A stromy ve Vídeňském lese stále stojí
Elisabeth Åsbrink
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/466452/bmid_a-stromy-ve-videnskem-lese-stale-st-Oj2-466452.png
5
169
169
Když se před několika lety dostaly na veřejnost informace o minulosti Ingvara Kamprada, zakladatele IKEA, o jeho stycích a podpoře švédských fašistů, veřejně vystoupil s prosbou o prominutí, napsal dopis svým zaměstnancům a svou prosbu opakoval v mnoha rozhovorech. Historická reportáž Elisabeth Åsbrink A stromy ve Vídeňském lese stále stojí ve Švédsku vyvolala skandál ještě před zveřejněním. „Všichni milují mýty o své historii. Nejvíce se nás dotkne, když někdo na denní světlo vytáhne zapomenuté příběhy spojené s holokaustem a antisemitismem,“ napsal Wojciech Orliński. 524 dopisů, které židovští rodiče posílají svému synovi z Vídně do Švédska, kam ho poslali, aby ho zachránili – jediný z rodiny přežil, ale i v této severské zemi se musel potýkat s antisemitismem. Kniha je trpkým pokusem autorky vyrovnat se s mýtem o Švédsku třicátých let – mýtem o zemi rovnosti, solidarity a pokroku. Přesto však pro ni několik stovek „rasově cizích“ uprchlíků představuje ohrožení společenského blahobytu. Švédský antisemitismu třicátých let není žádným tajemstvím, ale až autorka ukázala, jakými samozřejmými, necitlivými a krutými činy se projevoval. Upozorňuje také na to, do jaké míry se ve švédské, ale nejen ve švédské společnosti, podařilo vytlačit z povědomí zodpovědnost za holokaust. Historická reportáž A stromy ve Vídeňském lese stále stojí je také knihou o současnosti, protože „poukazování na ostudnou minulost nás činí citlivější k dramatům, která se odehrává před našima očima – drama uprchlíků v současném světě“. Rasismus nezemřel, jen změnil jazyk. Pojem „horší rasy“ nahradila „cizí kultura“.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Historie
Vydáno: 2021 , AbsyntOriginální název:
Och i Wienerwald står träden kvar, 2011
více info...
Přidat komentář
Je důležité znovu a znovu zdůrazňovat, že to nebyl jen Hitler a jeho obdivovatelé, kdo stáli za rasovou genocidou, ale i ti, kdo hrdě přihlíželi, nebo naopak odvraceli tvář před pravdou.
Korespondence, která graduje, ze které lze poznat tíživější a tíživější situaci, zoufalost, snaha udržet si naději, udržet pouto. Naprosto výjimečná kniha!
Edice : prokletí reportéři
Forma: audio z rozhlasu Plus
"Hranice mezi světlem a temnotou se zostřila."
Na začátku příběhu je krabice s dopisy. Hromady. Tolik si v minulosti posílali rodiče se synem. Byla válka, právě se ustanovil norimberské zákony a rodiče se museli rozloučit se svými dětmi. A nejen oni, ale tisíce dětí odjížděly vlakem na jim neznámý venkov s tím, že své rodiče zase uvidí. Proč máma brečí? říkali si . Byli tak mali, nevěděli... Malý Otto sedl na vlak sám. Jeho rodiče jeli také ve vlaku. Jiným směrem. Měli jízdenku jménem život, kterou v Osvětimi odevzdali. Dva vlaky, dva světy, jeden cíl. Co asi cítil Otto, když se bohužel naposledy loučil s těmi nejbližšími? A co s tím vším má společného zakladatel Ikea Ingvar Kamprad? Poslechněte si. Po tolika letech pouhé "odpusť" nestačí...
Knížka spíš dokumentární, což by nebyl problém, kdyby tam nebyly, sice občasné ale bohužel, významné chyby. Příběh se mi líbil, forma taky, i gradování příběhu, kde jsem věděla co postavy čeká, ale přesto jsem jim přála jiný osud. Jako velké plus, které nakonec rozhodlo o mém hodnocení, beru autentičnost, autorka zcela střízlivě vystihuje náladu společnosti dobového Švédska, která se perfektně odráží v Ingvarovi. Otto mu nevadil, ale přesto mu přišlo v pořádku podporovat nacismus a inklinovat k jeho myšlenkám a vůbec mu, přes jeho inteligenci, nedocházelo, že je na tom něco špatně.
Lapilo mě velmi silně a táhlo od prvních minuty až do konce (posloucháno jako audio). Zajímavé reportážní zpracování plus dopisová forma, kdy ovšem čteme jen dopisy z jedné strany. Pokaždé, když jsem slyšela dopis rodičů, kteří zachránili své dítě a nejspíš i tušili, kam povede cesta jich samotných a i přesto se stále snažili na dálku syna podporovat, bylo mi až do pláče. Ta představa, že vyšlete své dítě někam, netušíte pořádně, jak se mu tam povede a hlavně netušíte, zda ho ještě někdy uvidíte, je velmi drásavá. Ač téměř každý rodič by to nejspíš udělal.
