Adam Haberberg

06.02.2021

V objektivu Yasminy Rezy se objevují stárnoucí muži. Konkrétně jejich autentický vnitřní svět.
Opět zajímavá postavička – vyhořelý spisovatel, kterého už dávno netěší manželka ani děti, do toho se mu ještě dostává zdravotních problémů s očima. A tak pozoruje ve zvěřinci pštrosi, to je takový milý. Pak potká na svoji bývalou spolužačku a začnou se, spíš teda v jeho hlavě, dít věci.
Celé je to velmi živé. S myšlenkami a vzpomínkami, které občas dosahují volného charakteru, se prolíná aktuální dění a dialogy. Dialogy velmi nucené, nicméně naprosto výborně konstruované (dramatická zkušenost Rezy je zřejmá). Takové ty strohé strojené konverzace zakončené frázemi jako "Jo, jasně.", "Nojo." Suchopárný, ale tak skutečný.
Až v přítomnosti bývalé spolužačky Marie-Thérèse si Adam začne uvědomovat nedostatky svého života a začnou se mu jevit iracionální úzkosti. Výborně zobrazená frustrující osamělost, když se člověk nemá o koho opřít, ale zároveň jeho postoj vůči okolí zůstává kritický. Ale občas je i ten cynismus poměrně vtipného rázu, že z toho zas taková depka není.
Moc se toho neděje, ale mluví se požehnaně. A taky výborně.

Albert má Martinu, která mu masíruje nohy a připravuje mu telecí brzlík, já mám Irenu, která mě nenávidí. Chceš snad ženu, která by ti masírovala nohy a dělala telecí brzlík? uvažuje a prohlíží si agresivně červenou cihlovou zeď pavilonu šelem.
(s. 15)

05.07.2020

Přeintelektualizovaná knížečka s několika zábavnými větami. Asi 150. francouzská kniha, v níž hlavní hrdina spisovatel řeší existenciální krizi. Bez katarze, bez ničeho.

23.08.2017

Jasmína Rezavá je takovej Mišel Hulibrk v sukni, což sem si pamatoval už od Nenávisti a tento pocit jsem si ještě trochu víc připomněl při čtení Adama Habebebe nebo jak to je. Tedy klasický portrét středně starýho a středně neúspěšnýho francouze s kroasántem mezi nohama místo na talíři. Dát to Jasmína a Mišel dohromady, pravděpodobně by se jim narodila čirá ubohost.

Nicméně, Jasmína se má ještě co učit. I když je její text břitký a smutný a všechny ty francouzský přídavný jména, pořád to vypadá jen jako rozcvička před pořádnou apokalypsou, kterou by někdo vystihl lépe. Tudíž je to taková ta knížka, co dobře sype, sem tam vyskočí fakt zajímavá myšlenka nebo výborný dialog (tam je Jasmína nejsilnější), ale ve finále jsem se z toho nepokadil. Což se nedá například říct o mořských šnecích, kterých jsem včera snědl šest a vykadil dvacet. Proč je toto na konci mé recenze? Ani já sám nevím.