A přesto říci životu ano: (Psycholog prožívá koncentrační tábor)
Viktor Emil Frankl
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/172309/bmid_a-presto-rici-zivotu-ano-0ef-172309.JPG
5
783
783
Svazek A přesto říci životu ano spojuje dva texty zakladatele logoterapie, psychiatra s českými kořeny Viktora Emanuela Frankla (1905–1997). V díle Psycholog prožívá koncentrační tábor, jež vzniklo během necelých dvou prosincových týdnů roku 1945, popisuje to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet. Mnohým z nich tato strašná zkušenost přesto otevřela cestu k porozumění smyslu vlastního života. Hra Synchronizace v Březince z roku 1948, napsaná velmi působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárně dramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy bezprostřední osobní zážitky z tábora smrti s pomyslnou reflexí a dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí – Sokrata, Spinozy a Kanta. Podle Frankla zůstává v člověku i v značně extrémní situaci prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Psychologie a pedagogika
Vydáno: 1996 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Trotzdem ja zum Leben sagen: Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager, 1946
více info...
Přidat komentář
Během čtení jsem si několikrát vzpomněl na Zápisky z Mrtvého domu. Dostojevského psychologické postřehy ze sibiřské věznice mi v mnoha ohledech přišly velmi podobné těm Franklovým. Ve filosofických a existenciálních rovinách, ale i v drobnostech, v popisech, jak vězni prožívají život ve vězeňském táboru, jak se snaží najít svobodu a smysl i v tak těžkých a prakticky nepředstavitelných podmínkách. Koneckonců asi není nic tak zvláštního na tom, že se lidé v extrémních situacích chovají do velké míry shodně a prožitky jsou univerzální, bez ohledu na časové nebo geografické rozdíly.
Knihu jsem několik let odkládala a hanba mi, že jsem si ji přečetla, až když se mi hodila do čtenářské výzvy. Kniha místy tak strašlivá, až se mi křivil obličej. Místy tak dojemná, až jsem neskrývaně plakala a při čtení dalších slov si rukávem utírala slzy. Plná silných myšlenek, které je čtenář až povinen si zapamatovat. Zhltla jsem ji během jednoho dne a v myšlenkách se k ní neustále vracím a myslím, že dlouho vracet budu.
Je to jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četl.
Obrovská úcta k dr. Franklovi a jeho statečnosti se postavit tomu, čemu čelil, za to čemu věřil i za to, v čem viděl smysl.
Zhruba polovina knihy je věnovaná jeho pobytu v koncetračních táborech, kde tamní život popisuje maximálně svým profesionálním pohledem psychologa s maximálně možnou objektivitou, se kterou se člověk prakticky nesetkává. Z jeho popisu toho, co se v koncentračních táborech dělo, jsem necítil ani zlobu, ani sebelítost, ale zodpovědnost za svůj život a za to, co chtěl ještě v životě vykonat.
V druhé části knihy (v českém vydání je to v jiné knize) pak popisuje základy oboru, jehož je tvůrce - logoterapie. Sice mi přijde, že je zbytečné zavádět vědecky znějící pojmy tam, kde je podstata jasná, ale jak mi bylo ozřejmeno, vědecký svět si to zřejmě vyžaduje, aby dokázal metodiku uznat. Neubírá to však na skutečnosti, že i cizí pojmy pomocí příkladů ze své mnohaleté praxe popisuje srozumitelně a naprosto skvělým způsobem využívá "moudrost věků" v pomoci lidem.
Srozumitelně i dává logoterapii, založenou na hledání smyslu života, do kontrastu s freudeovskou psychoanalýzou (jejíž princip vychází z touhy po uspokojení) a adlerovskou psychologií (založenou na touze po moci/nadřazenosti).
Je až neuvěřitelné jak dokáže taková kniha motivovat k neztrácení života zbytečnostmi ... toto by měla být "povinná" četba ...
Na pár stránkách popsán život v koncentračním táboře tak, že to čtenáře zasáhne maximálně. Bez příkras, bez iluzí o charakteru člověka ať je na pozici vězně nebo dozorce. Žádný příběh zasazený do koncentráku. "Jen" popis života tam, co všechno vězeň prožívá, kromě fyzického utrpení i to psychické. O tom, jak často rozhodují o osudu člověka náhody a že nejdůležitější ze všeho je mít nějaký životní cíl. A v neposlední řadě o tom, že ani osvobozením to nekončí, duševní utrpení přežívá ještě dlouho.