K tomu reálie, vývoj situace pro Židy v Rakousku a tehdejší švédské smýšlení. Velmi dobrá kniha.
Velmi silný příběh. Tento druh četby nevyhledávám, přesto jsem rada, že jsem si jí mohla přečíst.
Ačkoliv jsem na knihu slyšel rozporuplné reakce, mě osobně se příběh malého Otty velice líbil. Kniha nicméně rozporuje tradiční pohled na Švédsko tedy zemi otevřenou a demokratickou. Každá neutrální země (podobně jako Švýcarsko) musí v dobách krize volit mezi svým svědomím a udržením neutrálního statusu. Bohužel reakce švédské vlády nebo i části švédské společnosti byly spíše přezíravé a opatrnické. Výroky ohledně židovských uprchlíků jsme v trochu pozměněné podobě mohli slyšet v době uprchlické krize 2015/16 nebo během současné války na Ukrajině - je jich moc, vezmou nám práci, mohou si za to sami, měli by být vděční, hlavně ať tu dlouho nezůstávají. V tomto ohledu se nic nezměnilo a pravděpodobně ani nezmění. Smýšlení švédské společnosti dokresluje příběh Ingvara Kamprada, který v mládí sympatizoval se švédským nacismem a až do smrti byl přítelem předního švédského nacisty Pera Engdahla. Později se za toto své selhání omluvil, ale položme si otázku, jestli mohl být během svého dospívání jiný, když vyrůstal ve společnosti, jejíž část pociťovala k německému nacismu určité sympatie nebo při nejmenším by jí nevadilo, kdyby Německo válku vyhrálo. Ostatně nacismus ve Švédsku zcela nezmizel ani po roce 1945, a to ani během velké liberálně demokratické transformace Švédska. V této zemi tak proti sobě mohou stát nejradikálnější nacisté a nejradikálnější levicová hnutí. Naštěstí se snad nebude jednat o určující sílu švédské politiky.
Opět silný příběh z válečného prostředí, zahrnující odloučení od rodiny, samotu, ale také slovo, které má být symbolem odpuštění, jenže na to je asi pozdě...
Zajímavý a mrazivý dokument doby. O tom, jaký byl postoj Švédska k Židům, jsem toho moc nevěděla, tak to pro mě bylo poměrně nepříjemným prozřením. Uf.
Dokument X Román
Forma mě velmi zaujala, propojení dokumentu sceluje příběh.
Ansyntovka je vždy drsné téma čitelnou formou.
Audio
Prostřednictvím dopisů velmi osobní a autentický příběh z trapné kapitoly historie 20. století s přesahem prakticky až do dnešních dní. Zároveň slušný manuál nebo návod k použití vlastního svědomí, něco ve stylu "z řadového gaunera společensky úspěšným supermanem snadno a rychle", tedy aspoň z morálního úhlu pohledu. Mám rád literaturu faktu, nastavuje zrcadlo civilizačním zkratkám a referuje o tom, že jsme pořád jenom lidi. Tenhle kousek stojí za přečtení, i když nákup nábytku potom nejspíš na nějakou chvíli odložíte.
Tato kniha má specifický styl, není to román, spíše dokument. O to silněji působí dopisy, které více než v textu toho říkají mezi řádky. Tam se totiž odehrává tragický osud hrdinů.
Trochu jsem si zvykala na styl psaní , ale příběh jeden z nejlepších, který jsem za poslední rok četla.
Opět velmi silný příběh, tentokrát poměrně netradiční formou. Podobně jako v Deníku Anny Frankové bylo hrozné číst kam příběh směřuje, i když vyprávění bylo plné optimismu a naděje v něco lepšího. Navíc mi bylo Otta i rodičů hrozně líto. Obsahově to bylo úžasné čtení, ale na styl jsem si musela zvykat, takže 4,5*.
Knížka je silná, dobrá. Příběh stojí za to si přečíst. Absolutně si to nedokážu představit, tu hrůzu, kterou cítíte kolem sebe, když místo ní raději pošlete vlastní dítě pryč.
Jen tak IKEA na obálce, je trochu zavádějící, není to o tom a trochu to na mě působí, jako by tam byla napsána jen proto, aby se kniha lépe prodávala. Přitom to nemá zapotřebí.
Protože “na počátku stojí lidská lhostejnost.”
Silné, vydatné, mrazivé, lidské a bohužel skutečné.
