… a neuniknout budoucímu věku. Vita Caroli Magni

25.05.2020

Hodně jsem si odnesla z vynikající, obsažné předmluvy. Třeba mi přijde naprosto zásadní uvědomit si, jak se v evropské mentalitě postupně tvořil předpoklad o poznatelnosti boha prostřednictvím světa (takže umění nebo vzdělanost se najednou nezdají zbytečnou marnivostí). Také mě zaujal výklad o sakrálnosti Svaté říše římské u Alcuina: je to podle něj zcela jedinečný stát, jelikož zrcadlí boží obec na nebesích, civitatis dei, a připravuje pro posmrtný život. Fascinuje mě doba temna před karolinskou renesancí, kdy lidé zapomněli psát, přestali vést kroniky a kdy ustaly kontakty s Římem.

Co se týče samotného textu, Einhard nepíše středověce, nýbrž spíš anticky; ostatně vzorem je mu Suetonius. Proto klade důraz na individuum včetně vzhledu (popisuje, že Karel Veliký měl oduševnělé oči, krásné šedé vlasy, malý nos, vyčnívající břicho a kulhal). Líčí i Karlovu povahu (ctil matku, miloval své děti a papeže Hadriána), zvyky (stoloval a projížděl se společně s dětmi) a záliby (miloval pečeni, nestrpěl opilost, rád plaval v lázních, byl výborný jezdec a lovec, rád poslouchal De civitate Dei). Dokonce se nebojí být i kritický (Karel je příliš pohostinný), ačkoli celkově se snaží Karlův obraz vylíčit co nejpozitivněji (za povstání v Germánii nemůže on, nýbrž královna).