Úžasná kniha, v ktorej autor jednoduchým jazykom opisuje hrôzostrašné udalosti ktoré sa diali pri jeho pobyte v Osvienčime ako väzeň. Okrem opisov neľudských podmienok v ktorých tam žijú rozpráva z pohľadu neurológa čo prežíval, čo prežívali väzni. Rozpráva tam o zmysle života. Keď sa človek v živote nemá na čo tešiť - nemá chuť žiť. Človek, ktorý si uvedomil zodpovednosť voči práci či voči naňho čakajúcemu, milujúcemu človeku, nikdy nebude schopný odhodiť svoj život.
Bolo preto dôležité aj jeho spoluväzňom ukázať, že život očakáva niečo od nich, že na nich v živote, v budúcnosti niečo čaká.
Obdivujem všetkých ľudí, ktorý prežili Osvienčim a dokážu o tom rozprávať ďalej. Vždy, keď o tom čítam mi to príde neuveriteľne že niečo také v minulosti bolo.
Kniha bez sladkobolného patosu, která čerpá ze silných osobních zážitků autora, který se brání černobílému vidění skutečnosti a dokáže najít naději i tam, kde se zdá, že ani žádná nemůže být. Rozhodně by v dnešní trochu ufňukané době neměla být zapomenuta.
"Tvrdili, že již od života nic nečekají. Oběma bylo třeba ukázat, že život čeká něco od nich."
Jakmile jsem Frankla otevřela, nešlo to zavřít. V té knize jsem strávila celý víkend. Naštěstí jsem si vybrala 2dny, kdy to opravdu bylo možné. Čtení této knihy nelze přerušit. Je jako vlak, který nezastavíte. Jen čtete a čtete, dokud je co. I následný fiktivní rozhovor, který je součástí knihy (Synchronizace v Březince) je koncert dynamických úvah. Kniha je o utrpení, hledání smyslu života, o pevné vůli, ale i o bolesti, strachu a beznaději tak velké, že se z ní rodí nová naděje. Kdy konečně pochopíme, že bolest, strach, bezmoc a beznaděj patří neodmyslitelně do našeho života? Frankl to ví a chápe. Učí nás, že i extrémně nenormální životní situace jsou prostě normální, protože realitu jinak nelze přijmout. Čtivěji to napsat nešlo.
Tuto knihu jsem si chtěla přečíst už dlouho a opravdu nezklamala. Frankl vyobrazuje sílu lidské vůle a víry, ukazuje nám, že člověk může být vnitřně stále svobodný, ať už se ocitá v jakýchkoli podmínkách - stačí jen najít smysl, který nás k životu drží.
Doporučuji, od středoškoláků po dospělé. Kniha ukazuje sílu lidské vůle, jak i v těch nejhorších podmínkách lze nalézt vůli k životu, což je také jeden ze smyslů života. V dnešní době, kdy je člověk bombardován jen negativními zprávami, může tato zpověď ukázat, že není tak zle, a v hlubinách své duše najdeme, co je opravdu důležité.
A přesto říci životu ano je jedna z těch knih, u kterých ihned po přečtení víte, že jste ji rozhodně nečetli naposledy. Aneb jak málo stran stačí k vyjádření tolika silných myšlenek. Doporučuji
Kniha je plná moudrosti, doporučuji sám sobě postupné dávkování a opakování jako prevenci jednou ročně. Autor má vlastní zkušenosti ze kterých čerpá. Utrpení a smysl svého života v koncentračním táboře si docela hezky obhájil a zdůvodnil, až mi to chvílemi přišlo, že na tom přece nic nebude. Je to rozhodně jedna z nejlepších knih co jsem kdy četl !!!