(SPOILER)
Autorka nám odkrývá další kus židovské historie v období druhé světové války. Ne, neukazuje nám utrpení Židů v Osvětimi, jako spousta jiných knih. Ukazuje jen malý zlomek dějin. Vývoj situace ve Vídni po zavedení Norimberských zákonů, po křišťálové noci a vypuknutí války. Ukazuje malinkou snahu Švédska.. snahu? Možná trošku vypočítavosti jak přilákat nové ovečky na křesťanskou víru.. pokřtěním Židů a slibem záchrany. Ať tak nebo tak, Švédské církvi se podařilo zachránit stovku židovských dětí odvezením do Švédska. Ano v tom moři zemřelých je to málo, ale i to se počítá.
Hlouběji je nám v knize vyprávěn příběh malého měšťanského chlapce Otty Ullmanna a právě jeho imigraci do Švédska, kde žil po domovech a statcích a mimo jiné i seznámení s Ingvarem Kampradem, zakladatelem IKEA.
Kniha je plná bolesti, smutku.. dobrovolné opuštění jediného syna, smutek po rodičích a doživotní odloučení vyjádřené ve stovkách dopisů, z kterých kniha vypráví příběh Otty a jeho rodiny.
Opět skvělý, velmi čtivý příběh.
Kousek z nakladatelství Absynt je záruka zakusení nepříjemné části historie stravitelnou cestou. Každá jejich knížka křičí, že se o věcech má mluvit, vynášet na světlo, čelit jim a zkusit se poučit. Snad..
Tento kousek není výjimka.
Tady se autorka ponořila do dopisů a s jejich pomocí na osudu Otta, jeho rodiny a švédského kamaráda Ingvara poodkryla stránku Švédska, o které se moc nemluví.
Ocitneme ve druhé světové válce, není to hezké čtení.
Říkáte si, proč otvírat staré rány a rýpat se v nich?
Třeba proto, aby se daná země s těmito šrámy mohla vypořádat, postavit se jim čelem a ne je zametat pod koberec.
Takže tedy 1938, Hitler, řešení židovské otázky, represe, omezování práv a z toho vyplývající obrovská vlna uprchlíků.
Jak se s tím popasovalo Švédsko?
V první vlně stanovilo přísně podmínky pro emigranty. Strach z nezdravé konkurence, ovládnutí trhu ve všech odvětví, přemnožení rasy v budoucnu, nezapadnoucí inteligence - to vše se slilo dohromady v antisemitský postoj Švédska, který nebyl vyřčen na plnou pusu, ale člověk umí číst mezi řádky.
"Máme štěstí, že v naší zemi žádný židovský problém není, zároveň si ale musíme dát pozor, aby se neobjevil."
Číst všechny ty dopisy na ambasádu z tolika odvětví, které brojily proti přijímání uprchlíků, no nečetlo se to lehce.
A do toho se rozhodl jeden pastor do této země dopravit stovku vídeňských dětí.
Žádná konkurence trhu, jen malé děti.
Náš Rakušan Otto se dostal do části Švédska, kde bylo nejvíc nacistů.
Třináctiletý chytrý, městský studovaný klučina se začne protloukat zemí, která mu dovolí pracovat jen rukama, zamítne žádost přijmout i jeho rodiče a následně žádost jeho samotného o občanství.
Hořkost kypěla, bublala, poznamenaný navždy.
Život mu ale zpříjemnilo přátelství s Ingvarem, synem švédských zaměstnavatelů a pozdějším zakladatelem IKEA, kde Otto také pracoval.
Co když zjistíte, že člověk, kterého jste považovali za kamaráda byl členem nacistického hnutí ve Švédsku?
Teďka k formě:
Ze začátku to chce zatnout zuby, nastražit pozornost a prokousat se začátkem s nařízeními v množství oficiálních dopisů . Potom i překousnout monotónnost velkého množství dopisů adresovaných rodičema Otty, kteří měli tu smůlu být vídeňskými Židy bez šance na útěk.
Švédsko bylo pohoršeno zacházením s Židy a zahájilo masivní přijímání uprchlíků až příliš pozdě. A toto je kniha o tom proč.
A stromy ve Vídeňském lese stále stojí
Poslouchala jsem jako rozhlasovou četbu. Co se týče přínosu informačního, je to bezesporu cenný počin. Osobně mi ale bohužel neseděla forma reportáže - za mě to byl spíš popis, vyprávění bez emocí. Vždyť to je téměř jako příběh Sira Wintona a jeho dětí, tam je takový potenciál! Ano, chápu, má to být reportáž, literatura faktu. Ale bohužel, ty emoce a vtažení do děje, možnost ztotožnit se s postavami, to mi hodně chybělo. Tohle prostě asi nebude můj styl.