A přesto říci životu ano: (Psycholog prožívá koncentrační tábor)
Viktor Emil Frankl
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/172309/bmid_a-presto-rici-zivotu-ano-0ef-172309.JPG
5
783
783
Svazek A přesto říci životu ano spojuje dva texty zakladatele logoterapie, psychiatra s českými kořeny Viktora Emanuela Frankla (1905–1997). V díle Psycholog prožívá koncentrační tábor, jež vzniklo během necelých dvou prosincových týdnů roku 1945, popisuje to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet. Mnohým z nich tato strašná zkušenost přesto otevřela cestu k porozumění smyslu vlastního života. Hra Synchronizace v Březince z roku 1948, napsaná velmi působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárně dramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy bezprostřední osobní zážitky z tábora smrti s pomyslnou reflexí a dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí – Sokrata, Spinozy a Kanta. Podle Frankla zůstává v člověku i v značně extrémní situaci prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Psychologie a pedagogika
Vydáno: 1996 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Trotzdem ja zum Leben sagen: Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager, 1946
více info...
Přidat komentář
Kdybych si na pustý ostrov směla vzít jen jednu jedinou knihu, pak by to byla právě tato od Viktora Emanuela Frankla: A přesto říci životu ano.
Franklova kniha je zázrak. Poněvadž autor sám přežil díky zázraku. Surový popis od příjezdu do Osvětimi, přes první selekce, hlad, výsměchy a nekonečné bití až po apatii, naději , hledání smyslu a osvobození, které se přeživším jeví více jako sen než skutečnost.
Frankl píše, že když člověku nezbude už nic, zachvátí ho představivost, kterou v běžném životě nepozná. Četli jsme o tom všichni, nelze tomu uniknout. Mysl se upíná k milované bytosti. A poněvadž onomu zvláštnímu citu nezáleží na tělesné existenci druhého, má svou ženu "u sebe", ačkoliv objektivně s ním není, možná ani nežije, ale to je v tu chvíli irelevantní.
"Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může byt blažený, byť jen na okamžik, když se ve svém nejhlubším nitru odevzdá obrazu milovaného člověka. V té nejtragičtější situaci, do níž je člověk postaven, kdy se už nemůže realizovat tím, co dokáže,
v situaci, v níž jeho jediný výkon spočívá v opravdovém utrpení, ryzím utrpení, v takové situaci je člověk schopen sám sebe naplnit láskyplným vnitřním patřením na obraz milovaného člověka, který nosí ve své duši."
Neobvyklý úhel pohledu na život a docela mne překvapilo, že kniha nepatří ke klasikům, které by se učili na ZŠ či SŠ v povinné četbě. Je pozoruhodné, že někdo, kdo prožil takové hrůzy nebyl zlomený, netoužil se mstít ani nezahořkl, ale zážitek přetvořil v životní filozofii. Filozofii toho, že nic nemůže udolat člověka, který má touží žít.
Ne zcela obvyklý úhel pohledu na nepředstavitelný osud mnoha lidí. A není od věci si uvědomit, že některé pasáže platí i dnes.
silná kniha.
a především hrozně moc POTŘEBNÁ kniha- naprosto v kterékoli době. děkujeme, pane Frankle.
"Ve skutečnosti však existují jen dvě lidské rasy: "rasa" slušných lidí a "rasa" neslušných lidí. ... To, že slušní lidé jsou v menšině, a že v menšině vždy byli a budou, s tím se musíme vyrovnat. Nebezpečí hrozí teprve tehdy, jestliže nějaký politický systém vyplaví na povrch ty neslušné- když dojde k negativnímu výběru. Proti tomu však není žádný národ imunní. A v tomto smyslu je holokaustu schopen v zásadě každý národ."
Knihu vidím ve dvou rovinách: Jednak jako zajímavé svědectví o životě v koncentračním táboře, ale také jako poutavě podanou moderní filozofii. Ta už jen tím, že ji psal V. E. Frankl nejen na základě své filozofické vize, ale současně ji ověřil v jedné z nejtěžších krizí jakou si člověk dokáže představit, je srozumitelná i běžnému smrtelníkovi.
Jako nezkušená mlsná rybka jsem se rybářem Franklem nechala chytit na tohoto útlého červíka... naštěstí se nade mnou rybář smiloval a živou si mě odvezl k sobě domů. Teď se v jeho akvárku nechávám vykrmovat dalšími a dalšími červíky.
Tahle utlá knížka by měla patřit mezi základní literární díla z nacistických lágrů a to z vícero důvodů. Například pro svou stručnost a jednoduchost. Především však z důvodu, který vyslovuje její podtitul „Psycholog prožívá koncentrační tábor.“ Jak píše Frankl jsou dva druhy čtenářů: ti kteří koncentrák přežili a ti ostatní! Kniha by mohla být pro obě tyto strany naprosto zbytečná: ti první přeci všechno zažili na vlastní kůži a ti druzí to stejně nebudou schopni pochopit. A právě proto se Frankl rozhodl psychologicky objasnit to, co v koncentračním táboře prožíval běžný vězeň, přičemž si to většinou neuvědomoval, a zároveň popsat jeho prožitky tak, aby tomu mohl porozumět i ten, kdo tuto zkušenost nemá.