"Vždy jsem si myslel a také jsem to říkal, že člověk ví obvykle až po pěti nebo deseti letech, k čemu bylo to nebo ono dobré. Koncentrační tábor mě poučil lépe: už po pěti minutách nebo deseti minutách jsme tam často věděli, k čemu bylo to nebo ono dobré"
" Většina se starala o otázku: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec ani nemělo přežití lágru smysl"
"musíme se učit(a zoufající lidi poučovat), že naprosto nezáleží na tom co my ještě očekáváme od života, jako spíš na tom co život očekává od nás. Filozof, profesionál, by řekl, že zde běží o Koperníkovský obrat, že už se totiž neptáme po smyslu svého života my, nýbrž se mi sami cítíme jako dotazování, jako ti, jimž život den co den a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které máme správně zodpovídat, a to ne mudrováním nebo řečí, nýbrž činem, správným chováním"
"Heslo, pod nímž nutně probíhala všechna psychoterapeutická a psychohigienická péče o vězně, vyjádřil nejtrefněji Nitzsche: Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese i každé jak"
Naděje je jediné, čeho se může člověk v bezvýchodné situaci chytit. Přežili ti, kteří měli plány do budoucnosti. Kdo se neměl na co těšit, vzdal to.
"My všichni, kdo jsme z toho vyvázli životem díky tisícerým šťastným náhodám nebo Božím zázrakům - nazývejte si to, jak chcete -, my víme a můžeme s čistým svědomím prohlásit: TI NEJLEPŠÍ SE NEVRÁTILI."
"Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech."
To nelze popsat, to se musí přečíst.... v knize je tolik moudra, tolik síly, tolik touhy po životě...
A co Ty, člověče, který čteš tenhle komentář, aby ses rozhodl, zda knihu přečíst, nebo ne ???
Čti a věř, že tato kniha Tě musí ovlivnit, jinak bys snad ani nemohl býti člověkem....
Knihu jsem si vybrala ke zkoušce z filozofie a musím říct, že výběru rozhodně nelituji. Naprosto mě to ohromilo! Kniha se nezabývá jen smyslem lidské existence. Je zkrátka o člověku a o jeho vnitřní síle. O prostém přežití. Těch myšlenek tam bylo tolik, že to budu ještě dlouho zpracovávat. Vyzdvihnout musím i její čtivost - opravdu se to čte jedním dechem. Jsem si stoprocentně jistá, že se ke knize ještě někdy vrátím.
Když je mi mizerně a mám to štěstí, že si vzpomenu na tuto knihu, tož, je mi pak líp. Patří k těm nejlepším, které znám - knihy, co nesou.
Pre mňa sklamanie. Je veľa iných kníh, ktoré oveľa lepšie vysvetľujú zmysel života a utrpenia. Frankl verne popisuje utrpenie v koncentračnom tábore, ale nevysveľuje jeho príčiny.
Kniha je velmi zajímavá. Dostanete v ní spoustu odpovědí na otázky, které u vás, nejen během čtení této knihy, ale i u dalších se stejnou tématikou, vyvstanou. Určitě jste si kolikrát během čtení knih o holokaustu museli říkat, jak to ti lidé dokážou přežít, jak dokážou zmobilizovat svoje oslabené tělo, psychiku. Jestli se dokážou vůbec z něčeho ještě radovat, jestli je to vůbec možné. Některá vysvětlení mě opravdu překvapila a musela jsem nad nimi přemýšlet.
po přečtení recenzí a komentářů jsem od knihy čekal více. vzhledem k tomu, že jsem viděl několik realistických filmů z prostředí koncentračních táborů, nebyl jsem popisem krutostí v knize šokován, jako někteří z komentujících. čekal jsem trochu více "vnitřních hovorů, myšlenek", které ve filmu jen těžko zprostředkujete. ocenil bych ještě trochu více vnitřního světa autora, více prostoru věnovanému smyslu života. knihu jsem totiž primárně četl kvůli tomu; prostředí jako takové - byť určující pro autora - bylo pro mě méně významné. kniha však stojí rozhodně za přečtení.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) divadelní hry hledání smyslu života svoboda psychiatři holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 1996 |  A přesto říci životu ano: (Psycholog prožívá koncentrační tábor) |
| 1994 | Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie |
| 2006 | Vůle ke smyslu |
| 2016 | Utrpení z nesmyslnosti života |
| 2006 | Lékařská péče o duši |
Autor psycholog zpětně hodnotí svoje zážitky z koncentračního tábora pohledem lékaře, bez zbytečných líčení hrůz a zvěrstev. Zaměřuje se na obyčejný každodenní život a vnitřní svět vězně. neuvěřitelně poutavá kniha.