A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532631/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--65d5e8484427f.png
4
1424
1424
Malý Noah s dědou sedávají na lavičce a povídají si. Pod lavičkou rostou stejné hyacinty, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit, protože cítí, že jeho svět se mění. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
OneHotBook
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
Interpreti: Pavel Nový , Michal Zelenka
více info...
Přidat komentář
Asi jediná kniha za posledních 20 let, kdy mi na konci tekly slzy ... Nebo je ze mne sentimentální dědek ...
je to zvláštne dielko, nie celkom typické pre Backmana, ale ak ste mali v rodine niekoho s touto chorobou, zasiahne Vás do srdca.
Tolik smutku, citu, dojetí na pár stranách textu. Smutné, ale zároveň tolik pravdivé.
Poprvé se mi stalo, že po dočtení knihy nemám slov. Je krásná a smutná zároveň. Vyvolá vám úsměv na rtech, ale i slzy dojetí.
Nádherný text, ne tak dlouhý, aby se dal nazvat knihou, ale o to hlubší obsahem.
Vzhledem k tomu, že původně ani knihou být neměl, chápu ho jako "automatické psaní" na dané téma. Po nedočtené knize Muž jménem Ove jsem musela autora chtě nechtě vzít na milost.
Kniha svým rozsahem krátká, ale svou myšlenkou hluboká. Myslím, že mnozí z nás is nedovedeme představit chaos v hlavě člověka, který zapomíná. Místy možná až příliš patetická, ale na druhou stranu v některých pasážích krásně poetická. Ze začátku jsem při čtení měla v hlavě stejný chaos jako onen starý děda, chvíli mi totiž trvalo, než jsem se zorientovala v tom, o co přesně jde, kdo je kdo, co se odehrává v reálném světě a co v hlavě dědy.
Chápu poselství knihy. Vnímám útěchu a pohlazení pro zúčastněné. Je to má druhá kniha autora, kterého obdivuji pro talent neotřelých a zároveň lidsky hlubokých myšlenek. Pro jeho lehkost a vtipná přirovnání. Pro empatii a talent k propojení dětství se stářím.
Určitě souhlasím, že jeho knihy dělají svět i člověka lepším!
Mám však trochu představu o světě mizející paměti a vzpomínek. A právě proto se musím připojit k nižším hodnocením. Navíc jsem právě zjistila, že mi malinko chybí buňky pro snění a nadměrný únik z reality :) Něco jako píše Renatečka. Chápu nadšení ostatních, ale na mě je tam též až příliš poetična.
Za přečtení však stojí, ilustrace přesně na míru.
Kniha plná myšlenek. Kniha o ztrátě myšlení. O nechtěném a nezadržitelném odcházení. O tom, jak to je, když mozek odchází rychleji než tělo. Smutné, empatické. Konejšivé pro ty, kdo toho byli svědkem.
Krásná tenká knížečka s velkým poselstvím. Člověk se u čtení hodně zamyslí nad životem a u některých pasáží si i pobrečí. Doporučuji !
,, Učitelka nás donutila napsat slohovku o tom, čím chceme být, až budeme velcí, " spustí Noah.
,, A co jsi napsal? "
,, Napsal jsem, že nejdřív se chci soustředit na to, že jsem malý. "
,,To je velmi dobrá odpověď."
,, Viď? Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jed děti a staří lidi se smějí."
,, To jsi taky napsal? "
,, Jo."
,, A co učitelka? "
,, Ta mi řekla,že jsem nepochopil zadání."
,, A co ty na to? "
,, Že to ona nepochopila odpověď. "
,, Já tě mám tak rád, " vypraví ze sebe děda se zavřenýma očima.
Kniha je krásná, dojemná a inteligentní. Je smutná, ale hezky se čte. To že je krátká je její výhoda... není zbytečně natahovaná. Rozhodně doporučuji na jeden osamělý večer.
Kniha-nekniha o bolesti z odchádzania. Keď tu človek nie je, hoci tu ešte je.
Krátka, krásna knižočka o vzťahoch a zároveň drsný náhľad do sveta ľudí s touto chorobou.
Už je to pár dnů, co jsem dočetla tuto knížku a přesto stále nevím, jaký k ní mám zaujmout postoj. Myslela jsem, že mi časový odstup pomůže utřídit myšlenky a pocity, které ve mně zanechala, ale nepomohl. Z celého příběhu mám stále dost smíšené pocity a nevím, zda se mi víc líbil nebo nelíbil. Na jednu stranu se mi líbily pasáže s rozmluvami mezi dědečkem a jeho zemřelou ženou nebo ty, kde dědeček líčí, jak si uvědomil své dřívější chyby v rodičovství a vše se snažil napravit péčí o vnuka. Na druhou stranu na mě ale text jako celek působil dost složitě. Chvílema mi trvalo, než jsem se zorientovala v tom, jestli jde o dědečkovu vzpomínku na syna, vnuka Noaha nebo zda jde o něco jiného. Pro mě jedna z nejzvláštněji napsaných knížek, které jsem za poslední dobu četla.
Smutné čítanie s vedomím toho, že všetci máme svoje námestíčko, ktoré sa tiež môže pribúdajúcimi rokmi zmenšiť. A pri troche šťastia budeme aj my mať možnosť sa rozlúčiť...
Připojím se ke všem, kteří četbu této knížečky procítili jako já a napsali k ní přívlastky plné obdivu - za mě: smutně vtipná, milá, moudrá.
A přepnu na rozum: tento muž, Švéd a člověk o dost mladší než já (= možné překážky k tomu, co píšu dál) tvoří takové knížky, kterými mě zatím naprosto pokaždé (!) oslovil tak, že jsem ho během četby přijala za svého, protože cítí jako já a hovoří v obrazech mně blízkých. Po přečtení této knížky - stejně jako po přečtení všech jeho ostatních - chci být lepší člověk. (A pokud jeho umění spočívá pouze ve správném dávkování - já tomu úplně nevěřím - ale i kdyby; je to podstata správného léčení, no ne?)
Co na to říct? Trochu se bojím, že když napíšu negativní komentář, tak mně tu ukamenujete...;-). Asi takhle, je to Fredrik Backman, jeden z mých 3 nejoblíbenějších spisovatelů, proto zavřu oko ( spíš teda obě oči) a budu dělat jako že nic. Chápu, že pokud je někomu téma velmi blízké je z knihy unesen. Já jsem vděčná, že mně toto zatím minulo a vám přeji dostatek sil k zvládání. Mně tady prostě malinko chyběl ten jeho navenek jednoduchý příběh protkaný myšlenkovou moudrostí Backmana.
P.s. : stejně je pořád u mně na tom piedestalu :-)
Láskyplná kniha. Při čtení jsem vzpomínal na svého dědečka. Škoda, že už tady není. Chtěl bych být v kůži Noaha, sedět na lavičce a poslouchat vyprávění mého dědy. Alespoň ještě jednou slyšet, co vše prožil a jak prožil. Zavřít oči a jen poslouchat. Představit si jeho štěstí a jeho životní lásku... Krátká kniha, ale plná smutné reality stáří. Strachu ze zapomínání. Přesto krásná. Určitě se k ní někdy v budoucnu vrátím. Alespoň pro ty vzpomínky.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Nádherné, ale tak strašně smutné... citově vás to úplně ovládne a emočně vyšťaví. Tohle by si měl povinně přečíst každý...