi to Malého prince.
Krátká knížka o stárnoucím muži, kterému pomalu odchází rozum, jeho konverzace se synem a vnukem, vzpomínky na manželku, prožitý život a strachu ze zapomnění. Hodně smutný ovšem reálný příběh, který je tak mile napsaný, který vás hodně silně zasáhne.
NÁDHERNÉ A DOJEMNÉ
Kniha mi připomněla dobu, kdy jsem chodila za svým dědečkem, který měl alzheimera.
Měla jsem ho moc moc ráda a děda měl rád kafíčko a čokoládu :-)
Celé odpoledne mi vyprávěl to samé, ale mně to nevadilo, byla jsem šťastná, že ho ještě stále můžu držet za ruku...
Tato knížečka je o postupné ztrátě paměti.
O rozhovorech dědy a vnuka, dědy a syna.
Smutné, ale moc hezké :-)
"A taky myslím, že tě nemusí mrzet, když na mě zapomeneš," dodá chlapec po delším uvažování.
"Ne?"
Hoch ho letmo políbí na ušní lalůček.
"Ne, Protože když na mě zapomeneš, budeš mít možnost mě zase poznat. A to se ti bude líbit, protože já jsem na poznávání docela fajn."
Děda se směje tak, až se náměstíčko otřásá. Většího požehnání se mu ani nemohlo dostat.
Útlá lehká knížečka, která má emocionální váhu těžkého kamionu. Jede rychlostí metelesku blesku, a vyklopí vás bez varování v poslední zatáčce. Brečet stihnete až s finální tečkou. Podotýkám: sladkou tečkou.
Kniha o lásce...ať už je jakákoliv.
Nejvíc mě dojal slib Noah Noaha dědečkovi, že mu bude vyprávět o jeho životě, až se jeho paměťové náměstí ještě víc zmenší, nebo dokonce docela zmizí...
Ta půlhodinka, co se novela četla pomalu sama, tak ta rozhodně stála za to. Pro mě to byla ochutnávka Fredrika Backmana, ale to mi nestačí. Jeho styl psaní mě uchvátil a na jednu z jeho dalších knih dojde velmi brzy.
Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli...
O cestě životem, o cestě k sebepoznávání, o cestě ke vzpomínkám...
Hrozně to uteklo...
Vždyť jsme měli celou věčnost...
O lásce, o naději, o kráse života, i o bolesti, která přichází, když to nečekáme...
Strávil jsem s tebou jen okamžik...
Strávil jsi se mnou celý život...
O návratech, o loučení, o tom, co jsme získali i o tom, co ztrácíme...
...trochu se bát vůbec nevadí
Příběh o každém z nás a o naší cestě - tam někam...
O tom, jak funguje mozek, toho víme jen strašně málo. Ten můj je teď jako vyhasínající hvězda. Když vyhasne hvězda, trvá ještě hrozně dlouho, než se to dozvíme...
Nádherné myšlenky, hluboce pravdivé, tak moc bolavé a přitom tolik lásky a života v tak krátkém příběhu...
Když mi bylo sedmdesát a ty ses na mě podíval, podlomila se mi kolena úplně stejně jako v šestnácti...
...a přesně takhle vypadá láska.
To je fajn na tom, když zapomínáš - zapomeneš i to, co tě bolelo...
Tak se, milý čtenáři, neboj....
Jeden z nejopravdovějších příběhů, co jsem kdy četla - i když mě totálně rozsekal. Brečela jsem od začátku až do konce. Nezapomenutelné!!!
Moderní esej s kompozicí mlhavé a smutné melodie.
Přes veškerý smutek, který na vás padne při geniálních dialozích mezi pár osobami, máte pocit naplnění a nepromarněného života, skutečné lásky mezi lidmi, obyčejném lidském bytí, které je nad všechny výdobytky světa.
Dokonale zvolené tempo vyprávění a důmyslné rozmělnění jednotlivých částí rozhovorů, které znovu ožijí v dalších láskyplných slovech.
Na pár stránkách stvořený svět nemocného člověka, který přes všechna negativa postižení i nadále žije dobrý život, protože má kolem sebe milující rodinu.
Přestože nejsme dokonalí, měli bychom mít kolem sebe vždy pár lidí, kteří nás budou do konce života milovat. A my je...
Otevírá se zde vážné téma, ale musím se přiznat, že mnohem více mi z jeho krátkých textů sedlo Životní terno. Tam jsem si z toho na konci sedla na prdel, tady ne.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novelyAutorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Rychlovka, budu o ni casto premyslet. Moc pekne napsano, dekuji!