A proto skáču
Naoki Higašida
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/280283/bmid_a-proto-skacu-0Fk-280283.jpg
4
644
644
Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem. Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti „sepsal“ za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na papírové matrici odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus? Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. „Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání,“ přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem. Přeloženo z japonského originálu s přihlédnutím k anglickému překladu The Reason I Jump (2014), který pořídili David Mitchell a K.A. Yoshida.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2016 , Paseka , PaspartaOriginální název:
Jiheishō no boku ga tobihaneru riyū, 2007
více info...
Přidat komentář
možná je to překladem, ale z hlediska autorství na mě text působí velmi nevěrohodně, připomíná mi dětskou příručku, jak chovat křečka (dávejte nám hodně čisté slámy, ať neběháme po vlastních výkalech, a netahejte nás za kožíšek, bolí nás to)
autor druhé předmluvy si na mnoha místech protiřečí, např. káže proti všeobecnému předpokladu o genialitě každého autisty, poukazuje na nerainmanovského autora, a vzápětí sakralizuje jeho jedinečnost a talent
taky nechápu, proč bych nemohl metaforicky používat slovo autistický, to už jsme to v té politické korektnosti dotáhli tak daleko? běžně se užívá třeba spojení "rakovina doby" apod. - budou mne proto onkologičtí pacienti žalovat?
jistě - každý autista je jiný, ale pochybuji, že chlapec s tak závažným stupněm postižení, jak je jím samým (?) popisováno, měl nad ním zároveň tak neuvěřitelný nadhled, nadto ve 13 letech
a přijde mi pokrytecké tleskat naivnímu dětskému psaní (viz závěrečná povídka v knize) jen proto, že "to dokázal" postižený
Stručně psané odpovědi na základní a často kladené otázky o autismu zodpovězené chlapcem, který sám touto nemocí trpí. Spoustu věcí mě překvapilo a uvědomila jsem si, že jsem k autistickým dětem často přistupovala úplně špatně. Rozhodně doporučuji si knihu přečíst.
Líbilo se mi jak to bylo zpracovaný : formou otázky a odpovědi a ten obsah byl úžasný i když jak píše, každý autista to může mít jinak ale i tak si myslím, že to hodně ta knížka pomůže lidem, který někoho takového znají nebo se o někoho starají... je dobré si o tom přečíst a vědět jak se v určitých situacích oni cítí... dozvěděla jsem se o tom díky této knížce víc , doporučuji ji moc ♥
Zajímavé si představit, co se autíkům děje v hlavě. Představa, že jediný způsob, jak zastavit zvuky, hlasy, cokoliv zvenku, je unavit se do absolutního vyčerpání, ta je pro mě šílená. Obdivuji všechny autisty, kterým se podařilo s jejich onemocněním jakž takž funkčně žít, i když u řady z nich to prostě není možné. Obdivuji všechny, kteří se o takto nemocné děti nebo dospělé dokáží s láskou a pochopením starat. Jednu hvězdičku ubírám jen za chybějící trošku větší hloubku tématu, ale pro představu skvělé! (červen: 664 str.)
V první řadě jsem od knížky očekávala něco úplně jiného, kdybych věděla, že jde o sérii otázek, asi bych si ji nepořídila. V některých částech odpovídá Naoki za všechny autisty, a vzápětí dodává, že jsou každý jiný a to, co se nelíbí jemu, nemusí být nepříjemné i pro všechny ostatní. I tak ale musím ocenit přímočarost, se kterou na jednotlivé otázky odpovídá, a přijde mi jako hodně bystrý a cílevědomý chlapec, na svůj věk možná až moc vyspělý.
Neobvyklá výpověď formou odpovědí na otázky, které by mohly zajímat nejen rodiče dětí s autismem.
Stručný, srozumitelný a uvěřitelný pohled do života lidí trpících autismem. Mnohdy jde i proti obecně doporučovaným metodám - třeba denní plány doprovázené obrázky - a přesvědčením - třeba tvrzení, že lidé s autismem nemají zájem o vztahy. Není to žádný odborný tlustospis, ale knihu pokládám za velmi obohacující.
překvapivá kniha,
přiznám se, že jsem se na autisty vždy dívala jako na mentálně postižené, ale tahle kniha mě vyvedla z hlubokého omylu.
Mladinký autor nás seznamuje nejen s tím, co to je být autista, ale i se svou tvorbou na chlapce jeho věku (13,14) chytrou a osvěžující.
