Elisabeth Åsbrink

Přidat do oblíbených Koupit knihy

švédská, 1965

Populární knihy

A stromy ve Vídeňském lese stále stojí
A stromy ve Vídeňském lese stále stojí
1947
1947

Nové komentáře u knih Elisabeth Åsbrink

A stromy ve Vídeňském lese stále stojí A stromy ve Vídeňském lese stále stojí

„Poslouchala jsem jako rozhlasovou četbu. Co se týče přínosu informačního, je to bezesporu cenný počin. Osobně mi ale bohužel neseděla forma reportáže - za mě to byl spíš popis, vyprávění bez emocí. Vždyť to je téměř jako příběh Sira Wintona a jeho dětí, tam je takový potenciál! Ano, chápu, má to být reportáž, literatura faktu. Ale bohužel, ty emoce a vtažení do děje, možnost ztotožnit se s postavami, to mi hodně chybělo. Tohle prostě asi nebude můj styl.“... celý text
— PetK

A stromy ve Vídeňském lese stále stojí A stromy ve Vídeňském lese stále stojí

„Je důležité znovu a znovu zdůrazňovat, že to nebyl jen Hitler a jeho obdivovatelé, kdo stáli za rasovou genocidou, ale i ti, kdo hrdě přihlíželi, nebo naopak odvraceli tvář před pravdou.“... celý text
— laeela

A stromy ve Vídeňském lese stále stojí A stromy ve Vídeňském lese stále stojí

„Korespondence, která graduje, ze které lze poznat tíživější a tíživější situaci, zoufalost, snaha udržet si naději, udržet pouto. Naprosto výjimečná kniha!“... celý text
— bob0985

A stromy ve Vídeňském lese stále stojí A stromy ve Vídeňském lese stále stojí

„Edice : prokletí reportéři Forma: audio z rozhlasu Plus "Hranice mezi světlem a temnotou se zostřila." Na začátku příběhu je krabice s dopisy. Hromady. Tolik si v minulosti posílali rodiče se synem. Byla válka, právě se ustanovil norimberské zákony a rodiče se museli rozloučit se svými dětmi. A nejen oni, ale tisíce dětí odjížděly vlakem na jim neznámý venkov s tím, že své rodiče zase uvidí. Proč máma brečí? říkali si . Byli tak mali, nevěděli... Malý Otto sedl na vlak sám. Jeho rodiče jeli také ve vlaku. Jiným směrem. Měli jízdenku jménem život, kterou v Osvětimi odevzdali. Dva vlaky, dva světy, jeden cíl. Co asi cítil Otto, když se bohužel naposledy loučil s těmi nejbližšími? A co s tím vším má společného zakladatel Ikea Ingvar Kamprad? Poslechněte si. Po tolika letech pouhé "odpusť" nestačí...“... celý text
— simca9342

1947 1947

„Kniha, pri ktorej platí, že obsah si našiel svoju formu – originálnu a v podstate neopakovateľnú. Osobne si však myslím, že nápad sa rýchlo vyčerpal a to, čo bolo sprvu objavné, sa po čase stalo skôr únavné. Možno je to tým, že jednotlivým kapitolám či úryvkom chýbala väčšia kauzalita. Áno, ak to celé zastrešíme pojmom „mozaika“, je to celkom výstižné, no zároveň sa nemôžem zbaviť dojmu, že čítanie tejto knihy je ako sledovanie televíznych správ – akurát namiesto bloku toho, čo (poväčšine negatívne) sa stalo v jeden deň tu máme spektrum celého roka; no a to je vlastne asi všetko. Informácia za informáciou, udalosť za udalosťou, všetko rámcované autorkou vybraným časovým úsekom – ale čo ďalej? OK, tak sme sa dozvedeli, prípadne si zrekapitulovali, čo viac i menej kľúčové sa stalo v roku 1947. Pridanou hodnotou je, že autorkin štýl je pútavý a jazyk pomerne poetický, stále však platí – čo ďalej? Asi by som ocenila, keby ma v tomto prípade autorka viac viedla za ručičku, obávam sa však, že ani ona sama nevedela, kam vlastne chce čitateľa priviesť; jednoducho ho chce previesť. Áno, aj to môže byť niekedy samo osebe hodnotné – v tomto prípade sa mi to však naozaj zdalo porovnateľné so zmienenými televíznymi správami, kde sa jednoducho kopí informácia za informáciou, nešťastie za nešťastím, sem-tam sa to preriedi aj menej dramatickou, odľahčenou správou, ale vo výsledku má recipient jedine pocit trpkosti či otupenosti z toľkej koncentrácie ľudského zla a nešťastia. Nuž a to sa mi zdá (nielen v prípade tejto knihy) málo. Ďalšia vec, ktorá ma trochu rušila, bol žánrový prienik medzi reportážou a popularizačným dielom o histórii. Na reportáž tam bolo primálo novinárčiny (ukameňujte ma, ale reportáž sa podľa mňa robí v teréne, nie v archívoch – sorry, Martin Pollack), na historické dielo priveľa subjektivity. Určite však musím oceniť, že autorka sa neváhala podeliť o zdroje, z ktorých čerpala, a že z udalostí roka 1947 sa pokúsila zachytiť čo najväčší záber. No a (aspoň pre mňa) osviežujúcou (a mnoho vyjasňujúcou) bola nečakaná vsuvka o osudoch jej starého otca a iných členoch rodiny, z ktorej sa dalo aspoň čiastočne vyčítať, prečo je pre autorku téma dôležitá a prečo niektoré veci vníma tak, ako ich vníma (a prezentuje). Summa summarum, ako jednorazový novinársko-literárno-dejepisný experiment dielo 1947 obstojí, ale tá pachuť experimentu je tam (aspoň pre mňa) až príliš dominujúca.“... celý text
— Starmoon

Přejít na knížky autora