Africké povídky

Mne sa páčil hneď prvý príbeh, mám v sebe tiež objaviteľského ducha. Zaujala ma najmä výprava k dedine domorodcov, čo už hneď na začiatku smrdelo opovážlivosťou. Jednak by jej taký výlet neschválili rodičia, okrem toho divočina a najmä - prekročenie istej nepísanej hranice. Beloch býva - žije na území v rámci svojho majetku (ako ho získal, nechajme bokom) - mimo jeho pozemkov je územie domorodcov, kam nemá morálne právo vkročiť len tak bez pozvania. Mladej beloške sa to toleruje; sama je dosť vnímavá na to, aby si uvedomila, že prekročila hranice dobrých zvykov a výlet ostáva v tajnosti. Príbeh by som vôbec nenazvala poviedkou - skôr ho vidím ako realistický opis dobrodružstva, nič vymyslené. Kontrast zeleného územia domorodcov s udupanou spúšťou, ktorú vytvorili belošskí farmári sa mi zdá tendenčný, romantizujúci, ale zas nie celkom falošný. Cítiť z toho myšlienky komunizmu - utláčaní čierni ľudia vysokých morálnych hodnôt v kontraste s krutými bielymi vykorisťovateľmi - čudujem sa, že sme túto knihu za socíku nemali medzi povinným čítaním.

03.12.2020

Upřímně řečeno - knihu jsem si vzal z knihobudky. Ani jsem nevěděl, co to je za autorku. Četl jsem tedy knihu bez jakýchkoliv očekávání nebo doporučování či vědomí nějaké významnosti/nevýznamnosti. Zaujala mě na tom Afrika.
A dočetl jsem velmi citlivé povídky, některé velmi jemně propracované, které ukazují život na farmách s kukuřicí uprostřed Afriky mezi válkami. Jak to u souboru povídek bývá, některé jsou slabší (Svítání na veldu, Mrzutost, Cesta k velkému městu), jiné silnější (Kouzlo není na prodej, Druhá chatrč, Malý Tembi, Slova, která řekl, Mírný útok kobylek, Do nižších poloh), některé jsou trochu plakát (Starý náčelník Mshlanga), ale všechny jsou prodchnuty humanistickým přístupem k životu a nejsou ploché. Ty nejlepší z nich (podle mě Druhá chatrč a Malý Tembi) ukazují život nejednoznačně, člověk si z toho vezme, co myslí a ví, že věci jsou zkrátka složitější. Drtivě nejslabší na vydání z roku 1961 je doslov pana Petra Pujmana, který absolutně nemá co říct a mele prázdnou slámu.
A po dočtení jsem se podíval, kdo je paní Lessingová. A zastyděl jsem se: nositelka všech možných cen, včetně Nobelovy ceny za literaturu, a já to nevěděl. Neznám její další díla, ale tuto knihu doporučuji jako odpočinutí od současného světa, a zároveň jako procházku složitým životem v Africe, viděným dcerou běloškých (Anglických) kolonizátorů, a navíc dětsko-dívčíma očima.