A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532631/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--65d5e8484427f.png
4
1380
1380
Malý Noah s dědou sedávají na lavičce a povídají si. Pod lavičkou rostou stejné hyacinty, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit, protože cítí, že jeho svět se mění. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
OneHotBook
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
Interpreti: Pavel Nový , Michal Zelenka
více info...
Přidat komentář
Fredrik je můj oblíbený autor, jeho knihy si "šetřím". S touhle jsem to asi už přehnala a přečetla o ní tolik kladných komentářů, že mě až tak neoslnila. To nic nemění na tom, že příběh krásně a laskavě vypráví o velmi nelehkém tématu, které se více či méně dotýká nás všech. Krásný počin pro literaturu, ale hlavně pro lidi. Doporučuji! Přečtu znovu a pak třeba přihodím i tu pátou hvězdu.
I slza ukápla. Dva večery čtení a spousta otázek a myšlenek na spoustu dalších večerů. Pěkně napsané.
Už dlouho jsem si chtěla přečíst nějakou knihu od Fredrika Backmana. Když jsem tedy v knihovně náhodou narazila na tuto útlou novelu, moc jsem o jejím zapůjčení neváhala, ač mi bylo zcela jasné, že nepůjde po emocionální stránce o vůbec snadné čtení. A měla jsem naprostou pravdu. Autor na pouhých pár stránkách láskyplně a velmi empaticky vypráví příběh o stárnutí a obavách ze ztráty veškerých vzpomínek - toho nejcennějšího, co v životě máme. Kniha mi pomohla uvědomit si, že z vyprávění rodičů a z osobní zkušenosti vím, jak náročný je život s člověkem, jehož mozek odejde dříve než jeho tělo, avšak nikdy jsem se nezamyslela nad tím, jak obtížný je život pro onoho dotyčného. A právě tento druhý úhel pohledu Backman svým čtenářům nabízí.
Zpočátku jsem měla strach, ale citlivost příběhu otevřeného srdce s hloubkou, kterou přináší jen život a smrt, jsem něžně a dojatě doplula ke konci. A silný zážitek a přemýšlení trvá i nadále.
Moje první zkušenost s tímto autorem - a předem říkám, že mě příběh tak dojal, že rozhodně nebude poslední. Krásná knížka, ve který je navzdory počtu stránek ukryto velký poselství - je plná něžností i hořkosladkosti končícího a začínajícího života, s prchajícími vzpomínkami, přestože to nejdůležitější se nikdy nezapomíná. Jo, a taky voní po hyacintech.
Moc se mi líbily ilustrace, mile doplňujou atmosféru celého vyznění, a to, že honorář z prodeje putuje nadaci Hjärnfonden, věnující se výzkumu nemocí postihujících mozek.
Stejně je lidstvo zvláštní zvířecí druh - učíme se jadernou fyziku, léčíme nemoci a lítáme do Vesmíru, ale nedokážeme si poradit s globálními krizemi, prozkoumali jsme jen nicotnou část všech oceánů a vlastně často neznáme ani sami sebe.
"Náš mozek je nejnekonečnější rovnice; až se ji lidstvu podaří rozluštit, bude to větší úspěch, než když jsme doletěli na Měsíc. Ani ve vesmíru není větší záhada než člověk."
Je to krásná kniha s poselstvím a mnohým lidem to zřejmě otevře oči. Je tam tolik úžasných dialogů a myšlenek, které stojí za citování (viz komentáře). Je to citlivé, srdečné, pravdivé, občas popletené, smířené a přitom nesmířené. Má to všechny vlastnosti, které mají stáří lidé a hlavně ti, které pomalu opouští paměť a síla. Já jsem jen trošku zklamaná z délky. Tématika si totiž zaslouží mnohem rozsáhlejší zpracování. I když autor uvádí, že neměl v úmyslu příběh knižně vydávat, podle mě si s tím mohl více pohrát, když už pak věděl, že se vydá (i kdyby to znamenalo původní příběh trochu rozšířit) . Propracovat postavy a celý příběh. Postavy mi kvůli délce nestačily přirůst k srdci. Byl to pouhý vhled do určité situace a bohužel z toho nebylo patrné, že tato situace se zhoršuje a trvá po dobu několika dlouhých, dlouhých, dlouhých let. Chyběl mi propracovanější pohled ostatních postav. Na druhou stranu velmi kladně hodnotím rozhovory a vzpomínky s manželkou v představách... Byl to výjimečný pohled do mysli takto nemocných lidí, protože to, co se jim odehrává v hlavě bohužel nevidíme. Byla to tedy hezká ukázka toho, jak to může být. Přesto hodnotím příběh 4* za to, s jakým citem je odvyprávěn a také kvůli jeho účelu. :) Doporučuji.