Každého kdo knihu přečte, dotkne se nejen realita koncentračních táborů, ale zřejmě to zasáhne i jeho vztah k vlastnímu životu. Frankl dokázal v lidském pekle vydestilovat nejzásadnější myšlenky o lidské podstatě, které mají univerzální platnost a zároveň se mu podařilo zprostředkovat děsivou skutečnost těchto lágrů. Šokující je například to, že holokaust ve své nejtvrdší formě nebyl uzavřený plotem z ostnatých drátů - k vězňům se v podstatě stejně přistupovalo i za zdmi tábora, když pracovali pro stavební firmy od kterých se jim dostávalo jen minimum “stravy“ v očekávání vysokého pracovního nasazení. Frankl se také zmiňuje o psychologii sadistických dozorců, kápů a udavačů. Čtenář také možná přijde na to, že my všichni, ať už si to připouštíme nebo ne, žijeme v perspektivě koncentračních táborů..
Tím nejpodstatnějším a nejobdivuhodnějším na celém příběhu se mi však jeví to, že po skončení války netoužil po pomstě (i přes všechny ty hrůzy kterými si prošel, i přes všechno co mu válka vzala a způsobila) a sformuloval svou filozofii naděje, víry a smyslu života za každých okolností! A o tom je tato kniha především!!
-----
“Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“
“Korunován je prožitek navrátilce líbezným pocitem, že se po všem tom protrpěném už ničeho na světě nemusí bát – ničeho, kromě svého Boha!“
Knihu jsem četla již několikrát a vím že se k ní ještě minimálně jednou vrátím. Na vysoké škole jsme měli celou čtyřhodinovou přednášku o psychologii Viktora Frankla a jeho život mě nikdy nepřestane fascinovat. Frankl v této knize popisuje především své emoce a pocity což oceňuji. Málokdo dokáže takhle barvitě popsat to, co cítí. V této knize ukazuje že altruismus ve svojí čisté podobě může a vlastně musí existovat. Jsme ještě pořád lidé, i když občas mi to tak nepřipadá. Tuto knihu bych doporučila každému kdo se zajímá o problematiku koncentračních táborů a které zajímají lidské pocity a emoce.
...Ti nejlepší z nás již mezi námi nejsou, ti se objetovali za druhé a šli do plynu místo druhých…
Frankl popisuje to, co zažil a to, co si z toho vzal. A i nám tahle kniha může hodně dát.
Jednu hvězdičku ubírám z toho důvodu, že jsem čekala barvitější popis různých událostí života v koncentračním táboře. Autor píše hlavně o pocitech, které si stejně málo kdo z nás dovede představit. Čekala bych přiblížení daných situací, např. vyprávění o práci v táboře, nezapomenutelné dny, příhody.... možná černý humor, více vyprávění o jednotlivých kamarádech atd. Jinak se kniha četla dobře, jde vidět, že nejde o smyšlený příběh. :-)
Knížka, která mi vzala dech....krásná ukázka lidskosti, která v člověku zůstává i v těch nejhorších chvílích života.
Je neskutečné jak "analyticky" - bez sentimentů, syrově, věcně, přesto lidsky a hluboce, dokázal autor zpracovat své vlastní prožitky z koncentračního tábora a to bez pocitů nespravedlnosti vůči krutému osudu, a bez touhy po odplatě.
Na mně nejvíce zapůsobil tento úryvek:
" Staršina bloku cosi slavil ve svém kamrlíku, který byl přímo u vchodu do baráku, a opilé hlasy vyřvávaly odrhovačky. Pak se náhle rozhostilo ticho - a nějaké housle kvílely, nekonečně smutné zřídka hrané tango. Housle plakaly a ve mně lkalo něco s nimi. Nebot toho dne bylo komusi právě čtyřiadvacet let. A ten někdo ležel v některém baráku osvětimského lágru, tedy jen pár set nebo tisíc metrů ode mne, a přece byl nedosažitelný. Ten někdo byla má žena."
Musím říci, že to byla zatím ta nejpůsobivější výpověď z koncentračního tábora, jakou jsem kdy četl. Plná pochopení smysluplnosti utrpení a odpuštění. (V. E. Frankl ztratil za 2. světové války celou svou nejbližší rodinu, včetně své manželky)
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) divadelní hry hledání smyslu života svoboda psychiatři holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 1996 |  A přesto říci životu ano: (Psycholog prožívá koncentrační tábor) |
| 1994 | Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie |
| 2006 | Vůle ke smyslu |
| 2016 | Utrpení z nesmyslnosti života |
| 2006 | Lékařská péče o duši |
Kdyby se mě někdo zeptal: Jak se kniha četla? Jednoduše odpovím: Jedním dechem! A ráda se u ní v budoucnu znovu nadechnu. Jak je už v jednou komentáři níže, nechápu, proč tato kniha nepatří mezi povinnou četbu na školách místo jiných, nechci říci horších, ale troufnu si říci, méně obohacujících. Vzhledem k tématice knihy jsem mylně očekávala děsivý popis ze života vězně, ale přes mé očekávání ve mě kniha vyvolávala spíše úctu, pokoru a lásku k životu. Čím více jsem četla, tím více mě trápilo, že kniha skončí. Stejně tak, jako skončila jejich "provizorní existence" a začal nový života, začala jsem ji i já díky této knize nahlížet na svět opět trochu jinýma očima a za to patří autorovi mé velké Děkuji.