Knihu jsem si půjčila z knihovny z oddělení naučné literatury z poličky "životopisy lidí". Vybrala jsem si ji, protože sama jsem měla možnost se setkávat s dětmi mající autismus a s jejich rodiči, kteří procházeli různými fázemi a ne každý došel až do fáze smíření. Tuto knihu by si měli přečíst všichni - nejen ti, co nemají žádné nebo skoro žádné informace o autismu, ale určitě i ti, kteří se v této sféře pohybují dennodenně. Kniha je psaná velice jednoduše a čtivě. Zaujal mě úvod, kterým vám dá autor možnost, prostřednictvím textu, "ochutnat" svět a vnímání těchto lidí. Ohromující na celé knížce byl poslední příběh, který mě rozesmutnil, ale zároveň mě něčím obohatil. Je třeba si uvědomit, že dnešní společnost se snaží, aby za každou cenu byli všichni normální nebo co nejvíce přibližující se normě. Ale co je to být normální? Kdo o tom rozhoduje? Kniha mě zaujala jednou pasáží, kde chlapec popisuje, že nemá rád obrázkový režim dne. V naší zemi se tento model výchovy a vzdělávání pomocí obrázkového (piktogramového) režimu dne objevuje v zařízeních velice často. Máme tendenci používat "osvědčené" a odborníky "zaručené" postupy, ale je jasné, že ne každému to bude vyhovovat. Je třeba každého brát jako samostatnou bytost, která má své vlastní potřeby a touhy. Je nutné hleda cesty a nejen ty hlavní, ale i vedlejší cestičky, které těmto lidem alespoň trochu usnadní každodenní život. Bylo to obohacující čtení.
"Děkuji, chlapče, za možnost nakouknout do tvého světa".
Dle bodu 51 - "ˇŽivot je někdy vážně boj." Pro zdravé lidi se říká, že je život jednodušší, ale je to pravda? Každý z nás by si měl tuto knihu přečíst a zamyslet se, jakými prkotinami se někdy zabýváme, jak nepřirozeně se v určitých situacích chováme, ať sami nebo přinuceni okolím. Ano, píše to chlapec jenom ze svého pohledu, který žádá o pochopení a lásku. Nádherná je povídka na konci knihy. Obdivuji a skláním se před rodiči a všemi, kterí se o autisty starají. V této knize je ukázka života jednoho autisty, ale i ten nám přiblíží autismus.
Pokud jdete vyloženě po informacích, tahle knížka je super, ale pokud po informacích nejdete, nic moc vám nepřinese.
Musím říci, že od knížky jsem čekala zcela něco jiného než jsem dostala. Zarazilo mě už to že v knihovně to bylo v sekci naučná literatura. Ale to co jsem nakonec obdržela bylo velmi ale velmi krásné. Nejhezčí z knížky pro mě byl závěrečný příběh a také bajka o želvě a zajícovi.
Druhý díl se mi líbil možná tak o píď víc...ale stejně...jsem ráda, že jsem mohla nahlédnout za tu skořápku těla a viděla i duši autisty. Jednoduché otázky a celkem krátké odpovědi na pár stránkách udělá docela dost s vaším uvědoměním a možná i porozuměním :)
Naprosto neuvěřítelná kniha, skoro se nechce věřit, že by to byl schopen napsat 13-tiletý kluk s autismem. Dobrý ukazatel při pátrání, proč se autisté chovají, jak se chovají - ale pozor, je to výpověď jednoho autisty, u druhého to může být úplně jinak.
Kmiha umožňuje nahlédnout do života autistického chlapce. Sice se chová zvláštně a má problémy s komunikací, ale působí mnohem vyspěleji, než jiné děti v tomhle věku
Přínosný náhled do života, myšlení a prožívání každodenních situací (pro většinu z nás zcela běžných) 13 letého autistického chlapce. Mnohdy jsem ani nechtěla uvěřit, že takovéto myšlenky v sobě skrývá duše "dítěte". Klobouk dolů všem, jež autismem trpí a všem jejich rodinným příslušníkům, kteří se snaží o to, aby se co nejlépe zapojili do pro nás "běžného" koloběhu života.
Část díla
 |
Som stále tu / Jsem u vás |
Autorovy další knížky
| 2016 | A proto skáču |
| 2018 | Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát |
Pochopitelně se nejedná o příručku pro výchovu autistického dítěte, o technický návod k přístupu k autistovi, jak knize někteří podsouvají. Přestože Naoki někdy odpovídá v plurálu, je myslím dost zřetelné, že jde o individuální pohled třináctiletého kluka, jehož životní zkušenost se může lišit od zkušenosti jiných autistů, ne o zevšeobecňující odborný názor (nic takového netvrdí ani předmluvy). Generalizaci v tomto případě zkrátka neprovádí kniha, zaznamenávající odpovědi JEDNOHO člověka, kterému nikdo nebrání říkat „my“ namísto „já“, ale její čtenáři. Určitá naivita těchto zjednodušujících výroků je dána věkem a zkušenostmi chlapce, což z nějakého důvodu odmítají vidět ti, kteří zároveň zpochybňují autenticitu textu pro přílišnou vyspělost. Vzhledem k tomu, a) že jde o první knihu svého druhu, b) jak komplikovaně text vznikal, je zcela logické, že Naoki své unikátní možnosti něco sdělit vnějšímu světu využil právě k tomu, že druhé vyzývá k větší vnímavosti, že vysvětluje svůj vnitřní vesmír a to, co můžou některé jeho projevy znamenat, že se zaměřuje na základní prvky porozumění mezi autisty a lidmi bez poruchy autistického spektra, namísto toho, abych zacházel do detailů a vyprávěl příhody ze svého života. Jde o výzvu k empatii, která Naokimu na rozdíl od některých zdejších komentujících rozhodně nechybí.