S autorem jsem se setkala poprvé, takže nemám srovnání s jinými jeho knihami, ale toto téma mě zajímá obecně. Milá jednohubka, novela co přečtete za chvíli. Ale asi delší chvíle bude potřeba na to, abych to v sobě zpracovala. Je to smutné téma, ale je to realita a tady opravdu krásně zachycena.. Hodně jsem vzpomínala na svého dědu a babičku a na své dětství, které díky nim bylo v mnohém stejně kouzelné jako u Noahnoaha.
Backmanova zcela netradiční kniha. Styl vyprávění mi úplně nesedl, asi i proto, že nejsem cílová skupina. Přesto oceňuji jemnost a hloubku příběhu.
Knížka s krásným názvem, která citlivě vypráví o té nejsmutnější fázi lidského života. Je to vyprávění smutné, tíživé, a přece svým způsobem poetické, z pohledu hned několika postav - a já bych si moc přála, abych nikdy nemusela být v kůži některé z nich.
"Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je."
Netroufam si hodnotit, mozna po druhem, tretim, ctvrtem ... cteni.
Momentalne se citim, jako bych precetla Maleho prince .... jineho .... o necem jinem .... ale pocit stejny.
Krásné, smutnoveselé a laskavě dojemné, prostě backmanovské. Je těžkém když nás někdo opouští, ale těžší je, když s tím nemůžeme nic udělat.
.... Noah mu vloží do ruky provázek od balonku a ukáže mu, že sám drží druhý konec.
"Jsme ve stanu, ve kterém jsme spávali u jezera, dědo, pamatuješ si to? Když si ten provázek uvážeš kole zápěstí, můžeš se ho ve spánku držet, a kdyby ses bál, tak zataháš a já tě vytáhnu zpátky. Pokaždé."
(12/18)
Tentokrát jsem měla opravdu štěstí při výběru knih ...
Každé ráno je cesta domů delší a delší .... a náměstí menší a menší...
Citlivé dialogy mezi dědečkem a vnukem - stáří i dětství jsou si blízko, mají v sobě bezelstnost a určitou naivitu.... a zranitelnost - oni se pomalu loučí...
Noahunoahu říká mu dědeček - protože ho má rád dvakrát víc...
A příběh doplňují vzpomínky na babičku a hovory s ní :
"Když mi bylo sedmdesát a ty ses na mne podíval, podlomila se mi kolena stejně jako v šestnácti..."
Láska a poetismus života a přijetí konce, který přichází - to je tady ve hře ...
Kniha na silné téma a s velikým potenciálem...ten však nebyl v knize plně rozvinut...škoda, moc mě nezaujala.
Pro mě velmi zajímavý pohled na to, co se může odehrávat v hlavě člověka trpícího touto nemocí. Trvalo mi chvilku, než jsem ji přečetla, ale byla by škoda, kdyby ji autor nevydal, o čemž se zmiňoval na začátku knihy. Moc se mi líbil Ove a tahle bude taky patřit do oblíbených.
Pokud by to bylo to první, co bude člověk od Backmana číst, jen velmi lehce nakoukne do jeho krásného, dojemného světa. Sám říká, že to původně neměla být kniha, ale především to téma je jiné, než je jeho klasika. Přesto myslím velmi hezky popisuje problém "odcházení", i když tu člověk ještě pořád je. Musím říct, že poté, co jsem před spaním přečetla půlku, měla jsem pak dost zmatené sny plné prapodivných zmatených náměstí a lodí...
Přečtené během jednoho dne od obsáhlých knížek příjemná změna. Četlo se to velice dobře :-)
Články z časopisu by se neměly natahovat na knihu. Je to dojemná miniaturka do nedělní přílohy, ale kniha to není. Muži jménem Ove to sotva líže paty.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Musím říci, že v maličkosti je krása, útlá knížečka plná krásných někdy smutných myšlenek. Myslím, že jsem ji nečetla naposledy a postupem času se tam najdou další nové věci, které mě nadchnou.